strana 4
Už po staletí zlato láká hledače i v Čechách
letní příloha
Možná i vy jste třeba nad knihami Jacka Londona
toužili strávit chvíli u řeky a mezi pískem a kamínky
hledat šupinky zlata. Ale zlatá horečka nebyla jen na
Aljašce či Divokém Západě, i na českém území bylo
zlato od pradávna důkazem bohatství. Jako horské bylo uzavřené v horninách a rudních žilách a působením
nejrůznějších vnějších vlivů se dostávalo do potoků
a řek, kde se objevovalo jako zlato říční.
Ve středověku České království patřilo k nejvýznamnějším evropským zemím s výskytem zlata, a to především díky geologickému vývoji v oblasti Českého masívu
a rudným ložiskům. Starověká zlatá ložiska v té době již
Egypťané vytěžili, vnitrozemí Afriky bylo ještě nedostupné
a Austrálie a Amerika zatím nebyly objeveny.
Zlato lákalo ještě před naším letopočtem
První skutečný rozmach těžby zlata na území Čech historici zaznamenali už ve druhém a prvním století před
naším letopočtem, kdy na našem území sídlili Keltové.
Razili zlaté mince, které se dostávaly i do vzdálených míst
dnešního Srbska, Švýcarska, Itálie, ale i Německa. Kromě rýžování zlata z rozsypů začali keltští horníci dobývat
i horské zlato z křemenných žil. Předpokládá se, že během
necelých tří století u nás vytěžili téměř dvacet tun zlata.
Zlatá horečka v Novém Kníně
Jindy poklidné městečko Nový Knín v okrese Příbram
ve dnech 15. až 17. června ožilo, jako by chtělo vzkřísit svou zašlou „zlatou éru“. Nejen z České republiky
a Slovenska, ale i z dalších zemí světa se právě do
někdejšího zlatohorního města sjely stovky zlatokopů,
aby v rámci mistrovství ČR a Slovenska na dvě stě
z nich změřilo své síly v rýžování zlata. Každý, kdo
se přijel podívat, si mohl ověřit, že heslo: „Ovládáme
obor“, které zde jako jeden z partnerů akce rozvinul
spolu se svým logem Metrostav, v případě zlatokopů
21. století skutečně platí.
Louka u Nového Knína připomínala novodobý Babylon, v několika světových jazycích se však tady kupodivu
nehovořilo pouze o zlatě. „Vlastně jsme taková jedna velká
kočovná rodina, až na malé výjimky se všichni známe. Někdy se vidíme v Čechách, jindy v Rakousku, Irsku a nebo
třeba na Aljašce,“ vysvětluje mi můj průvodce, kolega
z divize 7 Metrostavu Ing. František Hrala, který patří
k hlavním organizátorům zlatokopeckého klání.
Míříme do centra dění, kde se nad soutěžními boxy
činí zhruba dvacítka borců. Přicházím tedy o jednu z iluzí
– zlato se nerýžuje klasickým způsobem v potoce, ale ve
speciálně připravených boxech!
Nad zakalenou vodou, v níž rýžovací pánve opakovaně propláchlo už několik desítek předchozích závodníků,
neuvěřitelně rychle kmitají „čínské klobouky“ a vrtí se
„gramofonové desky“ se šupinovým vzorem povrchu.
Tyto dva typy pánví z nejrůznějších druhů materiálů se
prý používají nejčastěji, když se hledají malé či větší zlatinky. Zlatokopové dosypávají na pánve poslední dávky
zlatonosné jílovité zeminy, někteří už jdou do finále a na
míse opatrně loví drobné šupiny zlata, které organizátoři
nakoupili v Kazachstánu. Důležité je nepřijít o cenný kov
právě v této závěrečné fázi, kdy je třeba všechny vyrýžované zlatinky dostat do ampule s čistou vodou a předat
rozhodčím ke kontrolnímu přepočítání. Po mokrém prstu
totiž šupinka sklouzne, jako by nic.
Metrostav_12_13_07.indd 4
Diváci tleskají nejrychlejším zlatokopům, kteří odhazují prázdné kbelíky a povzbuzují ty, kteří ještě soutěží.
Pomalejší tempo však bere šance na úspěch, do finálních
bojů zpravidla postupují ti rychlí, byť třeba v rýžování
zdánlivě o něco méně úspěšní. Jen jeden muž, vedoucí
závodu, totiž vždy ví, kolik zlatinek se ukrývá v jednotlivých soutěžních kbelících.
Úspěch i neúspěch se jde zapít do stanu s občerstvením, zvolenou taktiku tady se závodníky probírá i dvojice
novoknínských hasičů, kteří z polní kuchyně vydávají
guláš a česnečku a taky hlídají, aby se na rožni nepřipekl
čuník, kterého dal „do placu“ místní pan starosta.
Když se na start v kategorii Greenhorns postaví třicítka „zelenáčů“, divím se, jak je startovní pole věkově
různorodé. „To není o věku, to je o odvaze,“ vysvětluje
mi sympaťák z Opavy, který má mezi závodníky očividně
svého favorita – dvanáctiletého syna Dana. Před startem
otec udílí poslední rady a nešetří s nimi, ani když už Dany
v pánvi proplachuje první dávku zeminy. „Pomalu, nespěchej a pod vodu!“ Dan si nic nedělá z toho, že stříkající
voda máčí nohavice jeho kraťasů. Drobné prsty svírají mísu a snaží se s ní na hladině plynule kroužit tak, aby voda
stále odplavovala nasypaný materiál. „Dany, dosyp si…
Ještě sypni, můžeš,“ vydává povely otec a pochvaluje si,
jak si synátor vede.
Zhruba po třech minutách začínají první „zelenáči“ odhazovat kbelíky a zvedají nad hlavu ampule s uvězněnými
zlatinkami. Dany trochu znervózní, že není mezi prvními,
ale pak i on za vydatného povzbuzování táty opatrně
nasune celkem čtyři zlatinky do skleněné ampule. Jeho
úlovek a čas stačí na osmé místo. „Sakra, ten kluk je lepší
než já. To se mu musí zatrhnout,“ zlobí se naoko tatík, ale
je vidět, že je na kluka opravdu pyšný. Jen málokomu se
poštěstí být osmý na mistrovství republiky!
Když si pak jdu do cvičného boxu jen tak na zkoušku
zarýžovat sama, je mi jasné, že se „zelenáči“ bych rozhodně závodit nemohla. Vím, že někde na míse mám schované čtyři zlatinky, co mi je tam nasypal Franta Hrala. Bojím
se, že uplavou, když do pánve naberu víc vody. Jenže když
je jí málo, nedostane se materiál do patřičného vznosu,
aby těžký kov mohl klesnout ke dnu. Po chvíli začnou
bolet ruce a ozývají se záda…
Jak to říkal Danův táta? Rýžování zlata je o odvaze!
Moje zlatinky nakonec neuplavaly. Vzácný úlovek si odnáším v kapse na památku, ale mám pocit, že mnohem
vzácnější je pohoda, kterou si v Novém Kníně mohli bez
rozdílu užít malí i velcí.
Blanka Hrdinová, foto Ivan Synek
Zmenšený model středověkého rýžovnického splavu z expozice novoknínského muzea. Foto: A. Švec
předávaly do mincoven v Praze a v Kutné Hoře. V archivu
pražské mincovny lze dokonce nalézt doklady o produkci
novoknínského zlata. Bylo například zaznamenáno, že
od března do června roku 1572 zdejší starosta poskytl
mincovně 850 g zlata. Další záznam z roku 1578 uvádí
výtěžnost dolu Mladá Kamlová 83 g z 1600 kg rudy, což
odpovídá 52 g zlata na tunu. Zkázou pro město byla třicetiletá válka, po níž se sice podařilo některé doly obnovit,
ale těžba již nedosáhla předchozí úrovně.
Zlatá horečka ovládla republiku i před osmdesáti lety
V roce 1927 propukla v Čechách nefalšovaná zlatá horečka, když bylo v březnu nalezeno zlato nedaleko Vodňan.
Historické prameny za její začátek uvádějí příběh listonoše pana Proška, který šel po cestě, kde cestáři roztloukali
kameny. Ve chvíli, kdy jeden křemenný balvan povolil, vylétlo z něj několik žlutých kovových plíšků. To pana Proška
zaujalo natolik, že největší z nich sebral, a po návratu na
poštu ve Vodňanech jej ukazoval ostatním. Zaměstnanci
pošty se nad nálezem podivovali a ukázali jej i místnímu
katechetovi panu Fenclovi, který podle váhy a barvy
poznal zlato a hned se vydal na opravovanou silnici, kde
našel další zlaté plíšky. Největší z nich byl dlouhý 86 milimetrů, na nejširším místě měřil 30 milimetrů a vážil 16,5
gramu. A pak začala skutečná zlatá horečka...
Kolik bylo celkem nalezeno zlata, se bohužel neví,
protože většina nálezců se se svým štěstím pochopitelně
nechlubila. Křemenný štěrk na opravu cesty pocházel
z malého lomu křepického rolníka Hasíka. Dělník, který
v lomu pracoval, si vzpomínal, že během posledních tří let
občas zlaté plíšky viděl, žádný si však nikdy nevzal. Státní
správa dolů se o nálezu dověděla až za deset dní, a to už
bylo pozdě. Soukromníci si totiž mezitím stačili na pozemcích v okolí Křepic zajistit těžební práva. Průzkumné práce
však předpokládané ložisko zlata neobjevily, a tak bylo
zklamání veliké. Nicméně se tak podařilo ověřit historické
výskyty zlata ve vzdálenějších Kašperských horách.
Zájem místních „zlatokopů“ v oblasti nikdy neopadl
a prospektoři celá léta zdejší krajinou procházeli a zlato
hledali. V roce 1965, když se ve Vodňanech opravovala
vodovodní síť, byly další zlaté plíšky nalezeny v ulici
hned vedle kostela. Podle dokumentů jich bylo objeveno
celkem 45 kusů, otázkou však zůstává, zda byly všechny
nálezy přiznány a pečlivě zdokumentovány.
V době stěhování národů byly doly i rýžoviště v Čechách opuštěny, jejich nová sláva přišla až se slovanským osídlením. V té době bylo obnoveno rýžování na
jihočeských zlatonosných řekách, zároveň však vznikla
i první hornická města. Primát mezi nimi hrála Kutná Hora. Svědčí o tom královská koruna Přemysla Otakara II.,
která byla vyrobena právě z kutnohorského zlata. Později
za vlády Karla IV. pomáhalo české zlato rozvoji celého
království. Za Braniborsko Karel IV. zaplatil údajně asi
dvěma tunami zlata a půl milionem zlatých mincí.
Slávu zlatých dolů a hornických měst přerušily husitské války, protože právě tato města byla během četným
potyček často pobořena. V následujících staletích pak
bylo obnoveno jen velmi málo původních dolů.
Zlatonosné Jílové u Prahy
Nejznámějším zlatonosným revírem bylo Jílové u Prahy.
Dolování zlata v jeho okolí dosáhlo největšího rozkvětu ve
13. a 14. století. V 15. století zde doly dosahovaly hloubky
až 200 metrů, což bylo na svou dobu technickou raritou.
K rozvolňování horniny se používal oheň – rozpálená
skála se polévala vodou, a když rozpukala, rozebírala
se za pomoci želízek a mlátků neboli krumpáčů a kladiv.
K osvětlení sloužily hliněné kahany, ve kterých hořel lůj.
Za Karla IV. bylo okolí Jílového největším nalezištěm zlata
v Evropě. Odborníci předpokládají, že zde bylo vytěženo
také asi dvacet tun zlata. Zatím poslední tuna byla získána
z těžby na dole Pepř v letech 1958 až 1968. Tehdy byla
těžba pro údajnou nerentabilnost ukončena, zbytkové
zásoby ve zdejším rudním revíru však stále existují.
K dalším významným revírům patří Krásná Hora, kde
byla těžba obnovena na přelomu 19. a 20. století, a zlatý
důl Roudný. Později byly otevřeny další doly v Libčicích
u Nového Knína a v Kašperských horách.
Rozmach a zkáza Nového Knína
Historie dolování zlata v Novém Kníně sahá hluboko do
historie. První záznamy o městě jsou datovány k roku
1186, kdy se zde setkal markrabě Konrád Ota ze Znojma
s českým vévodou Bedřichem. Roku 1330 se pak Nový
Knín stal královským zlatohorním městem a zdejší doly
patřily mezi nejvýznamnější dodavatele zlata do královské
pokladnice. Rozkvět pokračoval až do husitských válek.
V roce 1437 král Zikmund udělil Novému Knínu znovu
privilegia horního města a dolování téměř ve všech dolech
bylo obnoveno. Zdejší zlato se slévalo v pruty, které se
Ukázka zlatých zrn o velikosti jednoho až tří milimetrů
rýžovaných z náplavů potoků. Foto: M. Pícha
Dnešní zlatá ložiska
V osmdesátých letech minulého století se ukázalo, že
ani náplavy Otavy a Blanice nebyly ještě zcela vytěženy.
Perspektivní zlatá ložiska existují nejen na místech s historickou těžbou, ale i jinde. Například na Krásné Hoře se
vyskytuje zlato společně s antimonem, ložiska jsou i na
Voltýřově a ve Zlatých a Kašperských horách, další existují také u Slapské přehrady u Mokrska a Čeliny. Podle
odborníků jde dokonce o ložiska srovnatelná s výskyty
v největších světových zlatonosných oblastech. Průmyslová těžba zlata však u nás zatím nehrozí.
O historii a těžbě zlata se návštěvníci mohou dozvědět
víc v Hornickém muzeu v Příbrami, v Muzeu těžby a zpracování zlata na Novoknínsku – www.muzeum-pribram.
cz, v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy – www.
muzeumjilove.cz, v Hornickém skanzenu Zlaté Hory na
řece Olešnici i v Prácheňském muzeu v Písku – www.
prachenskemuzeum.cz. O současných zlatokopech potom informují internetové stránky www.zlatokop.cz.
Až půjdete v létě třeba podle Otavy, můžete se vzpomínkou na hrdiny dobrodružných knih hledat štěstí. Zlato
asi nenajdete, ale pravé bohatství v něm přeci není.
Martina Vampulová
7/3/07 12:20:37 PM