strana 3

ZPRAVODAJSTVÍ Z DIVIZÍ

1

Divize 5 usilovně pracuje na dokončení D8

Poslední úsek dálnice D8 přes České středohoří buduje

sdružení, v němž Metrostav zastupuje divize 5, více

než osm let. Stavbu prodloužily legislativní spory i příroda – v červnu 2013 se na téměř hotovou dálnici u Litochovic n/L sesunulo na půl milionu kubíků zeminy ze

svahu pod kamenolomem Dobkovičky (foto č. 1). Tým

divize 5 vedený ředitelem výstavby Ing. Pavlem Kudějem dnes za pomoci kolegů z Metrostavu i firem jeho

Skupiny dělá vše pro to, aby byla D8 hotová co nejdřív.

2

3

Metrostav se na stavbě 16,5 km dlouhého úseku D8

podílí ve sdružení a na jeho trase už postavil mosty Oparno (dlouhý cca 285 m) a Dobkovičky (cca 455 m), a to

včetně vozovkového souvrství, svodidel, zábradlí nebo

protihlukových stěn. Téměř dokončil i tunely Prackovice

(cca 270 m) a Radejčín (cca 620 m), kde dnes probíhá

hlavně montáž technologie. Provádějí ji zaměstnanci

divize 4 Subterra, jejichž dodávka zahrnuje zejména silnoproudé a slaboproudé rozvody, zabezpečovací i řídicí

systém, protipožární zařízení a dopravní značení. Do tunelu Radejčín montovali i vzduchotechniku. Funkční zkoušky svého technologického vybavení mají naplánované

na druhou polovinu letošního roku.

Pracovníky Metrostavu je tak dnes možné zastihnout

hlavně na dvou místech, která jsou pro termín dostavby

dálnice D8 kritická – v oblasti sesuvu podmáčeného svahu a na stavbě dálničního mostu přes Uhelnou strouhu

mezi tunely Prackovice a Radejčín (foto č. 4). Ta totiž

začala teprve vloni v březnu, protože k ní chyběl projekt.

4

Metrostav_03_2016.indd 3

Dobrá spolupráce s kolegy ze Zakládání staveb

„První etapu sanace svahu nad Litochovicemi řídila firma

Eurovia CS – lídr sdružení, které dálnici dostavuje. Její

dílo zahrnovalo terénní úpravy, vymýcení dřevin, vytvoření příjezdových komunikací i odvodňovacího příkopu

a odtěžení části sesuvu. Druhá etapa probíhá od loňského

listopadu a tým hlavního stavbyvedoucího Ing. Zdeňka

Nevosada z divize 5 při ní zajišťuje výstavbu statického

prvku – podzemních stěn (studní), které budou sjíždějící

svah stabilizovat. Kolegové z firmy Zakládání staveb už

mají hotové čtyři ze 13 podzemních stěn hlubokých až

25 metrů,“ říká vedoucí projektu Ing. Jiří Trochta.

Pro zbudování podzemních prvků s těžko popsatelným půdorysem, který je ale patrný z fotografie číslo 2, je

nejprve nutné vytvořit 1,5 m hluboké vodicí zídky, jež kromě jiného určí polohu a tvar konstrukce a stabilizují horní

část rýh. Jejich hloubení provádí speciální drapák (foto

č. 3), stabilitu stěn přitom zajišťuje polymerní suspenze.

Do vytěženého obrysu je osazen armokoš a betonáž probíhá ode dna směrem vzhůru pomocí vytahovaných kolon

betonářských rour, přičemž beton suspenzi vytěsňuje.

Stavba mostu mezi tunely běží v předstihu

Přes Uhelnou strouhu převedou dálnici dva zhruba 140 m

dlouhé mosty, samostatné pro každý jízdní směr. S jejich

výstavbou začali pracovníci divize 5 pod vedením hlavního stavbyvedoucího Martina Šťávy teprve vloni na jaře.

Rychle postupující práce řídí na místě stavbyvedoucí

Martin Soukup, který popisuje: „Ze spodní stavby obou

mostů (foto č. 5) nám zbývá zhotovit jen pár závěrných

zídek, které mohou být dokončeny až po vyndání bednění

mostovky. Na 325tunovou ocelovou konstrukci pravého

mostu, kterou jsme vysunuli vloni v září, jsme s předstihem už letos v lednu dobetonovali spřaženou betonovou

desku. Na levém mostě jsme poslední výsuv obdobné

ocelové konstrukce dokončili před pár dny. Brzy proto začneme montovat bednění i pro jeho mostovku. Počítáme,

že ji po částech dobetonujeme v červnu.“

Průměrná rychlost výsuvu ocelových konstrukcí, které

vyrobila a dodala divize 3, se včetně všech potřebných

montáží pohybovala kolem tří metrů za hodinu. Počasí

stavbařům přálo, a tak se jim dařilo pracovat dokonce rychleji, než určoval napjatý harmonogram. Vzhledem k tomu,

že už svařili ocelové konstrukce a opatřili je protikorozní

ochranou, neměl by je zaskočit ani případný návrat zimy.

O letních prázdninách by na mostech měly proběhnout

zatěžovací zkoušky, v polovině srpna by měly být hotové.

Celé přemostění Uhelné strouhy provádějí vlastními silami pracovníci provozu mostů a železobetonových

konstrukcí divize 5. O významném příspěvku ocelářů

z divize 3 už byla řeč, zbývá jen zmínit pomoc divize 6,

která na stavbu dodala a montovala armaturu.

–red–, foto Eurovia, Jiří Pružina

5

Dvě odlišné stavby mají i něco společného

Oftalmologické centrum na Vinohradech a bytové domy v Suchdole – dvě různé zakázky, jejichž výstavba

a rekonstrukce začaly ve stejnou dobu. Obě budou mít

odlišné využití a každou naleznete v úplně jiné části

Prahy. Přesto spolu mají společného víc než jen termín

zahájení prací...

První stavbou je Oftalmologická klinika a oční banka

v Praze na Vinohradech, pro které tým divize 3 vedený

Ing. Milanem Kolajou provádí rekonstrukci a dostavbu

koncového řadového domu.

Cílem projektu je elegantní propojení staré části objektu s novostavbou, která bude vysunuta směrem ke

Šrobárově ulici. Je navržena tak, aby respektovala hřeben

a římsové hrany současné stavby. Architektonické řešení

fasád se inspiruje stylem lokality a rozvíjí ho tak, aby byl

zároveň zřetelný jejich soudobý výraz. K tomuto záměru

přispívá i výběr materiálů pro obvodový plášť – kombinace omítky laděné do tmavších okrových odstínů a režného

zdiva v podobě bílých cihel či keramická střešní krytina.

V současné době se v původním objektu na Vinohradech provádějí bourací práce. Co se týče přístavby, je

hotová její stavební jáma, kterou zajistili pracovníci firmy

Pragis, a začaly v ní práce na podchytávkách okolního

zdiva a výstavba železobetonových konstrukcí.

V nově vzniklém oftalmologickém centru, které bude

mít jedno podzemní a tři nadzemní podlaží, budou umístěna pracoviště očních lékařů a oční tkáňová banka.

Zakázku v centru města, a tedy s minimem prostoru

pro zařízení staveniště, by měla divize 3 předat investorovi

do konce tohoto roku.

Druhým projektem, který začal stejný tým provádět

také začátkem letošního roku, je bytový komplex v praž-

ském Suchdole. Konkrétně se jedná o dva dvojdomy

umístěné do proluky starší zástavby.

Zděné objekty s jedním nadzemním a dvěma podzemními podlažími musí vyrůst ve velmi svažitém terénu se

sklonem 1:1. Svah a prostory pro výstavbu proto budou

muset být zajištěny pomocí trvalých i dočasných záporových stěn, jejichž provedení bude zřejmě jednou z nejsložitějších částí zakázky. Zatím zde stavbaři provedli prvotní

hrubé úpravy terénu a pracují na zajištění svahu.

Co tedy mají tyto dva zcela odlišné projekty společného? Kromě shodného projektového týmu a termínů také

investora – společnost TSB Factory. K oběma stavbám se

v průběhu jejich realizace jistě ještě vrátíme…

Jarmila Šnoblová

Zatímco stavby Metrostavu na pražských Vinohradech

a v Suchdole mají společné prvky, samotné městské

části, ve kterých vznikají, se dost liší. Vinohrady,

nazývané až do roku 1960 Královské, byly původně

obcí Viničné Hory ležící na východ od Prahy. Jméno jí

daly středověké vinice a snaha ocenit zásluhu českého

krále Karla IV. na vzniku zdejšího vinohradnictví.

K Praze byly připojeny v roce 1922, mají rozlohu

3,79 km² a hustotu zalidnění 13 391 obyvatel/km².

Suchdol založili v 10. století na kopci severně od Prahy

Přemyslovci. K hlavnímu městu byl připojen před

49 lety, rozkládá se na ploše 5,12 km² a žije v něm jen

necelých 7000 stálých obyvatel. Na jeho území ale leží

areál České zemědělské univerzity, kam dochází nebo

v kolejích bydlí více než 20 tisíc studentů či akademiků.

metrů je rozpětí spodního oblouku unikátního mostu Oparno

na dálnici D8, který pomocí letmé betonáže dobetonovali

v květnu 2010 pracovníci divize 5 vedení Milanem Špičkou.

METROSTAV SLAVÍ 45 LET SVÉ EXISTENCE

Zkameněliny ze skla

Jméno dalšího umělce, který zásadním způsobem

zušlechtil prostory pražského metra, dnes zná jen

málokdo. Benjamin Hejlek (1924–1993) přitom patřil

ke generaci našich předních sklářských výtvarníků,

reprezentované zvučnými jmény: Stanislav Libenský,

Jaroslava Brychtová, René Roubíček, Václav Cígler,

František Vízner či Vladimír Kopecký.

Vzdělání v oboru získal Hejlek koncem 40. let v Ateliéru užitého malířství a sklářské práce u profesora Jaroslava Holečka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové

v Praze. Již během studií se zde seznámil s grafikem

Františkem Burantem (1924–2001), s nímž začal zhruba

v polovině 60. let systematicky spolupracovat. Většina děl, jež tento tandem navrhl, se přímo vztahovala

k veřejnému prostoru nebo architektuře, které obohatil

o celou řadu pozoruhodných objektů jak monumentálních rozměrů, tak i komorního měřítka.

Hejlek byl bytostný experimentátor, a proto se v jeho

tvorbě setkáváme s rozmanitou škálou sklářských technik. S oblibou pracoval s tenkostěnným reliéfem, který

vytvářel tak, že čiré tabulové sklo pokládal na různě tvarované formy. Sklo pak v peci k formě přilnulo, přičemž

výsledný efekt připomínal techniku skla taveného. Umělec svůj postup později zdokonalil, díky čemuž mohl vytvářet oboustranné reliéfy, do nichž ještě někdy vtavoval

kovové předměty nebo dráty. Takto zpracované objekty,

obzvlášť ty, jejichž povrch nakonec upravil pískováním

nebo matováním, představují gros jeho tvorby pro architekturu. Hejlkovy práce tak například najdeme v hale

havířovského nádraží, v „modrém salonku“ ruzyňského

letiště nebo při vstupu na piazzetu Nové scény Národního divadla v Praze. Svým dílem Hejlek také obohatil

Československý pavilon na světové výstavě EXPO 67

v kanadském Montrealu.

V metru nalezneme jeho práce ve dvou stanicích,

respektive vestibulech linky C – na Pankráci a Kačerově. Obě byly zhotoveny kolem roku 1973 z tepelně

opracovaného skla vsazeného do ocelových rámů. Zatímco první charakterizuje značně abstraktní pojetí – jde

o skleněné tvárnice s pravidelným rastrem kruhových

prohlubní – druhá je o poznání konkrétnější. Čirou skleněnou stěnu elegantně zakrývající průhled z vestibulu

metra na odstavnou plochu autobusů utváří kompozice

téměř identicky pojatých levotočivých spirál, které

připomínají zkameněliny pravěkých živočichů (foto).

Každou z nich Hejlek sestavil z desítek rovnoramenných

trojúhelníků. Jeho skvělé dílo prokázalo, že skleněný objekt je ideálním uměleckým dílem pro metro. Do dnešních dnů se z něj bohužel dochoval jen fragment.

Jakub Potůček

18.02.16 10:40