strana 3

zpravodajství z divizí

1

MVE Smiřice: rekonstrukce po šedesáti letech

Na levém břehu Labe ve Smiřicích se počátkem letošního dubna objevili stavbaři z divize 6. Čekala je

rekonstrukce místní malé vodní elektrárny postavené

na přelomu čtvrté a páté dekády minulého století.

Elektrárna, spuštěná do provozu před téměř 60 lety,

využívá devítimetrový rozdíl hladin na smiřickém jezu,

který v rámci regulace středního toku Labe vznikl v roce

1936 – jedenáct let po ničivých záplavách zdejších rovin.

Po jejím dokončení a spuštění se dlouho na celém komplexu prováděla jen běžná údržba a drobné opravy, a to

převážně na technickém zařízení. Až do letošního roku.

Od 5. dubna do 25. října měla elektrárna po stavební

stránce projít přestavbou zaměřenou zejména na rekonstrukci turbíny, generátoru, stavidel, čisticích strojů

a systému měření a regulace. Hlavním cílem projektu,

spolufinancovaného z fondů EU, bylo zlepšit využití místního hydropotenciálu a zvýšit výrobu elektrické energie.

Důležitá byla i optimalizace a zefektivnění chodu elektrárny (foto č. 1) a snížení její poruchovosti i nákladů.

Divize 6 dostala za úkol provést celou stavební část

rekonstrukce. „Z našeho hlediska šlo o standardní zakázku menšího rozsahu,“ řekl vedoucí projektu Ing. Luboš

Jonáš. „Týkala se dispozičních úprav, zahrnovala zateplení

severní fasády sendvičovými panely systému Kinspan

a provozní části objektu polystyrenem, výměnu střešní

krytiny a výplní otvorů, nové zámečnické a klempířské

výrobky a další práce související s obnovou technologií.

Užívám minulý čas, protože všechny práce jsme skončili a svou část předali investorovi k 25. říjnu s tím, že

v únoru, po kompletním dokončení montáže technologie,

doděláme zbytek podlahové dlažby ve strojovně.“

Svou práci na rekonstrukci ve Smiřicích má tedy divize 6 v podstatě za sebou a s velmi hladkým průběhem.

A to včetně prací na dalších stavebních objektech, k nimž

patřily třeba přípojka vody, kanalizace, zpevněné plochy

či oplocení. Vlastně jediným problémem bylo zajistit

bezpečnost práce. Hala strojovny (foto č. 2) je totiž vysoká 14 m a pro montáž oken a provádění omítek i maleb

muselo být postaveno vysoké vnitřní lešení. Práce na fasádě zase probíhaly nad hladinou řeky. To vše ale patří

minulosti. Divize 6 už svůj úkol na Labi u Smiřic splnila.

Po dvou měsících se vracíme do Podbaby, kde pokračuje výstavba v pořadí již třetího pražského obchodního

domu Kaufland, který nese realizační vizitku Metrostavu. Nové nákupní středisko s červeným K ve znaku

vzniká v garážové hale z 30. let minulého století

a v novostavbě, která na ni navazuje (foto č. 1). Tým

Ing. Davida Štochla z divize 6 kolem jejich společné

východní fasády navíc buduje protihlukový tunel.

Původní garážová hala s půdorysem zhruba 70 x 70 m

dřív sloužila Dopravnímu podniku hl. m. Prahy jako depo

autobusů. Její fasády vznikly zajímavou kombinací režného cihelného zdiva a stěrkové omítky. Římsy a lemování

oken má z umělého kamene, vyniká i unikátní střešní

obloukovou ocelovou konstrukcí (foto č. 2). „V rámci přestavby garáží na obchodní centrum jsme jejich přízemní

křídla odstranili a hlavní halu upravujeme tak, aby byla

vhodná pro parkování,“ říká Ing. Štochl. Stavbaři pod

jeho vedením postupně renovují všechny charakteristické

prvky původní architektury: ocelovou konstrukci střechy,

pásové střešní světlíky i zdivo z lícových cihel. Jako artefakt zachovají také dvoje původní vjezdová vrata.

Novostavba dvoupodlažního obchodního centra navazuje na severní stranu garážové haly a její stavbu v exponovaném území předcházel záchranný archeologický

výzkum. V půdorysu nového Kauflandu i v prostoru jeho

areálových komunikací, kanalizace a vodovodu těžili

archeologové půdu po deseticentimetrových vrstvách

1

v šachovnicovém rastru 3 x 3 m. Některé jejich čtverce

dosahovaly na konci průzkumu až čtyř metrů hloubky!

Kromě střepů a kostí však nalezli jen jeden žárový hrob.

Starou i novou budovu Kauflandu, kterou divize 6

buduje, sjednotil architekt obkladem fasád z cihelných

pásků. Inspiroval jej vzhled původního obložení, které

je hojně použito i v přilehlé rezidenční čtvrti Sladovny,

na jejíž výstavbě se Metrostav také významně podílel.

„Tím, že jsme byli nuceni zachovat některé prvky dřívější

garážové haly a udržet její architektonický styl, jsme museli použité materiály maximálně přiblížit těm původním.

A to byl někdy problém,“ říká Ing. Štochl. Některé se již

totiž nevyrábějí a bylo velmi obtížné najít jejich vhodné

náhrady či napodobeniny. Problematické bylo i spojení

nových a původních materiálů.

Vlastní novostavba však není ničím výjimečná a probíhá podle jednotného manuálu, který společnost Kaufland

používá pro všechna svá nákupní střediska. „Není těžké

jej dodržet, jen nemůžeme hledat levnější řešení, protože

zadané požadavky jsou striktní a mezi předepsanými

dodavateli se setkáváme i s firmami, které u nás nemají

zastoupení,“ vysvětluje Ing. Štochl. „Často se také potýkáme s kvalitou překladu předpisů z němčiny do češtiny.

V manuálu tak nacházíme i úsměvné pokyny, jako třeba

požadavek na dodání torpédoborce, což měl být správně

výrobník ledu,“ uzavírá s úsměvem vedoucí projektu.

Martina Vampulová, foto Josef Husák

2

–rip–, foto Josef Husák

Tramvaje se vracejí na Masarykovo nábřeží

2

Rychlá a náročná zakázka v Lovochemii

„Nejsou malé role, jsou jen malí herci,“ říká se v divadle. V Metrostavu zase platí, že každá zakázka, i ta

nejmenší, je důležitá. Příkladem může být oprava jižní

granulační věže v areálu firmy Lovochemie v Lovosicích (foto), kterou 19. října dokončili vedoucí projektu

Ing. Ladislav Pokorný a stavbyvedoucí Ing. Petr Kubina

z divize 3. V ceně sice nepřekročila 7 milionů korun,

její provedení však bylo velmi náročné a úspěšně uzavřená práce znamenala průnik mezi stavební dodavatele významného investora z oblasti chemie v ČR.

„Při běžné údržbě v chemičce kontrola zjistila, že

nosná konstrukce plošiny ve stříkací věži na výrobu

granulovaného ledku má takové vady, že jí hrozí kolaps,“

vzpomíná Ing. Pokorný. „Lovochemie odstavila věž z provozu a vypsala výběrové řízení na její opravu. Když jsme

je vyhráli a seznámili se se stavbou, zjistili jsme, že práce

nebudou tak jednoduché, jak investor předpokládal.“

Ocelová plošina, na které stojí technologické zařízení

pro výrobu ledkového granulátu, je umístěna na úrovni 28,5 m ve 33 m vysoké zděné věži s vnitřním průměrem 14 m. Stavbaři měli za úkol odkrýt střechu, vystěhovat strojní vybavení, zdemolovat plošinu, nahradit ji

Spojení minulého století se současností

novou a vše uvést do původního stavu, aby výroba mohla

pokračovat co nejdříve. Když ale začali rozkrývat střešní

plášť, zjistili, že je dvojnásobně těžší, než navrhoval originální projekt z roku 1964. Nosná konstrukce střechy tak

byla přetížená a její odlehčení by se přes středové sloupy

přeneslo i do plošiny, která by se mohla zřítit. Střechu

proto stavbaři museli nejprve zesílit, vyvěsit na ni plošinu

a teprve pak mohli začít bourat. Demolice, původně plánované na 14 dní, nakonec trvaly měsíc. Vzhledem k tomu,

že na celé dílo byly vyhrazeny jen dva měsíce, měli všichni

co dělat, aby nezaviněné zpoždění dohnali.

„Rád provádím malé zakázky, které možná nejsou až

tak finančně zajímavé, ale častěji vyžadují hledat řešení

technicky náročných detailů a postupů. Pracoval jsem třeba na heliportu pro nemocnici v Motole nebo na sklopném

mostě pro České Vrbné. I když to byly drobné projekty,

jejich konstrukce získaly hned několik ocenění. Stavbu

v Lovochemii jsme spolu s našimi oceláři, kteří novou

plošinu vyrobili a smontovali, zvládli také hladce. Věřím,

že si díky ní divize 3 otevřela dveře k dalším zakázkám

z oblasti chemického průmyslu,“ uzavřel Ing. Pokorný.

–l s –, f o t o a r c h i v d i v i z e 3

Společnost Lovochemie je největším výrobcem

hnojiv v ČR. Její historie sahá až do roku 1904, kdy

Adolf Schram postavil v Lovosicích továrnu na výrobu

kyseliny sírové a superfosfátu. Dnes se zde mimo

jiné vyrábějí nejpoužívanější typy dusíkatých hnojiv,

založené na bázi solí kyseliny dusičné – zejména

na dusičnanu vápenatém, triviálně ledku vápenatém,

který má vzorec Ca(NO3)2, a dusičnanu čili ledku

amonném se vzorcem NH4NO3. Ten druhý se používá

také jako dezinfekční prostředek a v pyrotechnice.

Kolem Národního divadla v Praze začnou už letos

26. listopadu opět jezdit tramvaje. Jejich návrat na Masarykovo nábřeží signalizuje, že tým Ing. Radovana Aulíka z divize 3 značně pokročil s výstavbou tunelů mezi

budovou naší první scény a nedalekou Vltavou.

Od 29. března, kdy divize 3 převzala staveniště, stavbaři dokončili rekonstrukci téměř celého prvního tunelu.

Jeho původní kamenná konstrukce zůstala funkční, proto

mohli její poškozené betonové zesílení, jež vzniklo kvůli

zatížení od pojezdu tramvají, při výluce zevnitř odstranit.

Tunel prohloubili, opatřili stříkanou hydroizolací a dnes

má hotovou novou ztužující železobetonovou skořepinu

a po dokončení technologických rozvodů (foto č. 2) začne

už 15. prosince sloužit investorovi.

1

„Druhé dva tunely jsme po provedení velkého množství přeložek vybourali v otevřené stavební jámě a prostor, který zaujímaly, postupně překlenujeme jednou

novou železobetonovou konstrukcí o větší světlosti,“ popisuje Ing. Aulík. „Komplikace nám způsobuje požadavek

magistrátu na zachování nepřetržité automobilové dopravy po nábřeží. Úzké staveniště totiž máme podélně rozpůlené provozovanou komunikací a příčně stavební jámou.

Postup díla jsme ale navrhli tak, že totální výluka dopravy

zde trvala jen 14 dní v červnu, než divize 4 smontovala

ocelovou konstrukci pro provizorní přemostění stavební

jámy. Auta po ní jezdila až do 25. října, kdy jsme hotové

konstrukce zvětšovaného tunelu zasypali a na téměř dokončenou vozovku převedli automobilový provoz. Odvoz

suti i dopravu materiálu na staveniště jsme přitom zčásti

řešili i pomocí lodí, kotvených v provizorně vybudovaných

přístavištích u ústí tunelů (foto č. 1).“

Vedle silnice kolejáři pokládají dva tramvajové pásy.

Zprovozní však jen jeden – při dodržení ochranného

pásma trolejí musí stavbařům zbýt místo na dokončení

poslední třetiny nového tunelu. Druhým směrem proto

tramvaje začnou jezdit až 1. dubna 2012.

Nosná obvodová stěna divadla neodpovídala po odkrytí předpokladům projektové dokumentace a její podchycení musel statik přeprojektovat, což si vyžádalo změnu technologického postupu a posuny v harmonogramu

prací. „Stěnu jsme už sevřeli mezi dva masivní železobetonové trámy a její zatížení vynášíme přes hydraulické lisy

do provizorních pilířů, mezi kterými připravujeme prostup

pro nový a větší tunel. Stabilitu stěny kontrolujeme pravidelným měřením,“ vysvětluje Ing. Aulík. „Po provedení

a zatížení nového nosného železobetonového překladu

v obvodové stěně ubouráme provizorní prvky a zbylou

část tunelu pod ulicí před divadlem dokončíme.“

2

Divize 3 pracuje u Vltavy pod nepřetržitou protipovodňovou ochranou. Ta primární na líci nábřežní zdi už byla

odstraněna a její funkci převzala definitivní protipovodňová vrata. V pohotovosti je však linie druhá, která interiér

Národního divadla chrání před případným průsakem vody

ze stavební jámy při zvýšené hladině Vltavy. „Příroda nám

však zatím přeje a doufám, že ani v budoucnosti velká voda naši stavbu ani divadlo neohrozí,“ uzavřel Ing. Aulík.

Dva z tunelů pod Národním divadlem jsou starší než

ono samo. Sloužily kdysi k lodnímu zásobování Starého

Města zbožím, k odvozu odpadků a odtékala jimi

voda při přívalových lijácích. Na počátku 20. století

začalo tunely využívat divadlo k zásobování užitkovou

vodou a vzduchem pro chlazení. Třetí tunel vznikl při

rekonstrukci divadla v 80. letech minulého století

a byl určen pro vzduchotechniku. Rekonstrukce tunelů

prodlouží jejich životnost o nejméně 150 let a umožní

ten větší z nich využít k zavážení kulis s pomocí lodí.