strana 2
URNA v nemocnici
Ptáme se
V nedávno předaném a stále ještě nezabydleném křídle
dětské části Fakultní nemocnice v Motole proběhlo
v srpnu cvičení elitní jednotky Policie České republiky.
Příslušníci Útvaru rychlého nasazení (URNA) využili
toho, že měli k dispozici plně vybavené a funkční zdravotnické zařízení, které před pár týdny zrekonstruoval tým
Josefa Majera z divize 9. Nebyli v něm ještě ani pacienti,
ani lékaři, a proto jej policie mohla využít pro své cvičení
a projednou nemusela trénovat v obvyklých kulisách.
„Jsme opravdu rádi, že můžeme po dohodě s vedením
nemocnice nacvičovat právě tady. Je to totiž živá a velice komplikovaná budova,“ konstatoval ředitel URNA
plk. JUDr. Libor Lochman, který akci na místě sledoval.
Františka Ptáčka,
stavbyvedoucího z divize 9
1
Kladenská nemocnice se mění k nepoznání
1
2
Scénář zásahu byl jednoduchý: nemocnici obsadili
teroristé, rodiče dítěte, které v nemocnici zemřelo. Stříleli, počet rukojmí ani pachatelů nebyl znám, stejně jako
jejich rozmístění a výzbroj. Policisté z URNA proto po slanění na střešní heliport (foto č. 1 a 2), který Metrostav
vybudoval zcela nově, sestoupili do přízemí (foto č. 3).
Našli všechny útočníky a zneškodnili je, raněné odnesli
k ošetření (foto č. 4), spoutané pachatele odvedli (foto
č. 5) a odletěli zavěšeni na laně pod vrtulníkem, který
na heliportu nemohl přistát kvůli své vyšší hmotnosti.
Efektního cvičení, které probíhalo přímo před zraky
pozvaných novinářů a za zvědavého zájmu zdravotníků
i nemocničních pacientů, se zúčastnilo na 40 elitních
policistů. Jejich úspěšný zásah v Motole trval od slanění
až po odlet jen asi tři čtvrtě hodiny. Všichni, kdo mu přihlíželi, věří, že se reálně nikdy neuskuteční.
Letos v březnu bylo v areálu Oblastní nemocnice Kladno otevřeno zcela nové Centrum akutní medicíny. Stavba domova důchodců (foto č. 1) se pomalu chýlí ke konci, rozbíhá se rekonstrukce monobloku C a na polovinu
příštího roku je naplánována oprava části B. Kladenská nemocnice tak výrazně omlazuje svou tvář.
Do konce letošního roku by měl tým Ing. Martina
Kocha z divize 1 dokončit novostavbu domova důchodců
s lůžky následné péče. Zatím je hotova hrubá stavba, osazena okna (foto č. 2) a po celém objektu jsou rozvedeny
slaboproudé a silnoproudé sítě včetně vzduchotechniky.
„Právě teď montujeme rozvody ústředního topení, zdravotně technických instalací a mediplynů. Dokončujeme
montáž sádrokartonových příček, betonáž podlah a izolaci střechy,“ vyjmenovává Ing. Koch. Právě koordinace
všech rozvodů tak, aby se vešly do daného prostoru, tedy
nad podhledy či do prostupů a instalačních jader, je podle
něj zatím na celé stavbě to nejnáročnější.
V následujících týdnech dostane domov důchodců
mimo jiné i zajímavý kabát. Fasádu původně Ing. arch. Jan
Topinka z ateliéru Domy navrhl jako keramickou, ovšem
z úsporných důvodů musel svůj záměr přepracovat. Novostavbu tak bude zdobit atypické sgrafito, které vznikne
tak, že na plášť budovy stavbaři postupně do sebe nanesou bílou a béžovou stěrku, kterou následně přebrousí.
Po dokončení bude v objektu 30 dvoulůžkových pokojů a dva třílůžkové. U každého pokoje budou sociální
zařízení – s výjimkou osmi dvoulůžkových, pro které bude společné. Třípodlažní, částečně podsklepený objekt,
v němž bude i rehabilitační oddělení a malý konferenční
sál, propojí s centrálním monoblokem podzemní chodba.
Střed budovy oživí atrium s proskleným světlíkem.
Po otevření domova důchodců se však do objektu
nebudou stěhovat kladenští důchodci, jak by se dalo
předpokládat, ale pacienti nemocnice, která je investorem
stavby. V polovině příštího roku totiž začne rozsáhlá rekonstrukce nemocničního monobloku B, kde se mimo jiné
nachází lůžková část chirurgického oddělení. Ta v jejím
průběhu najde zázemí v právě dokončované novostavbě.
Kromě novostavby domova důchodců provádí tým
Ing. Martina Kocha i rekonstrukci monobloku C1. Na budově s pěti nadzemními a jedním podzemním podlažím
už dokončil veškeré bourací práce a nyní objekt staticky
ztužuje. Je to nezbytné, protože na poslední nadzemní
podlaží přibude ještě jedno patro, v němž budou umístěny strojovny vzduchotechniky a chlazení nejen pro tuto
část nemocnice, ale i další přilehlé objekty. Rekonstrukce
celého objektu C1 včetně schodišť a spojovací chodby
do části B by měla trvat devět měsíců. Na ni by pak měla
navázat již zmiňovaná oprava monobloku B. Za pár let by
tak kladenská nemocnice mohla získat moderní tvář.
Martina Vampulová, foto Josef Husák
2
Omezování hydratačního tepla při betonážích
3
4
5
Další pokračování seriálu článků o podpoře vědy v naší společnosti se věnuje výzkumům v oblasti betonáží
masivních konstrukcí.
Při tvrdnutí betonu dochází k chemické reakci, kterou provází vývin tzv. hydratačního tepla. Při betonáži
běžných betonových konstrukcí malých tlouštěk (do cca
0,5 m) uniká do okolí a nevytváří problémy. U silnějších
prvků však teplo z jádra konstrukce unikat nemůže.
Teplota v něm roste, zatímco povrch se vlivem prostředí
ochlazuje. Rozdíly teplot v různých místech konstrukce
(teplotní gradienty) jsou zdrojem pnutí, která mají za následek vznik povrchových trhlin v betonu. Když jsou malé,
nevadí. Pokud jsou však větší, považují se za závadu, která se musí později odstranit. Jestliže má být konstrukce
navíc vodotěsná, trhliny přímo ohrožují její funkci.
Pokud se zjistí, že hydratační teplo může ohrozit kvalitu konstrukce, je nutné zajistit, aby teploty při betonáži
masivních prvků nedosahovaly vysokých hodnot a aby
v nich byly co nejmenší teplotní gradienty. Opatření, které
se hledá, musí být spolehlivé a v existujících podmínkách
optimální. Vybírá se vždy individuálně na základě technických, ale i provozních podmínek jednotlivých staveb.
V rámci výzkumné činnosti byly v Metrostavu různé
způsoby omezení vývoje tepla ověřeny jak na vzorcích, tak
na stavbách. Nejúčinnější se ukázal návrh betonové směsi
s redukovaným množstvím cementu, což omezuje přímo
zdroj vývoje tepla. Tyto směsi jsou vyvíjeny ve spolupráci
s TBG Metrostav a byly použity např. na vodonepropustném ostění vzduchotechnického tunelu na Blance.
Při betonáži mohutných příčníků inundačního pole
trojského mostu pracovníci firmy TBG Metrostav snížili
počáteční teploty čerstvého betonu pomocí tekutého
dusíku. U mostu přes Oparenské údolí byla vyvinuta originální technologie chlazení betonové konstrukce pomocí
trubkového systému s chladicí vodou. U vysouvaných
tunelů pod Vltavou, které tvoří jednu z mála částí metra
bez bariérové izolace, byly teplotní gradienty mezi sousedními segmenty snižovány ohřevem toho chladnějšího
tak, aby se jejich teploty příliš nelišily. Vzniku trhlin se
podařilo zabránit a tunely jsou skutečně suché, i když leží
pod vodou. U tlustých základových desek se volí postupná
betonáž jednotlivých vrstev s časovým odstupem.
Prostředky investované do měření teplot, výroby
vzorků, posouzení konstrukce a do navržených opatření
se několikanásobně vrátí v kvalitě betonových konstrukcí
a v úspoře nákladů na jejich případné opravy.
prof. Ing. Jan L. Vítek, CSc.
Betonáž vzorku pro měření teplot samozhutnitelným betonem, který byl použit pro stavbu tunelu Valík
V Metrostavu začal zedník František Ptáček pracovat
hned po vyučení před 27 lety. Řemeslné dovednosti si
zdokonalil při práci se zkušenějšími kolegy, a protože
měl přirozenou autoritu, přes parťáka a mistra se stal
stavbyvedoucím. Dnes pracuje ve vedení stavomontážního střediska divize 9, které řídí Miloslav Klindera,
a je jedním z patronů našich smluvních žáků.
V roce 2004 obnovila divize 9 činnost zednického střediska, které se po sloučení se sádrokartonáři nazývá
stavomontážní. Co je dnes náplní jeho práce?
Z našich 33 zaměstnanců je největší 16členná parta zedníků a přidavačů. Nejefektivnější pro nás je, když dělají
kompletní vyzdívky, teď třeba staví budovu Ústavu experimentální botaniky AV v Lysolajích. Většinou ale pracují
rozděleni do skupinek na všech možných stavbách naší
divize, kde jsou nutné „kosmetické“ dokončovací práce,
zednická zapravení při změnách projektu na poslední
chvíli či odstranění vad, nedodělků a opravy reklamací.
Se zedníky spolupracuje pětice našich malířů, která
samozřejmě zvládne vymalovat i celou novostavbu. Dál
máme tým montážníků sádrokartonů a jednoho strojního
zámečníka a tesaře, kteří mají všechny potřebné zkoušky,
aby mohli ostatním při práci pomáhat. Naše zaměstnance
podle potřeby posilujeme externími firmami nebo jednotlivými řemeslníky, se kterými máme dobré zkušenosti.
Z čeho podle vás vyplývají nejběžnější reklamace?
Ty vady, které opravujeme my, nejčastěji způsobuje rychlá
výstavba domů a jejich následné sedání. Investoři totiž
tlačí na dodavatele a chtějí mít objekt postavený do roka.
Potom se stává, že i když ještě třeba nejsou úplně dokončené nosné prvky domu, dole se už dělají vnitřní omítky
a souběžně roste i obvodový plášť. V konstrukci se tak
uzavírá mnoho vody, jejíž uvolňování spolu s následným
sedáním objektu způsobuje trhliny v omítkách. Jak jsem
se učil od starých zedníků, dřív bývalo zvykem, že se
hrubá stavba se střechou nechala přes zimu vymrznout
a teprve na jaře se dělaly vnitřní omítky a osazovala okna,
kterými se neustále větralo. Fasáda pak byla to poslední,
čím stavba končila. Teď je ovšem jiná doba, u velkých
staveb musí profese navazovat, aby lidé neměli prostoje.
Výsledkem je, že máme spoustu práce na objemově malých, ale časově náročných zakázkách.
Středisko byste výhledově chtěli posílit až asi na 70 zaměstnanců. Jak toho chcete dosáhnout?
Jako jedni z prvních jsme se zapojili do projektu reprodukce dělnického personálu v Metrostavu. Musel jsem kvůli
tomu i složit zkoušky z pedagogického minima. Budoucí
kolegy si tak vybíráme už mezi učni, které finančně podporujeme, ale hlavně vychováváme při odborném výcviku.
Je to náročná práce a chtěl bych poděkovat všem našim
stálým zedníkům, kteří mladé zaučují. Přál bych si, aby
jim mohli předávat zkušenosti ještě tak dva, tři roky, aby
si vychovali náhradu stejně dobrou, jako jsou dnes oni. Ti
nejvěrnější pracují v Metrostavu třeba 30 let nebo dokonce od jeho založení. Mohu se na ně spolehnout, odvádějí
precizní práci a za to jsem jim vděčný. Dnes jich už u nás
zůstalo asi jen osm či deset.
Kolik bývalých smluvních žáků u vás pracuje?
Pět. Dva loňští absolventi a tři letošní. Když je pozoruji,
všímám si toho, že ti mimopražští jsou šikovnější a lépe
se staví k dílu. Možná je to tím, že venkovští kluci musí
odmala pracovat kolem domu a často si zedničinu vyzkoušejí už jako děti. Nebo pokračují v rodinné tradici, dobrý
řemeslník byl na vsi vždycky vážený. V Praze jde ale většinou do učení na zedníka jen ten, kdo se jinam nedostal.
Úspěšnější absolventi tam mají i větší výběr zaměstnání.
Často se proto potom, co je vychováme, ze závazku k Metrostavu vykoupí, aby mohli jít za vyšším výdělkem.
Co se vám na profesi zedníka nejvíc líbí?
Je to krásné řemeslo. Po tom, kdo je ovládá, je po léta vidět krásné dílo. Nestavíme totiž něco, co se rychle zbourá
nebo rozbije, ale naši práci lidé uvidí ještě třeba za sto let.
Stavba je naše vizitka, a proto ji musíme dělat dobře.