strana 4
Další rok s Cenou Pavla Kouteckého za nejlepší dokument
Dokument v Arše
Předání Ceny Pavla Kouteckého se rok co rok koná
v pražském Divadle Archa. Letos 8. června slavnostní
večer začal improvizacemi Petra Nikla (foto č. 1) a provázela jej překvapení připravená dalšími přáteli Pavla
Kouteckého. Těch ostatně bylo plné publikum. Vedle
jeho dvorního kameramana Stana Slušného či producentky Jarmily Polákové nechyběli ani Ivan M. Havel,
Jiřina Šiklová nebo Jaroslav Veis (foto č. 2).
Byl to večer plný hudby, vůně kávy a dobrých filmů.
Při letošním předávání ceny mohli diváci kromě vítězného filmu navíc vůbec poprvé spatřit také jednu část nové
čtyřdílné série Občan Havel. Vznikla s použitím materiálu,
který ve stejnojmenném filmu nebyl zařazen.
Porota během večera vyhlásila filmy, které z devadesátky přihlášených postoupily do nominací: Česká RAPublika Pavla Abraháma, snímek František Kupka – symfonik
barev a malíř kosmu od Daniely Gébové, dokument Gyumri
Jany Ševčíkové, cenami ověnčený René Heleny Třeštíkové, Sedm světel Olgy Sommerové a film Zapomenuté
transporty do Polska od Lukáše Přibyla, jenž získal zvláštní uznání poroty. Cenu Pavla Kouteckého si odnesl časo
sběrný dokument Tomáše Škrdlanta Nevítaní (foto č. 3).
1
2
Zatímco režisér vítězného snímku v předsálí rozdával
rozhovory zástupcům médií (foto č. 4 ), hosté slavnostního večera debatovali o zhlédnutém dokumentu. Vzpomínali také na tragicky zesnulého Pavla Kouteckého, režiséra
filmu Občan Havel a dalších známých dokumentů. Jeho
kolega Vít Janeček o něm řekl: „Snad nikdy nezasahoval
do situací, pozoroval. A pozoroval skvěle, dokázal být při
natáčení neviditelný. Silně mi v paměti utkvěl jeho krátký
film o pražských povodních. Odehrává se na dvorku malostranského domu s ateliérem Jaroslava Krejčího, který
Čertovka zcela zatopila. Pár dní jsem tam náhodou také
pomáhal uklízet a matně si pamatuji, jak Pavel nosí věci,
odbahňuje, tu a tam mluví s panem Krejčím – a také mezitím natočil film…“
3
4
Metrostav_11_12_09.indd 4
Ptáme se
Michaely Klečkové,
členky poroty Ceny Pavla Kouteckého
1
Život je hraniční jev, říká autor vítězného filmu
„Dokumentární film je jiná podoba paměti – filtruje
skutečnost, nezachytí vše, někdy se i plete. Často se
nedrží chronologie a spojuje různé skutečnosti ne vždy
podle času, ale podle podobnosti nebo protikladů.
V tom se podobá myšlení,“ říká držitel letošní Ceny
Pavla Kouteckého dokumentarista Tomáš Škrdlant.
Jeho časosběrný dokument o dobrém životě i se
špatnou sudbou – Nevítaní, Příběhy o zavržení a návratu
(www.nevitani.info) – mapuje dvacet let života několika
dětí, dnes už dospělých lidí s vlastními rodinami, které
jejich vlastní rodiče opustili už v porodnici. Zůstali v ústavech, kde jim hmotně mnoho nechybělo, ale žili v jiném
světě. V tom běžném byli nevítaní. Komunistický režim
odlišné jedince izoloval zcela nemilosrdně. Lidem z filmu
Tomáše Škrdlanta se podařilo vydat se na cestu z ústavu
do světa. Se vším klopýtáním, které taková cesta s sebou nesla. Dnes bydlí samostatně, pracují, mají dokonce
zdravé děti, žení se i rozvádějí. A někteří se během toho
stavění na vlastní nohy potkali i s vlastními rodiči. Prostě
dělali a dělají to, čemu u nich nikdo nevěřil.
Tomáš Škrdlant o svém dokumentu Nevítaní říká:
„Život je hraniční jev – předěl mezi chaosem a řádem.
Vzpomínky na minulé životní události také vyplouvají
na povrch bez ohledu na pořádek, který bychom v nich
rádi nalezli. To jsem si uvědomil, když jsem se začal
probírat asi 70 hodinami materiálu, který jsem za dobu
téměř dvaceti let nashromáždil o životech několika lidí.
Jak s takovým pokladem naložit? Po čtyřech měsících
ve střižně se pomalu prosadil přístup nejpřirozenější, byť
pro diváka asi nesnadný. Výsledný tvar filmu neumožňuje
porozumět všemu. Život ostatně taky ne.“
Dokumentární film Nevítaní vznikal postupně a předcházelo mu několik dílčích sestřihů a filmů vzniklých ze
stejné látky. První film z roku 1993 se jmenoval As If From
Another World a Tomáš Škrdlant ho natáčel v Jedličkově
ústavu v Liberci pro britskou televizi Channel Four. Tam
také poznal některé z hrdinů filmu Nevítaní. K nim se
postupem času přidávali další, s nimiž vznikl další dokument Maminky a miminka a ve spolupráci s Českou televizí natočené Odmítání a přijetí. Ze všech těchto tří filmů
a dalšího materiálu, nasnímaného po roce 2000, vznikl
film Nevítaní. Poslední roky už režisér, kameraman a scenárista v jedné osobě točil na vlastní náklady a s pocitem,
že tyto pozoruhodné příběhy nelze přestat zachycovat.
Tomáš Škrdlant
Vystudoval filmovou režii na FAMU. V roce 1968
natočil dokumentární filmy Potomci, Pozůstalost 38
a Most. Žádný z nich nebyl nikdy veřejně uveden.
Od roku 1990 natočil přes 60 autorských dokumentů
převážně s ekologickou, psychologickou a sociologickou tematikou. Finanční odměnu, spojenou s Cenou
Pavla Kouteckého, investuje režisér Tomáš Škrdlant
jako základní sumu do zamýšlené distribuce snímku
Nevítaní do kin k širšímu publiku.
2
René Roubíček připravuje každý rok jinou cenu
Každý rok se při předání Ceny Pavla Kouteckého promítá v Divadle Archa vedle vítězného snímku také dokument samotného Pavla Kouteckého. Letos to například byla první veřejná projekce posledního dílu nové
televizní série Občan Havel. Když v jednom z minulých
ročníků diváci slavnostního večera sledovali Kouteckého absolventský film Dialog, říkali si, jestli ve filmu
zachycený výtvarník René Roubíček ještě pracuje.
Když po promítání osmnáctiminutového dokumentu
z roku 1981 o tvůrčí spolupráci a přátelství dvou odlišných osobností – sklářského mistra J. Rozinka a výtvarníka R. Roubíčka – vyšel světově uznávaný sklář René
Roubíček na scénu, sklidil potlesk nejen za právě zhlédnutý film, ale také za výtvarné zpracování samotné Ceny
Pavla Kouteckého, kterou rok co rok připravuje.
Každá trofej nesoucí jméno Pavla Kouteckého je tak
originálním kusem. Je to, jak v jednom rozhovoru říká
René Roubíček: „... improvizace, protože nikdy nevíte, jak
to dopadne. Sklo je pokaždé jiné, to není jako kresba nebo
malba, které máte neustále pod kontrolou. Já mám v rukou svoji ideu, něco jako partituru. Sklář to podle ní dělá
a já jsem vedle něj a diriguju.“ Autor cen Pavla Kouteckého
vystudoval UMPRUM v Praze, státnice skládal u profesora Josefa Kaplického. Podílel se na výstavě EXPO 1958
a po Bruselu své skleněné plastiky a objekty vystavoval
také na EXPO 1967 v Montrealu a EXPO 1970 v Ósace či
na bienále v Sao Paulu. V roce 1969 dostal zlatou medaili
na mezinárodním veletrhu řemesel v Mnichově. Jeho díla
jsou zastoupena v řadě světových galerií – v Londýně,
v Paříži, v Düsseldorfu a v mnoha dalších.
Michaela Klečková je dramaturgyní programu festivalu
Jeden svět, a tak má sledování dokumentárních filmů
doslova v popisu práce. V porotě Ceny Pavla Kouteckého zasedli letos vedle ní také ředitel Divadla Archa
Ondřej Hrab, rešeršista filmu Občan Havel Libor Tůma,
textilní výtvarnice a dlouholetá přítelkyně Pavla Kouteckého Alena Čechová a režisér Petr Zelenka.
Který Kouteckého film máte nejraději?
Neumím vybrat jen jeden film. Líbí se mi, jak je Pavel
Koutecký označen ve stanovách ceny, která je po něm pojmenována, tedy jako trpělivý pozorovatel světa. Natočit
120 hodin filmového materiálu v blízkosti Václava Havla
a nikdy přitom nesklouznout k bulvárnosti či senzacechtivosti, to je něco obdivuhodného.
Když jste šla do poroty Ceny Pavla Kouteckého, věděla
jste, kolik filmů budete muset vidět?
Vzhledem k tomu, že festival Jeden svět je spolupořadatelem Ceny Pavla Kouteckého a už třetím rokem se u nás
scházejí všechny přihlášené snímky, věděla jsem poměrně přesně, co mě čeká. Počet letos přihlášených filmů mě
však přeci jen překvapil, bylo jich o dost více než loni.
Kolik filmů jste nakonec letos zhlédla?
Devadesát.
Jaká byla jejich úroveň? Zaznamenala jste nějaké extrémní výkyvy – jak směrem ke kvalitě, tak k braku?
Celkově bych řekla, že úroveň letošních snímků byla poměrně dobrá. V přihlášeném množství filmů se samozřejmě našly nějaké, které se daly ihned vyloučit – buď proto,
že to nebyly skutečné dokumenty, ale spíše publicistika,
propagační aktivistický film nebo spot. Bylo tam také
několik snímků, které bych označila jako téměř nesledovatelné. Ve velké většině se však jednalo o zajímavé filmy,
u kterých jsem moc ráda, že jsem je viděla. A několik
z nich bylo skutečně velmi dobrých.
Shodla se porota na nominacích a následně i na vítězném filmu bez problémů?
Porota se sešla dvakrát. Při první schůzce jsme vybrali sedm nominovaných filmů, na nichž jsme se shodli
všichni. Při druhém setkání jsme vybrali vítězný snímek
a jeden další, který získal zvláštní cenu poroty. Výsledku
předcházela asi hodinová debata, ale konečné rozhodnutí
bylo vcelku hladké, žádný z porotců nebyl proti.
Jak si vysvětlujete současný zájem o dokumenty?
Myslím, že má několik důvodů. Jednak přestala být v České republice dokumentární produkce doménou České
televize a dokumentaristé mají mnohem více možností,
jak financovat své snímky. Stále více roste návštěvnost
dokumentárních festivalů – Jednomu světu se za jedenáct
let jeho existence zvedla návštěvnost ze 3 tisíc v prvním
ročníku na 100 tisíc diváků z celé České republiky v posledních dvou letech. Existuje značné množství lidí, kterým nestačí kusé zprávy z médií a chtějí se o světě kolem
sebe dozvídat podrobnější, komplexnější informace, které
jim nabízejí právě dokumenty.
Co Cena Pavla Kouteckého, podpořená finančně Metrostavem, znamená pro filmaře? Co jim umožní?
Sto tisíc korun není pro české dokumentaristy zanedbatelná částka, i když za ni nový film samozřejmě nenatočí.
Může jim ale pomoci s propagací snímku u nás i v zahraničí, může jim pomoci při případné distribuci do kin
apod. Hlavním smyslem Ceny Pavla Kouteckého ale není
finanční ohodnocení, spíše chce vytáhnout na světlo dokumentární snímky, které stojí za to vidět.
Stránku Letní přílohy připravili
text: Martin Groman
f o t o: J o s e f H u s á k a Tom á š Vo d ň an s k ý
6/24/09 4:38:02 PM