strana 2
dva měsíce do konce
Až sdružení naší divize 1 a divize 2 Subterra dokončí
vnitřní zateplení, podlahy, výtah a profese, čekají je
na společné stavbě v Ostravě jen dokončovací práce.
Z bývalé VI. energetické ústředny ve Vítkovicích vznikne interaktivní muzeum technických tradic regionu,
které už v polovině dubna zahájí zkušební provoz.
Po vnitřním vybavení se ještě letos otevře veřejnosti.
Zatímco očištěnou fasádu doplňují poslední okna (foto
č. 1), v budově už poutají pozornost největší exponáty –
devítisettunová plynová pístová dmychadla (foto č. 2).
Od rzi a barev je stavaři očistili tryskajícím granulátem ze
suchého ledu. Pracovali opatrně, aby hlavní dominanty
nového muzea (foto č. 3) nezbavili historické patiny.
„Budova, kde pracujeme (foto č. 4), je národní kulturní
památkou,“ konstatuje vedoucí projektu Ing. Petr Bača
z naší divize 1. „Fasádu jsme třeba nesměli zateplit zvenčí,
aby muzeu zůstal zachovaný průmyslový výraz (foto č. 5).
Proto jsme museli přistoupit k montáži velmi nezvyklého
vnitřní zateplovacího systému.“ Za dva měsíce už musí
mít stavaři všechnu práci hotovou. Do první části bývalého hutního komplexu, který je zapsán i do seznamu
evropského kulturního dědictví, se tak opět vrátí život.
1
2
3
ptÁME sE
ing. jana Hrubeše,
ředitele org. složky v Bělorusku
Už více než rok působí Ing. Jan Hrubeš v Bělorusku jako
ředitel tamější organizační složky divize 3 Metrostavu.
S východními teritorii má bohaté zkušenosti – v součtu
přes 20 let pracoval v Moskvě v obchodních zastoupeních různých českých firem.
1
zkušenosti z Čech pomohly až v Kanadě
Technologii letmé betonáže použila divize 4 poprvé
na začátku roku 2006 při výstavbě mostu přes Labe
u Litoměřic. Dnes má její tým pod vedením Ing. Petra
Štědronského za sebou dva takové úspěšné projekty
a tento způsob výstavby mostů se stal jednou z nosných technologií Metrostavu. Ing. Tomáš Hnojský byl
nedávno předávat své zkušenosti až v Kanadě.
Při první letmé betonáži u Litoměřic nabíral tým
Ing. Štědronského zkušenosti a používal nejen bednění,
ale i betonážní vozíky od rakouské firmy Doka. Byla to
jejich světová premiéra a divize 4 se na ní aktivně podílela.
Obdobně pokračovala v roce 2009 stavba mostu přes
rybník Koberný (foto č. 1), který byl budovaný stejným
způsobem, jen místo dvou vahadel se jich letmou betonáží stavělo deset. Proto byly vybrány vozíky od italské
společnosti Alpi (dnes ULMA), které byly lehčí a bylo je
možné po dokončení jednoho vahadla snadno přesunout
na další zárodek. Zaměstnanci Metrostavu přispěli během
prací k mnoha jejich vylepšením. „Na vozíky se jezdily
dívat návštěvy z celého světa. Byli tam zástupci z Peru,
Brazílie i z Kanady. Chtěli totiž vidět jejich použití v praxi
a most Koberný byla tehdy jediná příležitost,“ vzpomíná
Ing. Hnojský a doplňuje: „Odborníci ze zahraničních firem
byli překvapeni rozsahem projektu a ocenili kvalitu díla
i nasazení pracovníků divize 4. Po tom, co viděli, a i na základě našeho doporučení si mnozí z nich pro své stavby
po celém světě vybrali právě vozíky od firmy Alpi.“
Patřila mezi ně i kanadská firma Torbridge Construction, která vyjádřila přání, aby Ing. Hnojský navštívil jejich
stavbu a asistoval u montáže vozíků. Proto se na pozvání
Ulma Construction Systems Canada vydal na konci minulého roku na služební cestu do Kanady na staveniště
260 metrů dlouhého mostu přes řeku Grand River poblíž
Toronta. Jeho předpolí vznikla na pevné skruži, hlavní pole
o rozpětí 95 metrů mělo vyrůst letmou betonáží pomocí
betonážních vozíků značky ULMA (foto č. 2).
„V době mé návštěvy probíhala montáž jednoho z vozíků a betonáž a přesun druhého. Téměř každý den jsme
trávili na stavbě a připravovali další postup. Konzultovali
jsme problematiku letmé betonáže, možná rizika při vý-
sunu a detaily spojení obou vahadel, tzv. klavážní spáru,“
popisuje Ing. Hnojský. Pro pracovníky kanadské společnosti to byl první velký a komplikovaný projekt, a proto
velmi ocenili, že jim kolega mohl předat zkušenosti z předchozích projektů v České republice. „Bylo úžasné vidět,
jak technologie, na jejímž vývoji jsme se podíleli, funguje
po celém světě. Měl jsem také možnost porovnat kvalitu
a rychlost výstavby mostů v zahraničí a u nás. Po zkušenosti z Kanady mohu konstatovat, že práce Metrostavu
snese ta nejpřísnější měřítka,“ uzavřel Ing. Hnojský.
2
Technologie letmé betonáže spočívá v symetrickém
budování nosné konstrukce po betonážních sekcích
(lamelách) od zárodku umístěného na pilíři až do
poloviny rozpětí jednotlivých polí. Jednotlivé lamely
jsou betonovány do bednění zavěšeného na speciální
ocelové konstrukci, tzv. betonážním vozíku. Vše
probíhá bez jakékoliv potřeby podepření či zásahu
do prostoru pod nosnou konstrukcí. Proto je tato
technologie vhodná pro překonávání hlubokých údolí,
nepřístupných terénů nebo vodních překážek. Tento
způsob stavby byl poprvé použit už v roce 1931.
Konstrukce však byla problémová, a proto se
k technologii letmé betonáže vrátil až o 20 let později
německý inženýr Ulrich Finsterwalder. První jeho most
s rozpětím 62 m vznikl přes řeku Lahn v roce 1951.
spolupráce českého a slovenského Metrostavu
4
5
Od začátku loňského listopadu pracují v Metrostavu SK dva čeští přípraváři – Ing. Jan Chour z divize 8
a Ing. Zdeněk Exler z divize 9. Dostali za úkol porovnat
způsob práce v obchodních odděleních Metrostavu
a jeho dceřiné firmy na Slovensku a podpořit zakázkovou úspěšnost bratislavských kolegů.
„Základní představu o společné misi jsme získali
od ředitele Metrostavu SK Ing. Miroslava Zobaníka už
při výběrovém řízení,“ říká Ing. Chour a Ing. Exler dodává: „Předpokládali jsme, že nás v Bratislavě čeká stejná
nebo velmi podobná činnost jako v Praze – účastnit se
veřejných soutěží o zakázky a podle jejich zadání tvořit
konkurenceschopné nabídky.“
Očekávání je nezklamalo. Život a práce v hlavním
městě Slovenska se od těch v české metropoli snad vůbec
neliší. Ani vzdálenost mezi Bratislavou a Prahou není veliká, i když obě města z větší části spojuje problematická
dálnice D1, jejíž průjezdnost – zvlášť v zimním období –
není dokonalá. Prostřednictvím e-mailů a spojení Skype
však k sobě mají všichni blízko bez ohledu na to, kde právě
pracují. A pokud je nabídka zaměstnání zajímavá, dají se
způsobené životní komplikace snadněji překonat.
Mezi Čechy a Slováky není navíc velká jazyková bariéra. „Kolegové nás přijali velmi vstřícně. Nemáme problém
se na Slovensku domluvit, a pokud musíme něco napsat,
vždy se najde ochotný spolupracovník, který naši gramatiku opraví,“ pochvaluje si Ing. Exler.
Práce na nabídkách je podle zkušeností našich přípravářů stejná v Metrostavu SK jako v jeho mateřské firmě.
Vždy je třeba předanou zadávací dokumentaci podrobně
prostudovat a zjistit o projektu co nejvíce informací, aby
se mohla stanovit jeho optimální cena. Momentálně mají
naši pracovníci na Slovensku rozpracovaných šest zakázek – v Bratislavě i mimo ni. Z nich jedna je už vyhraná
a předávají ji kolegům do realizace.
Jak uspějí při ostatních a čím byla jejich práce pro
Metrostav SK přínosná, ukáže až čas a vyhodnocení mise,
která skončí letos 29. února. Jedno je však už dnes jisté:
„Jsme rádi, že jsme využili příležitost pracovat v Bratislavě a seznámili se tu s novými kolegy i sami mezi sebou.
Pokud naše znalosti a zkušenosti na Slovensku pomohou,
měla naše práce smysl. A nic jiného si nepřejeme,“ uzavírají přípraváři, kteří se už za pár týdnů vrátí domů a budou
dál působit v pražských sídlech svých divizí.
Vystudoval jste Fakultu strojní ČVUT v Praze. Jak jste
se dostal do Moskvy a k obchodování?
V polovině 80. let mě zaměstnavatel vyslal na pětiletou
stáž do Mezinárodního střediska vědeckých informací
v Moskvě. Znalost jazyka a kontakty, které jsem tehdy
získal, mi po sametové revoluci pomohly nastoupit k firmě, která právě do Moskvy hledala obchodního zástupce.
Pro několik společností jsem tam pak pracoval přes 15 let.
V Metrostavu nejste zaměstnán poprvé...
Kolem roku 1998 jsem pracoval ve Vodních stavbách
a z nich jsem přešel do útvaru zahraničního podnikání
Metrostavu. Po roce jsem se sice s firmou rozešel, ale
stále jsem byl v kontaktu s Ing. Robertem Dostálem, který
mě doporučil divizi 3, když hledala zástupce do Běloruska.
Byl jsem rád, že se mohu vrátit k činnosti, kterou dobře
znám a mohu v ní být pro firmu užitečný. Při obchodování
v zemích bývalého Sovětského svazu totiž není důležitá
jen dobrá ruština, ale hlavně znalost mentality místních
lidí. Často něco říkají, ale něco jiného si myslí. Díky životním zkušenostem i šedinám, kterých si na Východě hodně
váží, už dobře chápu, co chtějí.
Liší se stavebnictví v Bělorusku od toho u nás?
Výrazně a hned ve dvou aspektech. Za prvé je v Bělorusku
legislativa naprosto odlišná od zemí EU. Odlišné je téměř
vše počínaje základními dokumenty stavby přes normy,
systém fakturace až po účetnictví. Administrativa je tam
celkově o mnoho náročnější a složitější. Druhým rozdílem
je statut stavebních firem. Ty velké jsou totiž doposud
státní a malé soukromé zatím nejsou schopny působit
jako generální dodavatel. To nám hraje do karet, protože
běloruští investoři státním firmám příliš nevěří.
Jakým způsobem zastoupení v Minsku funguje?
Zatím máme devět českých pracovníků, od března ještě
tři přibudou. Tři týdny pracujeme v Minsku a pak se na
týden vracíme k rodinám. S účetním máme pronajaté byty
blízko našeho sídla v centru Minsku, kolegové, co staví
dopravně-logistický terminál u Ščitomiriči, bydlí nedaleko
stavby. Všichni mluvíme rusky, ale na různé úrovni. V Česku je už totiž problém najít vhodné pracovníky, kteří ještě
dobře znají azbuku. Dál zaměstnáváme dvě Bělorusky,
z nichž jedna mluví česky, a dva místní stavaře, kteří jsou
pro investora zárukou, že na stavbě bude vše probíhat
podle běloruských norem a předpisů.
Zmínil jste vaši první stavbu. Jak postoupila?
Práce jsme zahájili vloni 29. listopadu a teď už provádíme
základy první skladové haly, hotelu a objektu služeb. Podařilo se nám už získat mnoho dodavatelů ze všech segmentů stavebnictví, a to v místních podmínkách považuji
za velký úspěch. Když jsem ale naposledy z Minsku odjížděl, stavba stála kvůli mrazu, který ve dne klesal k –30 °C.
Pracujete i na jiných projektech. Můžete je jmenovat?
Připravujeme třeba výstavbu logistického centra Kozloviči, které bude vstupní branou do celé východní celní unie,
nebo Klubového domu v Minsku. Úzce spolupracujeme
s divizí 5 na projektu 19 km dlouhé trasy metra v Minsku.
I když naši organizační složku založila a financuje divize 3,
jsme totiž schopni a vidíme svůj cíl i v získávání zakázek
pro celý Metrostav. Chtěli bychom třeba stavět most
v Brestu, a i na tomto projektu bychom jistě nepracovali
samostatně. Hledáme všechny příležitosti, jak uspět.
Máte i nějaké dlouhodobější plány?
Rád bych přesvědčil vedení Metrostavu, že nastal vhodný
čas k expanzi směrem na východ. Díky svým dřívějším
kontaktům dostávám poptávky na významné zakázky –
třeba stavbu moskevského metra – a myslím si, že podnikání v Rusku je právě teď krok správným směrem. Má
totiž daleko lepší rating než Bělorusko a je v něm snáze
dosažitelné financování formou exportního úvěru.