strana 2
Mohutnější než most
Už více než tři měsíce zpracovávají zaměstnanci střediska výroby ocelových konstrukcí divize 3 v Horních Počernicích asi 430 tun ocelových plechů na dokonce mohutnější prvky (foto č. 1), než z jakých se stavějí mosty.
Jsou určené pro bytovou rezidenci Sacré Coeur II.
„Z materiálů o tloušťce až 100 mm (foto č. 2) – pro
mosty používáme padesátimilimetrové – jsme dosud
vypálili a svařili (foto č. 3) 29 svislých či šikmých výztuh
a 32 konstrukčních uzlů, z nichž největší vážil asi 8,5 tuny
a jeho propoje měřily 6–8 metrů. Všechny jejich svary
ověřila ultrazvuková zkouška a jsou absolutně bez vad,
jak požaduje projekt,“ říká Ing. Kamil Jiránek, vedoucí
střediska. Jeho pracovníci celkem vyrobí asi třetinu všech
ocelových prvků, které budou zapotřebí pro sestavení
prostorového roštu k přemostění Strahovského tunelu
a vestavbu tří podlaží bytů. Za výrobu celé konstrukce, její
dopravu na staveniště a montáž na místě odpovídají jejich
kolegové z provozu ocelových konstrukcí vedení Ing. Danielem Riedlem. Stavbu řídí tým Jana Kučery z divize 9.
PTÁME SE
Ing. Jaromíra Heřta,
vedoucího provozu divize 5
1
Divize 6 a 9 dokončily zajímavé bytové projekty
1
2
3
4
Výrobna v Horních Počernicích je v současnosti téměř
zcela vytížena prací pro Sacré Coeur II (foto č. 4). Další
konstrukce, které v ní vznikají, jsou už proto drobnější.
Jednou z nich je třeba nosná část uměleckého díla (foto
č. 5) nazvaného Základní kolej. Sochař Aleš Veselý jej
navrhl v podobě 17 metrů vysoké, šikmo se zvedající železniční koleje s pražci. Před nádražím Bubny už v březnu
připomene smutné výročí vypravení prvních židovských
transportů z Prahy do koncentračních táborů a stane se
součástí tamějšího plánovaného Památníku ticha.
5
Metrostav_02_2015.indd 2
Podle aktuálních statistik bylo v Praze v loňském roce
dokončeno přes 4600 nových bytů. Do uvedeného čísla
přispěly i projekty, které v prosinci 2014 předali investorům pracovníci divizí 6 a 9, když dokončili bytové domy H a G v Javorové čtvrti v Praze 10 a bytovky z druhé
etapy výstavby Nad Motolským hájem v Praze 13, která
navíc obsahovala i administrativní budovu.
Oba projekty, které jsou od sebe vzdáleny asi 20 kilometrů, mají mnoho společného. Můžeme však u nich
najít i řadu odlišností. Zatímco divize 6 staví pro investora
Central Group už poněkolité, nyní v Javorové čtvrti pod
vedením Ing. Miroslava Pajera, developerská společnost
DARAMIS GROUP je pro Metrostav, a tím i pro tým
Ing. Martina Jiroty z divize 9, novým partnerem. Také
rychlost výstavby se lišila. Oba bytové domy s celkem
196 byty a 68 obytnými ateliéry postavila divize 6 v Javorové čtvrti za pouhý rok a pět měsíců. Stavba polyfunkčního areálu Nad Motolským hájem (foto č. 1), ve kterém
se nachází 134 bytů, 13 ateliérů a kancelářská budova, se
kvůli tomu, že investor na řadu týdnů pozastavil práce na
administrativním objektu, protáhla divizi 9 přes dva roky.
Ze stavebního hlediska byly projekty hodně podobné.
Domy mají bílou vanu založenou na velkoprůměrových
vrtaných pilotách. Také materiál základních nosných konstrukcí je shodný. V Javorové čtvrti se však kromě železobetonu uplatnilo i cihlené zdivo a pórobetonové tvárnice.
Na obvodový plášť oba týmy použily kontaktní zateplovací
systém, na administrativní budově Nad Motolským hájem
je navíc asi z třetiny provětrávaná cembonitová fasáda.
Okny se zakázky zase liší. V Javorové čtvrti jsou plastová,
která byla v Praze 13 použita jen u administrativní budovy
od 2. nadzemního podlaží výše. Pro byty zde projektant
navrhl dřevěná eurookna (foto č. 2).
Oběma týmům se nevyhnula náročná období. Například lokalita, na které dnes stojí areál Nad Motolským
hájem, dříve sloužila jako zařízení staveniště při panelové
výstavbě Jihozápadního Města. „Proto jsme prvně museli
celé území sanovat a zbavit ho všech zbytků zasypaných
konstrukcí. Celkem jsme odstranili kolem 5000 kubíků
železobetonu,“ vzpomíná Ing. Martin Jirota.
Tým Ing. Miroslava Pajera zase musel na závěr stavby
narychlo řešit nedostatek fasádníků a náročně koordinovat práce v obou výškových budovách, z nichž jedna měla
třináct a druhá čtrnáct nadzemních podlaží (foto č. 4).
„Zatímco jsme v horních patrech teprve dělali bednění
a betonovali, dole jsme už montovali okna a pracovali
na vnitřních instalacích či omítkách,“ konstatuje vedoucí
projektu. O velikosti stavby se dvěma rozlehlými suterény
pro parking a sklepy svědčí i množství spotřebovaného
materiálu. Podle údajů Ing. Pajera při ní betonáři uložili
do více než 81 200 m² bednění přes 11 800 m³ betonu,
který byl vyztužen asi 1430 tunami betonářské oceli. Na
hlavní fasády stavbaři použili přes 12 000 m² kontaktního
zateplovacího systému a položili asi 8500 m² plovoucích laminátových podlah. Architektonickou zajímavostí
projektu jsou světelné tubusy systému Lightway Tower,
díky kterým je schodišťový prostor obou věží přirozeně
osvětlený po celé výšce nadzemních podlaží.
Oba týmy Metrostavu si dobře poradily i s klientskými
změnami. V Javorové čtvrti jich stavbaři provedli přes
pět set. Ing. Jirota odhaduje, že v areálu Nad Motolským
hájem se jeho kolegové na základě požadavků klientů zabývali změnami asi u 40 procent ze všech 147 jednotek,
a dodává: „Většina budoucích obyvatel však zachovala
navržené dispozice místností (foto č. 3) a materiály vybírala ze standardní nabídky, což samozřejmě napomohlo
ke snížení celkového počtu klientských změn.“
S prací divizí 6 a 9 Metrostavu jsou investoři jistě
spokojeni. Také díky jejich kvalitní práci je už totiž více než
polovina bytů z obou projektů prodaná. Nad Motolským
hájem jejich podíl činí asi 85 procent a téměř všechny
už jsou i předané do užívání klientům. Architektonicky
zajímavá Javorová čtvrť (foto č. 5) bude jistě podobně
úspěšná. Jak se totiž dočtete na další straně, nových bytů
je v Praze – podle developerů a statistik – stále ještě málo.
Martina Vampulová, foto Josef Husák
2
3
4
5
Profesní život Ing. Heřta je spojen s podzemím. Po
ukončení Vysoké školy báňské v Ostravě začínal roku
1987 jako štajgr v dole Kohinoor. Když ho po 12 letech
fárání zlanařil tehdejší ředitel divize 5 Jaroslav Voves
k Metrostavu, stal se ze závodního dolu zase na chvíli
mistrem – na Mrázovce. Na ražbu tunelu Březno už
však nastupoval jako zkušený stavbyvedoucí, aby dílo
dokončil coby ředitel výstavby. Závěrem roku 2009 se
stal vedoucím nově vytvořeného provozu VNT tunely.
Jak vzpomínáte na tunel Březno, při jehož ražbách metodou obvodového vrubu došlo v roce 2003 k závalu?
Ocitli jsme se tehdy ve velmi složité situaci a pro všechny, kdo se na jejím řešení podíleli, to byla vysoká škola
podzemního stavitelství. Už jen odstranit více než 100m
zával v tunelové rouře byla technická výzva, stejně jako
vyprostit zasypaný vrubovací stroj z propadliny nad čelbou. Vzpomínám ale na ten projekt rád, i když mě stál
dost nervů. Seznámil jsem se tehdy s odborníky, kterých
si stále vážím i jako morálních autorit, například s profesorem Milošem Buckem nebo geotechnikem Richardem
Barvínkem. Nakonec se prokázalo, že k havárii došlo bez
našeho zavinění hlavně kvůli špatné geologii, a my jsme
museli tunel dokončit protiražbou a pomocí NRTM.
Měl jste někdy při práci v podzemí strach?
Jednou ano, když jsem jako člen báňského záchranného
sboru likvidoval v dole vážnou havárii. Naše četa musela tehdy asi 360 metrů pod zemí prozkoumat uzavřený
prostor starého požářiště. Pohybovali jsme se s dýchacími aparáty v prostředí s teplotou snad 90 stupňů a mě
začala hrozně pálit kůže. Když nás četař odvolal, chtěl
jsem utíkat, ale nešlo to. Myslel jsem, že těch 50 metrů
do bezpečí neujdu. Když nás pustili přes propust, hned se
k nám hrnul lékař. Tehdy jsem se fakt bál.
V podzemí je míň světla, prostoru a lidé musí být
při práci nejen zdraví, kvalifikovaní a proškolení, ale
i ohleduplní a musí si vyhovovat po lidské stránce...
Shrnuje to i naše motto: Odbornost, odpovědnost, důvěra. Provoz VNT tunely má celkem 300 pracovníků, z toho
80 techniků. Vychováváme si i na 30 učňů – mladí lidé
představují naši budoucnost ve všech profesích. Snažíme
se držet ucelené a sehrané party, aby si všichni po všech
stránkách vyhovovali. Zodpovědně mohu říct, že personalistika tvoří nejméně polovinu mé práce. Zvlášť pro
zahraničí, kde jsou lidé spolu 24 hodin denně, je sestavení
týmu docela věda. Musíte každého osobně znát, abyste
posoudil, kam ho můžete zařadit. Protože zkušenosti
z práce v cizině jsou nepřenositelné, snažíme se do zahraničních týmů zařazovat navíc i perspektivní pracovníky,
aby získali praxi. Máme propracovaný také systém přípravy dělnického personálu, kde dáváme přednost tomu, aby
si stávající zaměstnanci přivedli nováčka do party sami.
Jako jedna z mála firem v Evropě využíváme tři různé
technologie ražeb – NRTM, TBM a Drill&Blast. Všichni
ovládají všechny, což je náročné. Do budoucnosti proto
uvažuji, že na každou z nich vyčlením specialisty.
Po delší době máte dost práce. Jak ji zvládáte?
Vlastními silami jsme schopni provádět maximálně pět
až šest projektů naráz, z hlediska vytížení kapacit jsem
tedy spokojený. Na Islandu pokračuje tým Aleše Gotharda na obou čelbách, jen kvůli geologii musí z Drill&Blast
občas přecházet na NRTM a nasadit i Bretexy. I v Norsku,
kde pracujeme poprvé, odvedl tým Pavla Bürgela na místní podmínky dobrou práci a teď během lavinové přestávky
připravuje další tamější nabídky, nově i ve spolupráci
s firmou BeMo. Dobře běží i ražby slovenského tunelu
Poľana, které za nás řídí Jiří Břichňáč. Nejnáročnější určitě bude tunel Žilina, kde tým ve sdružení s Doprastavem
vede Andrej Korba. A pak je tu více než 110členná parta
Štefana Ivora, která právě zahajuje ražby pomocí TBM
v Ejpovicích. Jsem rád, že nám téměř všechno klape.
Stroje a materiál si můžete koupit, ale lidi ne. Ty si musíte
vychovat. A pokud platí, že divize 5 je srdcem Metrostavu,
tak náš provoz je jeho aorta. Jsem rád, že k němu patřím.
29.01.15 14:13