Strana 4

strana 4

Další rok s Cenou Pavla Kouteckého za nejlepší dokument

Dokument v Arše

Předání Ceny Pavla Kouteckého se rok co rok koná

v pražském Divadle Archa. Letos 8. června slavnostní

večer začal improvizacemi Petra Nikla (foto č. 1) a provázela jej překvapení připravená dalšími přáteli Pavla

Kouteckého. Těch ostatně bylo plné publikum. Vedle

jeho dvorního kameramana Stana Slušného či producentky Jarmily Polákové nechyběli ani Ivan M. Havel,

Jiřina Šiklová nebo Jaroslav Veis (foto č. 2).

Byl to večer plný hudby, vůně kávy a dobrých filmů.

Při letošním předávání ceny mohli diváci kromě vítězného filmu navíc vůbec poprvé spatřit také jednu část nové

čtyřdílné série Občan Havel. Vznikla s použitím materiálu,

který ve stejnojmenném filmu nebyl zařazen.

Porota během večera vyhlásila filmy, které z devadesátky přihlášených postoupily do nominací: Česká RAPublika Pavla Abraháma, snímek František Kupka – symfonik

barev a malíř kosmu od Daniely Gébové, dokument Gyumri

Jany Ševčíkové, cenami ověnčený René Heleny Třeštíkové, Sedm světel Olgy Sommerové a film Zapomenuté

transporty do Polska od Lukáše Přibyla, jenž získal zvláštní uznání poroty. Cenu Pavla Kouteckého si odnesl časo

sběrný dokument Tomáše Škrdlanta Nevítaní (foto č. 3).

Zatímco režisér vítězného snímku v předsálí rozdával

rozhovory zástupcům médií (foto č. 4 ), hosté slavnostního večera debatovali o zhlédnutém dokumentu. Vzpomínali také na tragicky zesnulého Pavla Kouteckého, režiséra

filmu Občan Havel a dalších známých dokumentů. Jeho

kolega Vít Janeček o něm řekl: „Snad nikdy nezasahoval

do situací, pozoroval. A pozoroval skvěle, dokázal být při

natáčení neviditelný. Silně mi v paměti utkvěl jeho krátký

film o pražských povodních. Odehrává se na dvorku malostranského domu s ateliérem Jaroslava Krejčího, který

Čertovka zcela zatopila. Pár dní jsem tam náhodou také

pomáhal uklízet a matně si pamatuji, jak Pavel nosí věci,

odbahňuje, tu a tam mluví s panem Krejčím – a také mezitím natočil film…“

Metrostav_11_12_09.indd 4

Ptáme se

Michaely Klečkové,

členky poroty Ceny Pavla Kouteckého

Život je hraniční jev, říká autor vítězného filmu

„Dokumentární film je jiná podoba paměti – filtruje

skutečnost, nezachytí vše, někdy se i plete. Často se

nedrží chronologie a spojuje různé skutečnosti ne vždy

podle času, ale podle podobnosti nebo protikladů.

V tom se podobá myšlení,“ říká držitel letošní Ceny

Pavla Kouteckého dokumentarista Tomáš Škrdlant.

Jeho časosběrný dokument o dobrém životě i se

špatnou sudbou – Nevítaní, Příběhy o zavržení a návratu

(www.nevitani.info) – mapuje dvacet let života několika

dětí, dnes už dospělých lidí s vlastními rodinami, které

jejich vlastní rodiče opustili už v porodnici. Zůstali v ústavech, kde jim hmotně mnoho nechybělo, ale žili v jiném

světě. V tom běžném byli nevítaní. Komunistický režim

odlišné jedince izoloval zcela nemilosrdně. Lidem z filmu

Tomáše Škrdlanta se podařilo vydat se na cestu z ústavu

do světa. Se vším klopýtáním, které taková cesta s sebou nesla. Dnes bydlí samostatně, pracují, mají dokonce

zdravé děti, žení se i rozvádějí. A někteří se během toho

stavění na vlastní nohy potkali i s vlastními rodiči. Prostě

dělali a dělají to, čemu u nich nikdo nevěřil.

Tomáš Škrdlant o svém dokumentu Nevítaní říká:

„Život je hraniční jev – předěl mezi chaosem a řádem.

Vzpomínky na minulé životní události také vyplouvají

na povrch bez ohledu na pořádek, který bychom v nich

rádi nalezli. To jsem si uvědomil, když jsem se začal

probírat asi 70 hodinami materiálu, který jsem za dobu

téměř dvaceti let nashromáždil o životech několika lidí.

Jak s takovým pokladem naložit? Po čtyřech měsících

ve střižně se pomalu prosadil přístup nejpřirozenější, byť

pro diváka asi nesnadný. Výsledný tvar filmu neumožňuje

porozumět všemu. Život ostatně taky ne.“

Dokumentární film Nevítaní vznikal postupně a předcházelo mu několik dílčích sestřihů a filmů vzniklých ze

stejné látky. První film z roku 1993 se jmenoval As If From

Another World a Tomáš Škrdlant ho natáčel v Jedličkově

ústavu v Liberci pro britskou televizi Channel Four. Tam

také poznal některé z hrdinů filmu Nevítaní. K nim se

postupem času přidávali další, s nimiž vznikl další dokument Maminky a miminka a ve spolupráci s Českou televizí natočené Odmítání a přijetí. Ze všech těchto tří filmů

a dalšího materiálu, nasnímaného po roce 2000, vznikl

film Nevítaní. Poslední roky už režisér, kameraman a scenárista v jedné osobě točil na vlastní náklady a s pocitem,

že tyto pozoruhodné příběhy nelze přestat zachycovat.

Tomáš Škrdlant

Vystudoval filmovou režii na FAMU. V roce 1968

natočil dokumentární filmy Potomci, Pozůstalost 38

a Most. Žádný z nich nebyl nikdy veřejně uveden.

Od roku 1990 natočil přes 60 autorských dokumentů

převážně s ekologickou, psychologickou a sociologickou tematikou. Finanční odměnu, spojenou s Cenou

Pavla Kouteckého, investuje režisér Tomáš Škrdlant

jako základní sumu do zamýšlené distribuce snímku

Nevítaní do kin k širšímu publiku.

René Roubíček připravuje každý rok jinou cenu

Každý rok se při předání Ceny Pavla Kouteckého promítá v Divadle Archa vedle vítězného snímku také dokument samotného Pavla Kouteckého. Letos to například byla první veřejná projekce posledního dílu nové

televizní série Občan Havel. Když v jednom z minulých

ročníků diváci slavnostního večera sledovali Kouteckého absolventský film Dialog, říkali si, jestli ve filmu

zachycený výtvarník René Roubíček ještě pracuje.

Když po promítání osmnáctiminutového dokumentu

z roku 1981 o tvůrčí spolupráci a přátelství dvou odlišných osobností – sklářského mistra J. Rozinka a výtvarníka R. Roubíčka – vyšel světově uznávaný sklář René

Roubíček na scénu, sklidil potlesk nejen za právě zhlédnutý film, ale také za výtvarné zpracování samotné Ceny

Pavla Kouteckého, kterou rok co rok připravuje.

Každá trofej nesoucí jméno Pavla Kouteckého je tak

originálním kusem. Je to, jak v jednom rozhovoru říká

René Roubíček: „... improvizace, protože nikdy nevíte, jak

to dopadne. Sklo je pokaždé jiné, to není jako kresba nebo

malba, které máte neustále pod kontrolou. Já mám v rukou svoji ideu, něco jako partituru. Sklář to podle ní dělá

a já jsem vedle něj a diriguju.“ Autor cen Pavla Kouteckého

vystudoval UMPRUM v Praze, státnice skládal u profesora Josefa Kaplického. Podílel se na výstavě EXPO 1958

a po Bruselu své skleněné plastiky a objekty vystavoval

také na EXPO 1967 v Montrealu a EXPO 1970 v Ósace či

na bienále v Sao Paulu. V roce 1969 dostal zlatou medaili

na mezinárodním veletrhu řemesel v Mnichově. Jeho díla

jsou zastoupena v řadě světových galerií – v Londýně,

v Paříži, v Düsseldorfu a v mnoha dalších.

Michaela Klečková je dramaturgyní programu festivalu

Jeden svět, a tak má sledování dokumentárních filmů

doslova v popisu práce. V porotě Ceny Pavla Kouteckého zasedli letos vedle ní také ředitel Divadla Archa

Ondřej Hrab, rešeršista filmu Občan Havel Libor Tůma,

textilní výtvarnice a dlouholetá přítelkyně Pavla Kouteckého Alena Čechová a režisér Petr Zelenka.

Který Kouteckého film máte nejraději?

Neumím vybrat jen jeden film. Líbí se mi, jak je Pavel

Koutecký označen ve stanovách ceny, která je po něm pojmenována, tedy jako trpělivý pozorovatel světa. Natočit

120 hodin filmového materiálu v blízkosti Václava Havla

a nikdy přitom nesklouznout k bulvárnosti či senzacechtivosti, to je něco obdivuhodného.

Když jste šla do poroty Ceny Pavla Kouteckého, věděla

jste, kolik filmů budete muset vidět?

Vzhledem k tomu, že festival Jeden svět je spolupořadatelem Ceny Pavla Kouteckého a už třetím rokem se u nás

scházejí všechny přihlášené snímky, věděla jsem poměrně přesně, co mě čeká. Počet letos přihlášených filmů mě

však přeci jen překvapil, bylo jich o dost více než loni.

Kolik filmů jste nakonec letos zhlédla?

Devadesát.

Jaká byla jejich úroveň? Zaznamenala jste nějaké extrémní výkyvy – jak směrem ke kvalitě, tak k braku?

Celkově bych řekla, že úroveň letošních snímků byla poměrně dobrá. V přihlášeném množství filmů se samozřejmě našly nějaké, které se daly ihned vyloučit – buď proto,

že to nebyly skutečné dokumenty, ale spíše publicistika,

propagační aktivistický film nebo spot. Bylo tam také

několik snímků, které bych označila jako téměř nesledovatelné. Ve velké většině se však jednalo o zajímavé filmy,

u kterých jsem moc ráda, že jsem je viděla. A několik

z nich bylo skutečně velmi dobrých.

Shodla se porota na nominacích a následně i na vítězném filmu bez problémů?

Porota se sešla dvakrát. Při první schůzce jsme vybrali sedm nominovaných filmů, na nichž jsme se shodli

všichni. Při druhém setkání jsme vybrali vítězný snímek

a jeden další, který získal zvláštní cenu poroty. Výsledku

předcházela asi hodinová debata, ale konečné rozhodnutí

bylo vcelku hladké, žádný z porotců nebyl proti.

Jak si vysvětlujete současný zájem o dokumenty?

Myslím, že má několik důvodů. Jednak přestala být v České republice dokumentární produkce doménou České

televize a dokumentaristé mají mnohem více možností,

jak financovat své snímky. Stále více roste návštěvnost

dokumentárních festivalů – Jednomu světu se za jedenáct

let jeho existence zvedla návštěvnost ze 3 tisíc v prvním

ročníku na 100 tisíc diváků z celé České republiky v posledních dvou letech. Existuje značné množství lidí, kterým nestačí kusé zprávy z médií a chtějí se o světě kolem

sebe dozvídat podrobnější, komplexnější informace, které

jim nabízejí právě dokumenty.

Co Cena Pavla Kouteckého, podpořená finančně Metrostavem, znamená pro filmaře? Co jim umožní?

Sto tisíc korun není pro české dokumentaristy zanedbatelná částka, i když za ni nový film samozřejmě nenatočí.

Může jim ale pomoci s propagací snímku u nás i v zahraničí, může jim pomoci při případné distribuci do kin

apod. Hlavním smyslem Ceny Pavla Kouteckého ale není

finanční ohodnocení, spíše chce vytáhnout na světlo dokumentární snímky, které stojí za to vidět.

Stránku Letní přílohy připravili

text: Martin Groman

f o t o: J o s e f H u s á k a Tom á š Vo d ň an s k ý

6/24/09 4:38:02 PM