strana 3
zpravodajství z divizí
1
MVE Smiřice: rekonstrukce po šedesáti letech
Na levém břehu Labe ve Smiřicích se počátkem letošního dubna objevili stavbaři z divize 6. Čekala je
rekonstrukce místní malé vodní elektrárny postavené
na přelomu čtvrté a páté dekády minulého století.
Elektrárna, spuštěná do provozu před téměř 60 lety,
využívá devítimetrový rozdíl hladin na smiřickém jezu,
který v rámci regulace středního toku Labe vznikl v roce
1936 – jedenáct let po ničivých záplavách zdejších rovin.
Po jejím dokončení a spuštění se dlouho na celém komplexu prováděla jen běžná údržba a drobné opravy, a to
převážně na technickém zařízení. Až do letošního roku.
Od 5. dubna do 25. října měla elektrárna po stavební
stránce projít přestavbou zaměřenou zejména na rekonstrukci turbíny, generátoru, stavidel, čisticích strojů
a systému měření a regulace. Hlavním cílem projektu,
spolufinancovaného z fondů EU, bylo zlepšit využití místního hydropotenciálu a zvýšit výrobu elektrické energie.
Důležitá byla i optimalizace a zefektivnění chodu elektrárny (foto č. 1) a snížení její poruchovosti i nákladů.
Divize 6 dostala za úkol provést celou stavební část
rekonstrukce. „Z našeho hlediska šlo o standardní zakázku menšího rozsahu,“ řekl vedoucí projektu Ing. Luboš
Jonáš. „Týkala se dispozičních úprav, zahrnovala zateplení
severní fasády sendvičovými panely systému Kinspan
a provozní části objektu polystyrenem, výměnu střešní
krytiny a výplní otvorů, nové zámečnické a klempířské
výrobky a další práce související s obnovou technologií.
Užívám minulý čas, protože všechny práce jsme skončili a svou část předali investorovi k 25. říjnu s tím, že
v únoru, po kompletním dokončení montáže technologie,
doděláme zbytek podlahové dlažby ve strojovně.“
Svou práci na rekonstrukci ve Smiřicích má tedy divize 6 v podstatě za sebou a s velmi hladkým průběhem.
A to včetně prací na dalších stavebních objektech, k nimž
patřily třeba přípojka vody, kanalizace, zpevněné plochy
či oplocení. Vlastně jediným problémem bylo zajistit
bezpečnost práce. Hala strojovny (foto č. 2) je totiž vysoká 14 m a pro montáž oken a provádění omítek i maleb
muselo být postaveno vysoké vnitřní lešení. Práce na fasádě zase probíhaly nad hladinou řeky. To vše ale patří
minulosti. Divize 6 už svůj úkol na Labi u Smiřic splnila.
Po dvou měsících se vracíme do Podbaby, kde pokračuje výstavba v pořadí již třetího pražského obchodního
domu Kaufland, který nese realizační vizitku Metrostavu. Nové nákupní středisko s červeným K ve znaku
vzniká v garážové hale z 30. let minulého století
a v novostavbě, která na ni navazuje (foto č. 1). Tým
Ing. Davida Štochla z divize 6 kolem jejich společné
východní fasády navíc buduje protihlukový tunel.
Původní garážová hala s půdorysem zhruba 70 x 70 m
dřív sloužila Dopravnímu podniku hl. m. Prahy jako depo
autobusů. Její fasády vznikly zajímavou kombinací režného cihelného zdiva a stěrkové omítky. Římsy a lemování
oken má z umělého kamene, vyniká i unikátní střešní
obloukovou ocelovou konstrukcí (foto č. 2). „V rámci přestavby garáží na obchodní centrum jsme jejich přízemní
křídla odstranili a hlavní halu upravujeme tak, aby byla
vhodná pro parkování,“ říká Ing. Štochl. Stavbaři pod
jeho vedením postupně renovují všechny charakteristické
prvky původní architektury: ocelovou konstrukci střechy,
pásové střešní světlíky i zdivo z lícových cihel. Jako artefakt zachovají také dvoje původní vjezdová vrata.
Novostavba dvoupodlažního obchodního centra navazuje na severní stranu garážové haly a její stavbu v exponovaném území předcházel záchranný archeologický
výzkum. V půdorysu nového Kauflandu i v prostoru jeho
areálových komunikací, kanalizace a vodovodu těžili
archeologové půdu po deseticentimetrových vrstvách
1
v šachovnicovém rastru 3 x 3 m. Některé jejich čtverce
dosahovaly na konci průzkumu až čtyř metrů hloubky!
Kromě střepů a kostí však nalezli jen jeden žárový hrob.
Starou i novou budovu Kauflandu, kterou divize 6
buduje, sjednotil architekt obkladem fasád z cihelných
pásků. Inspiroval jej vzhled původního obložení, které
je hojně použito i v přilehlé rezidenční čtvrti Sladovny,
na jejíž výstavbě se Metrostav také významně podílel.
„Tím, že jsme byli nuceni zachovat některé prvky dřívější
garážové haly a udržet její architektonický styl, jsme museli použité materiály maximálně přiblížit těm původním.
A to byl někdy problém,“ říká Ing. Štochl. Některé se již
totiž nevyrábějí a bylo velmi obtížné najít jejich vhodné
náhrady či napodobeniny. Problematické bylo i spojení
nových a původních materiálů.
Vlastní novostavba však není ničím výjimečná a probíhá podle jednotného manuálu, který společnost Kaufland
používá pro všechna svá nákupní střediska. „Není těžké
jej dodržet, jen nemůžeme hledat levnější řešení, protože
zadané požadavky jsou striktní a mezi předepsanými
dodavateli se setkáváme i s firmami, které u nás nemají
zastoupení,“ vysvětluje Ing. Štochl. „Často se také potýkáme s kvalitou překladu předpisů z němčiny do češtiny.
V manuálu tak nacházíme i úsměvné pokyny, jako třeba
požadavek na dodání torpédoborce, což měl být správně
výrobník ledu,“ uzavírá s úsměvem vedoucí projektu.
Martina Vampulová, foto Josef Husák
2
–rip–, foto Josef Husák
Tramvaje se vracejí na Masarykovo nábřeží
2
Rychlá a náročná zakázka v Lovochemii
„Nejsou malé role, jsou jen malí herci,“ říká se v divadle. V Metrostavu zase platí, že každá zakázka, i ta
nejmenší, je důležitá. Příkladem může být oprava jižní
granulační věže v areálu firmy Lovochemie v Lovosicích (foto), kterou 19. října dokončili vedoucí projektu
Ing. Ladislav Pokorný a stavbyvedoucí Ing. Petr Kubina
z divize 3. V ceně sice nepřekročila 7 milionů korun,
její provedení však bylo velmi náročné a úspěšně uzavřená práce znamenala průnik mezi stavební dodavatele významného investora z oblasti chemie v ČR.
„Při běžné údržbě v chemičce kontrola zjistila, že
nosná konstrukce plošiny ve stříkací věži na výrobu
granulovaného ledku má takové vady, že jí hrozí kolaps,“
vzpomíná Ing. Pokorný. „Lovochemie odstavila věž z provozu a vypsala výběrové řízení na její opravu. Když jsme
je vyhráli a seznámili se se stavbou, zjistili jsme, že práce
nebudou tak jednoduché, jak investor předpokládal.“
Ocelová plošina, na které stojí technologické zařízení
pro výrobu ledkového granulátu, je umístěna na úrovni 28,5 m ve 33 m vysoké zděné věži s vnitřním průměrem 14 m. Stavbaři měli za úkol odkrýt střechu, vystěhovat strojní vybavení, zdemolovat plošinu, nahradit ji
Spojení minulého století se současností
novou a vše uvést do původního stavu, aby výroba mohla
pokračovat co nejdříve. Když ale začali rozkrývat střešní
plášť, zjistili, že je dvojnásobně těžší, než navrhoval originální projekt z roku 1964. Nosná konstrukce střechy tak
byla přetížená a její odlehčení by se přes středové sloupy
přeneslo i do plošiny, která by se mohla zřítit. Střechu
proto stavbaři museli nejprve zesílit, vyvěsit na ni plošinu
a teprve pak mohli začít bourat. Demolice, původně plánované na 14 dní, nakonec trvaly měsíc. Vzhledem k tomu,
že na celé dílo byly vyhrazeny jen dva měsíce, měli všichni
co dělat, aby nezaviněné zpoždění dohnali.
„Rád provádím malé zakázky, které možná nejsou až
tak finančně zajímavé, ale častěji vyžadují hledat řešení
technicky náročných detailů a postupů. Pracoval jsem třeba na heliportu pro nemocnici v Motole nebo na sklopném
mostě pro České Vrbné. I když to byly drobné projekty,
jejich konstrukce získaly hned několik ocenění. Stavbu
v Lovochemii jsme spolu s našimi oceláři, kteří novou
plošinu vyrobili a smontovali, zvládli také hladce. Věřím,
že si díky ní divize 3 otevřela dveře k dalším zakázkám
z oblasti chemického průmyslu,“ uzavřel Ing. Pokorný.
–l s –, f o t o a r c h i v d i v i z e 3
Společnost Lovochemie je největším výrobcem
hnojiv v ČR. Její historie sahá až do roku 1904, kdy
Adolf Schram postavil v Lovosicích továrnu na výrobu
kyseliny sírové a superfosfátu. Dnes se zde mimo
jiné vyrábějí nejpoužívanější typy dusíkatých hnojiv,
založené na bázi solí kyseliny dusičné – zejména
na dusičnanu vápenatém, triviálně ledku vápenatém,
který má vzorec Ca(NO3)2, a dusičnanu čili ledku
amonném se vzorcem NH4NO3. Ten druhý se používá
také jako dezinfekční prostředek a v pyrotechnice.
Kolem Národního divadla v Praze začnou už letos
26. listopadu opět jezdit tramvaje. Jejich návrat na Masarykovo nábřeží signalizuje, že tým Ing. Radovana Aulíka z divize 3 značně pokročil s výstavbou tunelů mezi
budovou naší první scény a nedalekou Vltavou.
Od 29. března, kdy divize 3 převzala staveniště, stavbaři dokončili rekonstrukci téměř celého prvního tunelu.
Jeho původní kamenná konstrukce zůstala funkční, proto
mohli její poškozené betonové zesílení, jež vzniklo kvůli
zatížení od pojezdu tramvají, při výluce zevnitř odstranit.
Tunel prohloubili, opatřili stříkanou hydroizolací a dnes
má hotovou novou ztužující železobetonovou skořepinu
a po dokončení technologických rozvodů (foto č. 2) začne
už 15. prosince sloužit investorovi.
1
„Druhé dva tunely jsme po provedení velkého množství přeložek vybourali v otevřené stavební jámě a prostor, který zaujímaly, postupně překlenujeme jednou
novou železobetonovou konstrukcí o větší světlosti,“ popisuje Ing. Aulík. „Komplikace nám způsobuje požadavek
magistrátu na zachování nepřetržité automobilové dopravy po nábřeží. Úzké staveniště totiž máme podélně rozpůlené provozovanou komunikací a příčně stavební jámou.
Postup díla jsme ale navrhli tak, že totální výluka dopravy
zde trvala jen 14 dní v červnu, než divize 4 smontovala
ocelovou konstrukci pro provizorní přemostění stavební
jámy. Auta po ní jezdila až do 25. října, kdy jsme hotové
konstrukce zvětšovaného tunelu zasypali a na téměř dokončenou vozovku převedli automobilový provoz. Odvoz
suti i dopravu materiálu na staveniště jsme přitom zčásti
řešili i pomocí lodí, kotvených v provizorně vybudovaných
přístavištích u ústí tunelů (foto č. 1).“
Vedle silnice kolejáři pokládají dva tramvajové pásy.
Zprovozní však jen jeden – při dodržení ochranného
pásma trolejí musí stavbařům zbýt místo na dokončení
poslední třetiny nového tunelu. Druhým směrem proto
tramvaje začnou jezdit až 1. dubna 2012.
Nosná obvodová stěna divadla neodpovídala po odkrytí předpokladům projektové dokumentace a její podchycení musel statik přeprojektovat, což si vyžádalo změnu technologického postupu a posuny v harmonogramu
prací. „Stěnu jsme už sevřeli mezi dva masivní železobetonové trámy a její zatížení vynášíme přes hydraulické lisy
do provizorních pilířů, mezi kterými připravujeme prostup
pro nový a větší tunel. Stabilitu stěny kontrolujeme pravidelným měřením,“ vysvětluje Ing. Aulík. „Po provedení
a zatížení nového nosného železobetonového překladu
v obvodové stěně ubouráme provizorní prvky a zbylou
část tunelu pod ulicí před divadlem dokončíme.“
2
Divize 3 pracuje u Vltavy pod nepřetržitou protipovodňovou ochranou. Ta primární na líci nábřežní zdi už byla
odstraněna a její funkci převzala definitivní protipovodňová vrata. V pohotovosti je však linie druhá, která interiér
Národního divadla chrání před případným průsakem vody
ze stavební jámy při zvýšené hladině Vltavy. „Příroda nám
však zatím přeje a doufám, že ani v budoucnosti velká voda naši stavbu ani divadlo neohrozí,“ uzavřel Ing. Aulík.
Dva z tunelů pod Národním divadlem jsou starší než
ono samo. Sloužily kdysi k lodnímu zásobování Starého
Města zbožím, k odvozu odpadků a odtékala jimi
voda při přívalových lijácích. Na počátku 20. století
začalo tunely využívat divadlo k zásobování užitkovou
vodou a vzduchem pro chlazení. Třetí tunel vznikl při
rekonstrukci divadla v 80. letech minulého století
a byl určen pro vzduchotechniku. Rekonstrukce tunelů
prodlouží jejich životnost o nejméně 150 let a umožní
ten větší z nich využít k zavážení kulis s pomocí lodí.