strana 2

Mohutnější než most

Už více než tři měsíce zpracovávají zaměstnanci střediska výroby ocelových konstrukcí divize 3 v Horních Počernicích asi 430 tun ocelových plechů na dokonce mohutnější prvky (foto č. 1), než z jakých se stavějí mosty.

Jsou určené pro bytovou rezidenci Sacré Coeur II.

„Z materiálů o tloušťce až 100 mm (foto č. 2) – pro

mosty používáme padesátimilimetrové – jsme dosud

vypálili a svařili (foto č. 3) 29 svislých či šikmých výztuh

a 32 konstrukčních uzlů, z nichž největší vážil asi 8,5 tuny

a jeho propoje měřily 6–8 metrů. Všechny jejich svary

ověřila ultrazvuková zkouška a jsou absolutně bez vad,

jak požaduje projekt,“ říká Ing. Kamil Jiránek, vedoucí

střediska. Jeho pracovníci celkem vyrobí asi třetinu všech

ocelových prvků, které budou zapotřebí pro sestavení

prostorového roštu k přemostění Strahovského tunelu

a vestavbu tří podlaží bytů. Za výrobu celé konstrukce, její

dopravu na staveniště a montáž na místě odpovídají jejich

kolegové z provozu ocelových konstrukcí vedení Ing. Danielem Riedlem. Stavbu řídí tým Jana Kučery z divize 9.

PTÁME SE

Ing. Jaromíra Heřta,

vedoucího provozu divize 5

1

Divize 6 a 9 dokončily zajímavé bytové projekty

1

2

3

4

Výrobna v Horních Počernicích je v současnosti téměř

zcela vytížena prací pro Sacré Coeur II (foto č. 4). Další

konstrukce, které v ní vznikají, jsou už proto drobnější.

Jednou z nich je třeba nosná část uměleckého díla (foto

č. 5) nazvaného Základní kolej. Sochař Aleš Veselý jej

navrhl v podobě 17 metrů vysoké, šikmo se zvedající železniční koleje s pražci. Před nádražím Bubny už v březnu

připomene smutné výročí vypravení prvních židovských

transportů z Prahy do koncentračních táborů a stane se

součástí tamějšího plánovaného Památníku ticha.

5

Metrostav_02_2015.indd 2

Podle aktuálních statistik bylo v Praze v loňském roce

dokončeno přes 4600 nových bytů. Do uvedeného čísla

přispěly i projekty, které v prosinci 2014 předali investorům pracovníci divizí 6 a 9, když dokončili bytové domy H a G v Javorové čtvrti v Praze 10 a bytovky z druhé

etapy výstavby Nad Motolským hájem v Praze 13, která

navíc obsahovala i administrativní budovu.

Oba projekty, které jsou od sebe vzdáleny asi 20 kilometrů, mají mnoho společného. Můžeme však u nich

najít i řadu odlišností. Zatímco divize 6 staví pro investora

Central Group už poněkolité, nyní v Javorové čtvrti pod

vedením Ing. Miroslava Pajera, developerská společnost

DARAMIS GROUP je pro Metrostav, a tím i pro tým

Ing. Martina Jiroty z divize 9, novým partnerem. Také

rychlost výstavby se lišila. Oba bytové domy s celkem

196 byty a 68 obytnými ateliéry postavila divize 6 v Javorové čtvrti za pouhý rok a pět měsíců. Stavba polyfunkčního areálu Nad Motolským hájem (foto č. 1), ve kterém

se nachází 134 bytů, 13 ateliérů a kancelářská budova, se

kvůli tomu, že investor na řadu týdnů pozastavil práce na

administrativním objektu, protáhla divizi 9 přes dva roky.

Ze stavebního hlediska byly projekty hodně podobné.

Domy mají bílou vanu založenou na velkoprůměrových

vrtaných pilotách. Také materiál základních nosných konstrukcí je shodný. V Javorové čtvrti se však kromě železobetonu uplatnilo i cihlené zdivo a pórobetonové tvárnice.

Na obvodový plášť oba týmy použily kontaktní zateplovací

systém, na administrativní budově Nad Motolským hájem

je navíc asi z třetiny provětrávaná cembonitová fasáda.

Okny se zakázky zase liší. V Javorové čtvrti jsou plastová,

která byla v Praze 13 použita jen u administrativní budovy

od 2. nadzemního podlaží výše. Pro byty zde projektant

navrhl dřevěná eurookna (foto č. 2).

Oběma týmům se nevyhnula náročná období. Například lokalita, na které dnes stojí areál Nad Motolským

hájem, dříve sloužila jako zařízení staveniště při panelové

výstavbě Jihozápadního Města. „Proto jsme prvně museli

celé území sanovat a zbavit ho všech zbytků zasypaných

konstrukcí. Celkem jsme odstranili kolem 5000 kubíků

železobetonu,“ vzpomíná Ing. Martin Jirota.

Tým Ing. Miroslava Pajera zase musel na závěr stavby

narychlo řešit nedostatek fasádníků a náročně koordinovat práce v obou výškových budovách, z nichž jedna měla

třináct a druhá čtrnáct nadzemních podlaží (foto č. 4).

„Zatímco jsme v horních patrech teprve dělali bednění

a betonovali, dole jsme už montovali okna a pracovali

na vnitřních instalacích či omítkách,“ konstatuje vedoucí

projektu. O velikosti stavby se dvěma rozlehlými suterény

pro parking a sklepy svědčí i množství spotřebovaného

materiálu. Podle údajů Ing. Pajera při ní betonáři uložili

do více než 81 200 m² bednění přes 11 800 m³ betonu,

který byl vyztužen asi 1430 tunami betonářské oceli. Na

hlavní fasády stavbaři použili přes 12 000 m² kontaktního

zateplovacího systému a položili asi 8500 m² plovoucích laminátových podlah. Architektonickou zajímavostí

projektu jsou světelné tubusy systému Lightway Tower,

díky kterým je schodišťový prostor obou věží přirozeně

osvětlený po celé výšce nadzemních podlaží.

Oba týmy Metrostavu si dobře poradily i s klientskými

změnami. V Javorové čtvrti jich stavbaři provedli přes

pět set. Ing. Jirota odhaduje, že v areálu Nad Motolským

hájem se jeho kolegové na základě požadavků klientů zabývali změnami asi u 40 procent ze všech 147 jednotek,

a dodává: „Většina budoucích obyvatel však zachovala

navržené dispozice místností (foto č. 3) a materiály vybírala ze standardní nabídky, což samozřejmě napomohlo

ke snížení celkového počtu klientských změn.“

S prací divizí 6 a 9 Metrostavu jsou investoři jistě

spokojeni. Také díky jejich kvalitní práci je už totiž více než

polovina bytů z obou projektů prodaná. Nad Motolským

hájem jejich podíl činí asi 85 procent a téměř všechny

už jsou i předané do užívání klientům. Architektonicky

zajímavá Javorová čtvrť (foto č. 5) bude jistě podobně

úspěšná. Jak se totiž dočtete na další straně, nových bytů

je v Praze – podle developerů a statistik – stále ještě málo.

Martina Vampulová, foto Josef Husák

2

3

4

5

Profesní život Ing. Heřta je spojen s podzemím. Po

ukončení Vysoké školy báňské v Ostravě začínal roku

1987 jako štajgr v dole Kohinoor. Když ho po 12 letech

fárání zlanařil tehdejší ředitel divize 5 Jaroslav Voves

k Metrostavu, stal se ze závodního dolu zase na chvíli

mistrem – na Mrázovce. Na ražbu tunelu Březno už

však nastupoval jako zkušený stavbyvedoucí, aby dílo

dokončil coby ředitel výstavby. Závěrem roku 2009 se

stal vedoucím nově vytvořeného provozu VNT tunely.

Jak vzpomínáte na tunel Březno, při jehož ražbách metodou obvodového vrubu došlo v roce 2003 k závalu?

Ocitli jsme se tehdy ve velmi složité situaci a pro všechny, kdo se na jejím řešení podíleli, to byla vysoká škola

podzemního stavitelství. Už jen odstranit více než 100m

zával v tunelové rouře byla technická výzva, stejně jako

vyprostit zasypaný vrubovací stroj z propadliny nad čelbou. Vzpomínám ale na ten projekt rád, i když mě stál

dost nervů. Seznámil jsem se tehdy s odborníky, kterých

si stále vážím i jako morálních autorit, například s profesorem Milošem Buckem nebo geotechnikem Richardem

Barvínkem. Nakonec se prokázalo, že k havárii došlo bez

našeho zavinění hlavně kvůli špatné geologii, a my jsme

museli tunel dokončit protiražbou a pomocí NRTM.

Měl jste někdy při práci v podzemí strach?

Jednou ano, když jsem jako člen báňského záchranného

sboru likvidoval v dole vážnou havárii. Naše četa musela tehdy asi 360 metrů pod zemí prozkoumat uzavřený

prostor starého požářiště. Pohybovali jsme se s dýchacími aparáty v prostředí s teplotou snad 90 stupňů a mě

začala hrozně pálit kůže. Když nás četař odvolal, chtěl

jsem utíkat, ale nešlo to. Myslel jsem, že těch 50 metrů

do bezpečí neujdu. Když nás pustili přes propust, hned se

k nám hrnul lékař. Tehdy jsem se fakt bál.

V podzemí je míň světla, prostoru a lidé musí být

při práci nejen zdraví, kvalifikovaní a proškolení, ale

i ohleduplní a musí si vyhovovat po lidské stránce...

Shrnuje to i naše motto: Odbornost, odpovědnost, důvěra. Provoz VNT tunely má celkem 300 pracovníků, z toho

80 techniků. Vychováváme si i na 30 učňů – mladí lidé

představují naši budoucnost ve všech profesích. Snažíme

se držet ucelené a sehrané party, aby si všichni po všech

stránkách vyhovovali. Zodpovědně mohu říct, že personalistika tvoří nejméně polovinu mé práce. Zvlášť pro

zahraničí, kde jsou lidé spolu 24 hodin denně, je sestavení

týmu docela věda. Musíte každého osobně znát, abyste

posoudil, kam ho můžete zařadit. Protože zkušenosti

z práce v cizině jsou nepřenositelné, snažíme se do zahraničních týmů zařazovat navíc i perspektivní pracovníky,

aby získali praxi. Máme propracovaný také systém přípravy dělnického personálu, kde dáváme přednost tomu, aby

si stávající zaměstnanci přivedli nováčka do party sami.

Jako jedna z mála firem v Evropě využíváme tři různé

technologie ražeb – NRTM, TBM a Drill&Blast. Všichni

ovládají všechny, což je náročné. Do budoucnosti proto

uvažuji, že na každou z nich vyčlením specialisty.

Po delší době máte dost práce. Jak ji zvládáte?

Vlastními silami jsme schopni provádět maximálně pět

až šest projektů naráz, z hlediska vytížení kapacit jsem

tedy spokojený. Na Islandu pokračuje tým Aleše Gotharda na obou čelbách, jen kvůli geologii musí z Drill&Blast

občas přecházet na NRTM a nasadit i Bretexy. I v Norsku,

kde pracujeme poprvé, odvedl tým Pavla Bürgela na místní podmínky dobrou práci a teď během lavinové přestávky

připravuje další tamější nabídky, nově i ve spolupráci

s firmou BeMo. Dobře běží i ražby slovenského tunelu

Poľana, které za nás řídí Jiří Břichňáč. Nejnáročnější určitě bude tunel Žilina, kde tým ve sdružení s Doprastavem

vede Andrej Korba. A pak je tu více než 110členná parta

Štefana Ivora, která právě zahajuje ražby pomocí TBM

v Ejpovicích. Jsem rád, že nám téměř všechno klape.

Stroje a materiál si můžete koupit, ale lidi ne. Ty si musíte

vychovat. A pokud platí, že divize 5 je srdcem Metrostavu,

tak náš provoz je jeho aorta. Jsem rád, že k němu patřím.

29.01.15 14:13