strana 3
ZPRAVODAJSTVÍ Z DIVIZÍ
Efekt stavby zaručí až kvalitní trávník
Po zakázkách pro Slavii v Hradci Králové, Spartu
v Praze, Viktorii v Plzni a kluby ve Vítkovicích a Znojmě působí stavbaři Metrostavu na dalším fotbalovém
stadionu, tentokrát ve slovenském Bardejově. Oblastní
ředitel divize 3 pro Košický a Prešovský kraj Ing. Ján
Sekerák zde se svým týmem pracuje na modernizaci
domácího hřiště pro fotbalisty Partizánu Bardejov.
Městský stadion v Bardejově, který byl postavený
v roce 1966, přestal časem vyhovovat současným požadavkům fotbalového svazu na pořádání soutěží první ligy.
Dočkal se proto přestavby. Od loňského září, kdy začala
první etapa jeho modernizace, už stavbaři řízení divizí 3
posunuli hrací plochu a položili na ni drenáže (foto č. 1),
jež přebytečnou srážkovou vodu odvedou do přilehlé říčky Topľa. K tomu dokončili i přístupové cesty a chodníky
v areálu, vybudovali objekt sociálního zařízení včetně
přípojek a na železobetonových patkách a pasech založili
nové tribuny, pod nimiž upravili terén štěrkem (foto č. 2).
Výstavba šestiřadových ocelových tribun pro 1783 sedících diváků, které jsou už namontované včetně červených
a modrých sedadel, však nebyla součástí jejich dodávky.
1
„Celkový dojem a efekt naší stavby bude záviset zejména na kvalitě přírodního fotbalového trávníku. Proto
si musíme dát největší pozor na správné zhotovení jeho
vrstev. A to jak konstrukčních, tedy uložení drenážních
i vyhřívacích trubek a kabeláže či zavlažovacího systému,
tak vegetačních. V závěru pak bude velmi důležitý vhodný osev hřiště a následná dvouměsíční péče o rostoucí
zátěžový trávník, kterou máme ve smlouvě. Podle projektu totiž nemůžeme použít pro založení trávníků obvyklé
travní koberce a s přírodou se člověk těžko domlouvá, aby
všechno vyšlo, jak má,“ říká Ing. Sekerák.
S ohledem na současné roční období a charakter prací, které na stavbaře čekají, panuje dnes ve fotbalovém
areálu v Bardejově relativní klid. Napilno má jen nákladní
doprava, která musí stadion předzásobit materiálem pro
tvorbu hřiště na ploše kolem 8000 m².
Na nový trávník vyběhnou hráči Partizánu Bardejov
letos v červenci. Jejich sportovní klub existuje už 94 let
a třeba jeho mužskému týmu modernizované hřiště přispěje i k návratu do první slovenské fotbalové ligy.
–red–, foto archiv stavby
Stavba pro Lovochemii v Lovosicích skončila
Divize 8 si připsala do seznamu referencí další zajímavý projekt, tentokrát z oblasti chemického průmyslu.
Tým Ing. Michala Tvrdíka totiž pro společnost Lovochemie dokončil v Lovosicích výstavbu skladů kyselin sírové a dusičné (foto č. 1). Součástí zakázky bylo i vybudování jednoho místa pro stáčení cisteren na areálové
vlečce a kompletní rekonstrukce druhého. Od prvního
března je celé dílo ve zhruba dvouměsíčním zkušebním
provozu, po kterém bude následovat kolaudace.
„Stavbu v Lovosicích jsem poprvé řídil jako vedoucí projektu. Role to byla náročná, protože zasahovala
do všech možných činností a zahrnovala nejen komunikaci s investorem, dodavateli a vedením divize, ale i řízení
lidí, hlídání termínů a sledování financí. Prostě z každého
soudku něco. Dost mi trvalo, než jsem si na všechno
zvykl. Moc mi v tom pomohl můj tým, kterému bych chtěl
poděkovat za skvěle odvedenou prácí,“ říká Ing. Tvrdík.
Základem zakázky bylo vybudování šesti nadzemních
válcových jednoplášťových zásobníků postavených podle
2
druhu kyseliny ve dvou havarijních bezodtokových železobetonových jímkách. Jímku pro záchyt úkapů při stáčení
kyselin z železničních cisteren provedl tým Ing. Petra
Doubice z divize 8. Součástí dodávky Metrostavu byly
také potrubní rozvody s armaturami potřebné pro stáčení
a čerpání kyselin (v celkové délce přes dva kilometry),
nerezová chemická kanalizace, provozní silnoproud a příslušná elektroinstalace.
„Stavba bohužel neprobíhala přesně podle našich
představ, protože dodavatelé nádrží pro kyseliny měli
velký problém dodržet normativní požadavky, na kterých investor bezpodmínečně trval. První etapu týkající
se provozu kyseliny sírové jsme proto předali zhruba
o 100 dní později, než jsme plánovali. Druhá, blok pro kyselinu dusičnou (foto č. 2), měla zpoždění asi poloviční,“
konstatoval Ing. Tvrdík a připomněl zřejmě nejzajímavější
část zakázky, kterou byla stavba čtyř nerezových nádrží
s objemem 3000 m³ na kyselinu dusičnou. Dodavatel je
totiž sestavoval od střechy a postupně zvedal nahoru.
Souběžně s Lovosicemi řídil Ing. Tvrdík i projekt ve
Slatiňanech. Technologickou část dostavby tamějšího
centrálního skladu firmy EURO-Šarm dokončil vloni v září
a objekt už je téměř půl roku v úspěšném provozu.
„Kladné reference ze strany spokojených investorů
otevírají naší divizi dveře k dalším analogickým zakázkám.
V současné době se třeba snažíme uspět v soutěži na podobnou stavbu na Slovensku, kde by měly vzniknout tři
nádrže – dvě po 3000 m³ a jedna s objemem 13 000 m³.
Pro mě, tým a vlastně pro celou divizi 8 by tento projekt
představoval další zajímavou výzvu,“ uzavírá Ing. Tvrdík.
1
2
je v metrech rozpětí obou oblouků asi 230 m dlouhé
dvoulodní haly nad kolejištěm stanice Praha hlavní nádraží,
kterou Metrostav rekonstruuje spolu s firmou PROMINECON.
METROSTAV SLAVÍ 45 LET SVÉ EXISTENCE
– red –, foto Michal Tvrdí k
K léčbě někdy pomáhá i těžký beton a olovo
Titulek je sice trochu nadsazený, ale pravdivý. V pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady totiž brzy
začne pacientům sloužit systém TomoTherapy řady
H Series, který kombinuje princip počítačové tomografie s klinickým lineárním urychlovačem. Stavební
úpravy pavilonu B pro bezpečné umístění tohoto nejmodernějšího lékařského zařízení provedl za provozu
sousední Radioterapeutické a onkologické kliniky tým
Ing. Stanislava Červeného z divize 3. Nejdůležitější
částí jeho půlroční práce bylo odstínění léčebného zářiče právě pomocí konstrukcí z těžkého betonu a olova.
„S technologiemi sloužícími k vytvoření stíněné kobky
jsme se zatím nesetkali, i když kolegové z Metrostavu už
podobné vyzkoušeli, třeba při výstavbě lineárního urychlovače v chebské nemocnici nebo u laserového centra ELI
Beamlines v Dolních Břežanech,“ říká vedoucí projektu
Ing. Červený. „Železobetonové konstrukce o výměře asi
100 m³ pro nás prováděla firma PRAGIS z betonu o obje-
Metrostav_05_2016.indd 3
mové hmotnosti 3800 kg/m³ v suchém stavu. Vzhledem
k tomu, že tloušťka některých prvků přesahovala jeden
metr a v jejich jádru bylo nutné minimalizovat vývin hydratačního tepla, ladili betonáři recepturu těžké směsi s odborníky ze společnosti TBG Metrostav. Speciální kamenivo
museli dovážet ze zahraničí,“ uzavírá Ing. Červený.
Práce v prostoru vlastní ozařovny a tzv. ovladovny
probíhaly na ploše asi 45 m2 ve velmi stísněném přízemním prostoru staré budovy, která po více než 100 letech
od svého vzniku vypadala jinak, než předpokládal projekt.
Nejenže v uplynulých desetiletích prošla řadou přestaveb,
ale při nich použitý materiál byl navíc často nekvalitní.
Stavbaři vedení divizí 3 tak při demolicích museli nejen
staré konstrukce podchytávat, ale než k nim dostavěli
nové, bylo je často nutné nejdřív zpevnit. Další komplikace způsobovala směs pro těžké betony, protože kvůli
konzistenci opětovaně ucpávala čerpadla a potrubí.
„Olověnou konstrukci odstínění kobky pro nás naštěstí velmi rychle a kvalitně provedli oceláři z divize 3, takže
se betonáže nezpozdily. Nezvyklou zajímavostí byly i speciální těžké stínicí dveře s jedenácticentimetrovým plátem
olova, kterými jsme prostor zářiče uzavřeli,“ vzpomíná
stavbyvedoucí Miroslav Jirčík, který stavbu řídil na místě.
Všechny práce od loňského července do letošního
ledna probíhaly při zachovaném provozu kliniky, kdy se
ve vedlejší místnosti denně ordinovalo. Samozřejmostí
proto bylo používání mechanismů s malou hlučností či
dodržování nočního klidu. To už jsou ale běžné požadavky,
se kterými se divize 3 setkala i u svých dřívějších staveb
v nemocnicích, třeba v Kolíně, v Příbrami nebo v Košicích.
Lisované skleněné tvárnice na Karlově náměstí
Dalším umělcem, který svou tvorbou značně obohatil
prostory pražského metra, byl akademický sochař
a sklářský výtvarník František Vízner (1936–2011).
Jméno Františka Víznera je spjato hned s několika
sklárnami, v nichž působil po absolutoriu Vysoké školy
uměleckoprůmyslové v Praze. Nejdříve se ale vyučil
sklářem, což v jeho tvorbě sehrálo zcela zásadní roli.
Používanému materiálu, jeho vlastnostem i možnostem
totiž díky tomu rozuměl jako málokdo jiný. V roce 1962
nastoupil jako designér do podniku Sklo Union v Dubí
u Teplic, kde bylo podle jeho návrhů vyráběno běžné
spotřební zboží z lisovaného skla, například sklenice
nebo nápojové sady. V sedmdesátých letech 20. století
působil v dnes již neexistující sklárně ve Škrdlovicích.
Jako hlavní výtvarník se zde věnoval tvorbě předmětů
z ručně foukaného hutního skla. Tento materiál se společně s broušeným tvarovaným a hutním sklem stal
jeho nejoblíbenějším. Většinu svých prací provedených
těmito technikami představují minimalistické, neuvěřitelnými barvami hýřící objekty, jako vázy a mísy.
Tak jako většina našich předních sklářských výtvarníků (Václav Cigler, Stanislav Libenský či Jaroslava
Brychtová), také Vízner spolupracoval s řadou českých
architektů. Svou první realizaci určenou výhradně pro
architekturu vytvořil v roce 1970. Byl to reliéf z topaso-
vého skla, který umělec zhotovil na podnět architekta
Miroslava Řepy pro foyer Městského divadla v Pelhřimově. Tato realizace Víznerovi otevřela dveře do dalších
ateliérů a projektových kanceláří. Nedivme se proto, že
se tvorbě objektů vesměs pro interiéry věnoval prakticky po celý zbytek života. Jeho nejznámější práce, které
jsou většinou zhotoveny z lisovaného nebo hutního skla,
najdeme jak v bývalém Paláci kultury, v Parlamentu České republiky či v budově Nové scény Národního divadla,
tak i ve vestibulech dvou stanic pražského metra.
Řešení, které Vízner ve stanicích Karlovo náměstí
(1985) a Jinonice (1988) zvolil, je prosté, ale esteticky
velmi efektivní. Využívá opakujících se tvarovek skládajících se ze spodní ploché části, z níž vystupují půlkruhové výdutě. Na první pohled se tvarovky z lisovaného
skla zdají identické. Zdání ovšem klame a tvarovky, jimiž
jsou obloženy jak stěny nad kolejištěm, tak i nosné sloupy a dokonce i části vstupních koridorů, se nepatrně liší.
Tvarem i barevností. Zatímco v Jinonicích jsou provedeny ze skla žlutě zabarveného a každá z nich má dvě půlkruhové výdutě, na Karlově náměstí jsou čiré a se třemi
výdutěmi (foto). Na plastičnosti jim zde navíc přidávají
svislá rýhování a zaoblené rohy koncových sekcí, které
oběma stanicím propůjčují charakteristickou atmosféru.
Jakub Potůček
23.03.16 12:12