strana 3

ZPRAVODAJSTVÍ Z DIVIZÍ

Efekt stavby zaručí až kvalitní trávník

Po zakázkách pro Slavii v Hradci Králové, Spartu

v Praze, Viktorii v Plzni a kluby ve Vítkovicích a Znojmě působí stavbaři Metrostavu na dalším fotbalovém

stadionu, tentokrát ve slovenském Bardejově. Oblastní

ředitel divize 3 pro Košický a Prešovský kraj Ing. Ján

Sekerák zde se svým týmem pracuje na modernizaci

domácího hřiště pro fotbalisty Partizánu Bardejov.

Městský stadion v  Bardejově, který byl postavený

v roce 1966, přestal časem vyhovovat současným požadavkům fotbalového svazu na pořádání soutěží první ligy.

Dočkal se proto přestavby. Od loňského září, kdy začala

první etapa jeho modernizace, už stavbaři řízení divizí 3

posunuli hrací plochu a položili na ni drenáže (foto č. 1),

jež přebytečnou srážkovou vodu odvedou do přilehlé říčky Topľa. K tomu dokončili i přístupové cesty a chodníky

v areálu, vybudovali objekt sociálního zařízení včetně

přípojek a na železobetonových patkách a pasech založili

nové tribuny, pod nimiž upravili terén štěrkem (foto č. 2).

Výstavba šestiřadových ocelových tribun pro 1783 sedících diváků, které jsou už namontované včetně červených

a modrých sedadel, však nebyla součástí jejich dodávky.

1

„Celkový dojem a efekt naší stavby bude záviset zejména na kvalitě přírodního fotbalového trávníku. Proto

si musíme dát největší pozor na správné zhotovení jeho

vrstev. A to jak konstrukčních, tedy uložení drenážních

i vyhřívacích trubek a kabeláže či zavlažovacího systému,

tak vegetačních. V závěru pak bude velmi důležitý vhodný osev hřiště a následná dvouměsíční péče o rostoucí

zátěžový trávník, kterou máme ve smlouvě. Podle projektu totiž nemůžeme použít pro založení trávníků obvyklé

travní koberce a s přírodou se člověk těžko domlouvá, aby

všechno vyšlo, jak má,“ říká Ing. Sekerák.

S ohledem na současné roční období a charakter prací, které na stavbaře čekají, panuje dnes ve fotbalovém

areálu v Bardejově relativní klid. Napilno má jen nákladní

doprava, která musí stadion předzásobit materiálem pro

tvorbu hřiště na ploše kolem 8000 m².

Na nový trávník vyběhnou hráči Partizánu Bardejov

letos v červenci. Jejich sportovní klub existuje už 94 let

a třeba jeho mužskému týmu modernizované hřiště přispěje i k návratu do první slovenské fotbalové ligy.

–red–, foto archiv stavby

Stavba pro Lovochemii v Lovosicích skončila

Divize 8 si připsala do seznamu referencí další zajímavý projekt, tentokrát z  oblasti chemického průmyslu.

Tým Ing. Michala Tvrdíka totiž pro společnost Lovochemie dokončil v Lovosicích výstavbu skladů kyselin sírové a dusičné (foto č. 1). Součástí zakázky bylo i vybudování jednoho místa pro stáčení cisteren na areálové

vlečce a kompletní rekonstrukce druhého. Od prvního

března je celé dílo ve zhruba dvouměsíčním zkušebním

provozu, po kterém bude následovat kolaudace.

„Stavbu v  Lovosicích jsem poprvé řídil jako vedoucí projektu. Role to byla náročná, protože zasahovala

do všech možných činností a zahrnovala nejen komunikaci s investorem, dodavateli a vedením divize, ale i řízení

lidí, hlídání termínů a sledování financí. Prostě z každého

soudku něco. Dost mi trvalo, než jsem si na  všechno

zvykl. Moc mi v tom pomohl můj tým, kterému bych chtěl

poděkovat za skvěle odvedenou prácí,“ říká Ing. Tvrdík.

Základem zakázky bylo vybudování šesti nadzemních

válcových jednoplášťových zásobníků postavených podle

2

druhu kyseliny ve dvou havarijních bezodtokových železobetonových jímkách. Jímku pro záchyt úkapů při stáčení

kyselin z  železničních cisteren provedl tým Ing.  Petra

Doubice z  divize 8. Součástí dodávky Metrostavu byly

také potrubní rozvody s armaturami potřebné pro stáčení

a  čerpání kyselin (v  celkové délce přes dva kilometry),

nerezová chemická kanalizace, provozní silnoproud a příslušná elektroinstalace.

„Stavba bohužel neprobíhala přesně podle našich

představ, protože dodavatelé nádrží pro kyseliny měli

velký problém dodržet normativní požadavky, na  kterých investor bezpodmínečně trval. První etapu týkající

se provozu kyseliny sírové jsme proto předali zhruba

o 100 dní později, než jsme plánovali. Druhá, blok pro kyselinu dusičnou (foto č. 2), měla zpoždění asi poloviční,“

konstatoval Ing. Tvrdík a připomněl zřejmě nejzajímavější

část zakázky, kterou byla stavba čtyř nerezových nádrží

s objemem 3000 m³ na kyselinu dusičnou. Dodavatel je

totiž sestavoval od střechy a postupně zvedal nahoru.

Souběžně s  Lovosicemi řídil Ing.  Tvrdík i  projekt ve

Slatiňanech. Technologickou část dostavby tamějšího

centrálního skladu firmy EURO-Šarm dokončil vloni v září

a objekt už je téměř půl roku v úspěšném provozu.

„Kladné reference ze strany spokojených investorů

otevírají naší divizi dveře k dalším analogickým zakázkám.

V současné době se třeba snažíme uspět v soutěži na podobnou stavbu na Slovensku, kde by měly vzniknout tři

nádrže – dvě po 3000 m³ a jedna s objemem 13 000 m³.

Pro mě, tým a vlastně pro celou divizi 8 by tento projekt

představoval další zajímavou výzvu,“ uzavírá Ing. Tvrdík.

1

2

je v metrech rozpětí obou oblouků asi 230 m dlouhé

dvoulodní haly nad kolejištěm stanice Praha hlavní nádraží,

kterou Metrostav rekonstruuje spolu s firmou PROMINECON.

METROSTAV SLAVÍ 45 LET SVÉ EXISTENCE

– red –, foto Michal Tvrdí k

K léčbě někdy pomáhá i těžký beton a olovo

Titulek je sice trochu nadsazený, ale pravdivý. V pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady totiž brzy

začne pacientům sloužit systém TomoTherapy řady

H  Series, který kombinuje princip počítačové tomografie s  klinickým lineárním urychlovačem. Stavební

úpravy pavilonu B pro bezpečné umístění tohoto nejmodernějšího lékařského zařízení provedl za  provozu

sousední Radioterapeutické a onkologické kliniky tým

Ing.  Stanislava Červeného z  divize 3. Nejdůležitější

částí jeho půlroční práce bylo odstínění léčebného zářiče právě pomocí konstrukcí z těžkého betonu a olova.

„S technologiemi sloužícími k vytvoření stíněné kobky

jsme se zatím nesetkali, i když kolegové z Metrostavu už

podobné vyzkoušeli, třeba při výstavbě lineárního urychlovače v chebské nemocnici nebo u laserového centra ELI

Beamlines v  Dolních Břežanech,“ říká vedoucí projektu

Ing.  Červený. „Železobetonové konstrukce o  výměře asi

100 m³ pro nás prováděla firma PRAGIS z betonu o obje-

Metrostav_05_2016.indd 3

mové hmotnosti 3800 kg/m³ v suchém stavu. Vzhledem

k  tomu, že tloušťka některých prvků přesahovala jeden

metr a v jejich jádru bylo nutné minimalizovat vývin hydratačního tepla, ladili betonáři recepturu těžké směsi s odborníky ze společnosti TBG Metrostav. Speciální kamenivo

museli dovážet ze zahraničí,“ uzavírá Ing. Červený.

Práce v  prostoru vlastní ozařovny a  tzv. ovladovny

probíhaly na ploše asi 45 m2 ve velmi stísněném přízemním prostoru staré budovy, která po více než 100 letech

od svého vzniku vypadala jinak, než předpokládal projekt.

Nejenže v uplynulých desetiletích prošla řadou přestaveb,

ale při nich použitý materiál byl navíc často nekvalitní.

Stavbaři vedení divizí 3 tak při demolicích museli nejen

staré konstrukce podchytávat, ale než k  nim dostavěli

nové, bylo je často nutné nejdřív zpevnit. Další komplikace způsobovala směs pro těžké betony, protože kvůli

konzistenci opětovaně ucpávala čerpadla a potrubí.

„Olověnou konstrukci odstínění kobky pro nás naštěstí velmi rychle a kvalitně provedli oceláři z divize 3, takže

se betonáže nezpozdily. Nezvyklou zajímavostí byly i speciální těžké stínicí dveře s jedenácticentimetrovým plátem

olova, kterými jsme prostor zářiče uzavřeli,“ vzpomíná

stavbyvedoucí Miroslav Jirčík, který stavbu řídil na místě.

Všechny práce od  loňského července do  letošního

ledna probíhaly při zachovaném provozu kliniky, kdy se

ve  vedlejší místnosti denně ordinovalo. Samozřejmostí

proto bylo používání mechanismů s  malou hlučností či

dodržování nočního klidu. To už jsou ale běžné požadavky,

se kterými se divize 3 setkala i u svých dřívějších staveb

v nemocnicích, třeba v Kolíně, v Příbrami nebo v Košicích.

Lisované skleněné tvárnice na Karlově náměstí

Dalším umělcem, který svou tvorbou značně obohatil

prostory pražského metra, byl akademický sochař

a sklářský výtvarník František Vízner (1936–2011).

Jméno Františka Víznera je spjato hned s několika

sklárnami, v nichž působil po absolutoriu Vysoké školy

uměleckoprůmyslové v Praze. Nejdříve se ale vyučil

sklářem, což v jeho tvorbě sehrálo zcela zásadní roli.

Používanému materiálu, jeho vlastnostem i možnostem

totiž díky tomu rozuměl jako málokdo jiný. V roce 1962

nastoupil jako designér do podniku Sklo Union v Dubí

u  Teplic, kde bylo podle jeho návrhů vyráběno běžné

spotřební zboží z lisovaného skla, například sklenice

nebo nápojové sady. V sedmdesátých letech 20. století

působil v dnes již neexistující sklárně ve Škrdlovicích.

Jako hlavní výtvarník se zde věnoval tvorbě předmětů

z ručně foukaného hutního skla. Tento materiál se společně s  broušeným tvarovaným a hutním sklem stal

jeho nejoblíbenějším. Většinu svých prací provedených

těmito technikami představují minimalistické, neuvěřitelnými barvami hýřící objekty, jako vázy a mísy.

Tak jako většina našich předních sklářských výtvarníků (Václav Cigler, Stanislav Libenský či Jaroslava

Brychtová), také Vízner spolupracoval s řadou českých

architektů. Svou první realizaci určenou výhradně pro

architekturu vytvořil v roce 1970. Byl to reliéf z topaso-

vého skla, který umělec zhotovil na podnět architekta

Miroslava Řepy pro foyer Městského divadla v Pelhřimově. Tato realizace Víznerovi otevřela dveře do dalších

ateliérů a projektových kanceláří. Nedivme se proto, že

se tvorbě objektů vesměs pro interiéry věnoval prakticky po celý zbytek života. Jeho nejznámější práce, které

jsou většinou zhotoveny z lisovaného nebo hutního skla,

najdeme jak v bývalém Paláci kultury, v Parlamentu České republiky či v budově Nové scény Národního divadla,

tak i ve vestibulech dvou stanic pražského metra.

Řešení, které Vízner ve stanicích Karlovo náměstí

(1985) a Jinonice (1988) zvolil, je prosté, ale esteticky

velmi efektivní. Využívá opakujících se tvarovek skládajících se ze spodní ploché části, z níž vystupují půlkruhové výdutě. Na první pohled se tvarovky z lisovaného

skla zdají identické. Zdání ovšem klame a tvarovky, jimiž

jsou obloženy jak stěny nad kolejištěm, tak i nosné sloupy a dokonce i části vstupních koridorů, se nepatrně liší.

Tvarem i barevností. Zatímco v Jinonicích jsou provedeny ze skla žlutě zabarveného a každá z nich má dvě půlkruhové výdutě, na Karlově náměstí jsou čiré a se třemi

výdutěmi (foto). Na plastičnosti jim zde navíc přidávají

svislá rýhování a zaoblené rohy koncových sekcí, které

oběma stanicím propůjčují charakteristickou atmosféru.

Jakub Potůček

23.03.16 12:12