strana 4

Už po staletí zlato láká hledače i v Čechách

letní příloha

Možná i  vy jste třeba nad knihami Jacka Londona

toužili strávit chvíli u  řeky a  mezi pískem a  kamínky

hledat šupinky zlata. Ale zlatá horečka nebyla jen na

Aljašce či Divokém Západě, i  na českém území bylo

zlato od pradávna důkazem bohatství. Jako horské bylo uzavřené v horninách a rudních žilách a působením

nejrůznějších vnějších vlivů se dostávalo do potoků

a řek, kde se objevovalo jako zlato říční.

Ve středověku České království patřilo k nejvýznamnějším evropským zemím s výskytem zlata, a to především díky geologickému vývoji v oblasti Českého masívu

a rudným ložiskům. Starověká zlatá ložiska v té době již

Egypťané vytěžili, vnitrozemí Afriky bylo ještě nedostupné

a Austrálie a Amerika zatím nebyly objeveny.

Zlato lákalo ještě před naším letopočtem

První skutečný rozmach těžby zlata na území Čech historici zaznamenali už ve druhém a  prvním století před

naším letopočtem, kdy na našem území sídlili Keltové.

Razili zlaté mince, které se dostávaly i do vzdálených míst

dnešního Srbska, Švýcarska, Itálie, ale i Německa. Kromě rýžování zlata z rozsypů začali keltští horníci dobývat

i horské zlato z křemenných žil. Předpokládá se, že během

necelých tří století u nás vytěžili téměř dvacet tun zlata.

Zlatá horečka v Novém Kníně

Jindy poklidné městečko Nový Knín v okrese Příbram

ve dnech 15. až 17. června ožilo, jako by chtělo vzkřísit svou zašlou „zlatou éru“. Nejen z České republiky

a  Slovenska, ale i  z  dalších zemí světa se právě do

někdejšího zlatohorního města sjely stovky zlatokopů,

aby v  rámci mistrovství ČR a  Slovenska na dvě stě

z  nich změřilo své síly v  rýžování zlata. Každý, kdo

se přijel podívat, si mohl ověřit, že heslo: „Ovládáme

obor“, které zde jako jeden z  partnerů akce rozvinul

spolu se svým logem Metrostav, v  případě zlatokopů

21. století skutečně platí.

Louka u Nového Knína připomínala novodobý Babylon, v několika světových jazycích se však tady kupodivu

nehovořilo pouze o zlatě. „Vlastně jsme taková jedna velká

kočovná rodina, až na malé výjimky se všichni známe. Někdy se vidíme v Čechách, jindy v Rakousku, Irsku a nebo

třeba na Aljašce,“ vysvětluje mi můj průvodce, kolega

z  divize 7 Metrostavu Ing. František Hrala, který patří

k hlavním organizátorům zlatokopeckého klání.

Míříme do centra dění, kde se nad soutěžními boxy

činí zhruba dvacítka borců. Přicházím tedy o jednu z iluzí

– zlato se nerýžuje klasickým způsobem v potoce, ale ve

speciálně připravených boxech!

Nad zakalenou vodou, v níž rýžovací pánve opakovaně propláchlo už několik desítek předchozích závodníků,

neuvěřitelně rychle kmitají „čínské klobouky“ a  vrtí se

„gramofonové desky“ se  šupinovým vzorem povrchu.

Tyto dva typy pánví z  nejrůznějších druhů materiálů se

prý používají nejčastěji, když se hledají malé či větší zlatinky. Zlatokopové dosypávají na pánve poslední dávky

zlatonosné jílovité zeminy, někteří už jdou do finále a na

míse opatrně loví drobné šupiny zlata, které organizátoři

nakoupili v Kazachstánu. Důležité je nepřijít o cenný kov

právě v této závěrečné fázi, kdy je třeba všechny vyrýžované zlatinky dostat do ampule s čistou vodou a předat

rozhodčím ke kontrolnímu přepočítání. Po mokrém prstu

totiž šupinka sklouzne, jako by nic.

Metrostav_12_13_07.indd 4

Diváci tleskají nejrychlejším zlatokopům, kteří odhazují prázdné kbelíky a  povzbuzují ty, kteří ještě soutěží.

Pomalejší tempo však bere šance na úspěch, do finálních

bojů zpravidla postupují ti rychlí, byť třeba v  rýžování

zdánlivě o  něco méně úspěšní. Jen jeden muž, vedoucí

závodu, totiž vždy ví, kolik zlatinek se ukrývá v jednotlivých soutěžních kbelících.

Úspěch i neúspěch se jde zapít do stanu s občerstvením, zvolenou taktiku tady se závodníky probírá i dvojice

novoknínských hasičů, kteří z  polní kuchyně vydávají

guláš a česnečku a taky hlídají, aby se na rožni nepřipekl

čuník, kterého dal „do placu“ místní pan starosta.

Když se na start v  kategorii Greenhorns postaví třicítka „zelenáčů“, divím se, jak je startovní pole věkově

různorodé. „To není o  věku, to je o  odvaze,“ vysvětluje

mi sympaťák z Opavy, který má mezi závodníky očividně

svého favorita – dvanáctiletého syna Dana. Před startem

otec udílí poslední rady a nešetří s nimi, ani když už Dany

v pánvi proplachuje první dávku zeminy. „Pomalu, nespěchej a pod vodu!“ Dan si nic nedělá z toho, že stříkající

voda máčí nohavice jeho kraťasů. Drobné prsty svírají mísu a snaží se s ní na hladině plynule kroužit tak, aby voda

stále odplavovala nasypaný materiál. „Dany, dosyp si…

Ještě sypni, můžeš,“ vydává povely otec a pochvaluje si,

jak si synátor vede.

Zhruba po třech minutách začínají první „zelenáči“ odhazovat kbelíky a zvedají nad hlavu ampule s uvězněnými

zlatinkami. Dany trochu znervózní, že není mezi prvními,

ale pak i  on za vydatného povzbuzování táty opatrně

nasune celkem čtyři zlatinky do skleněné ampule. Jeho

úlovek a čas stačí na osmé místo. „Sakra, ten kluk je lepší

než já. To se mu musí zatrhnout,“ zlobí se naoko tatík, ale

je vidět, že je na kluka opravdu pyšný. Jen málokomu se

poštěstí být osmý na mistrovství republiky!

Když si pak jdu do cvičného boxu jen tak na zkoušku

zarýžovat sama, je mi jasné, že se „zelenáči“ bych rozhodně závodit nemohla. Vím, že někde na míse mám schované čtyři zlatinky, co mi je tam nasypal Franta Hrala. Bojím

se, že uplavou, když do pánve naberu víc vody. Jenže když

je jí málo, nedostane se materiál do patřičného vznosu,

aby těžký kov mohl klesnout ke dnu. Po chvíli začnou

bolet ruce a ozývají se záda…

Jak to říkal Danův táta? Rýžování zlata je o odvaze!

Moje zlatinky nakonec neuplavaly. Vzácný úlovek si odnáším v kapse na památku, ale mám pocit, že mnohem

vzácnější je pohoda, kterou si v Novém Kníně mohli bez

rozdílu užít malí i velcí.

Blanka Hrdinová, foto Ivan Synek

Zmenšený model středověkého rýžovnického splavu z expozice novoknínského muzea. Foto: A. Švec

předávaly do mincoven v Praze a v Kutné Hoře. V archivu

pražské mincovny lze dokonce nalézt doklady o produkci

novoknínského zlata. Bylo například zaznamenáno, že

od března do června roku 1572 zdejší starosta poskytl

mincovně 850 g zlata. Další záznam z  roku 1578 uvádí

výtěžnost dolu Mladá Kamlová 83 g z 1600 kg rudy, což

odpovídá 52 g zlata na tunu. Zkázou pro město byla třicetiletá válka, po níž se sice podařilo některé doly obnovit,

ale těžba již nedosáhla předchozí úrovně.

Zlatá horečka ovládla republiku i před osmdesáti lety

V roce 1927 propukla v Čechách nefalšovaná zlatá horečka, když bylo v březnu nalezeno zlato nedaleko Vodňan.

Historické prameny za její začátek uvádějí příběh listonoše pana Proška, který šel po cestě, kde cestáři roztloukali

kameny. Ve chvíli, kdy jeden křemenný balvan povolil, vylétlo z něj několik žlutých kovových plíšků. To pana Proška

zaujalo natolik, že největší z nich sebral, a po návratu na

poštu ve Vodňanech jej ukazoval ostatním. Zaměstnanci

pošty se nad nálezem podivovali a ukázali jej i místnímu

katechetovi panu Fenclovi, který podle váhy a  barvy

poznal zlato a hned se vydal na opravovanou silnici, kde

našel další zlaté plíšky. Největší z nich byl dlouhý 86 milimetrů, na nejširším místě měřil 30 milimetrů a vážil 16,5

gramu. A pak začala skutečná zlatá horečka...

Kolik bylo celkem nalezeno zlata, se bohužel neví,

protože většina nálezců se se svým štěstím pochopitelně

nechlubila. Křemenný štěrk na opravu cesty pocházel

z malého lomu křepického rolníka Hasíka. Dělník, který

v lomu pracoval, si vzpomínal, že během posledních tří let

občas zlaté plíšky viděl, žádný si však nikdy nevzal. Státní

správa dolů se o nálezu dověděla až za deset dní, a to už

bylo pozdě. Soukromníci si totiž mezitím stačili na pozemcích v okolí Křepic zajistit těžební práva. Průzkumné práce

však předpokládané ložisko zlata neobjevily, a  tak bylo

zklamání veliké. Nicméně se tak podařilo ověřit historické

výskyty zlata ve vzdálenějších Kašperských horách.

Zájem místních „zlatokopů“ v oblasti nikdy neopadl

a prospektoři celá léta zdejší krajinou procházeli a zlato

hledali. V  roce 1965, když se ve Vodňanech opravovala

vodovodní síť, byly další zlaté plíšky nalezeny v  ulici

hned vedle kostela. Podle dokumentů jich bylo objeveno

celkem 45 kusů, otázkou však zůstává, zda byly všechny

nálezy přiznány a pečlivě zdokumentovány.

V době stěhování národů byly doly i rýžoviště v Čechách opuštěny, jejich nová sláva přišla až se slovanským osídlením. V  té době bylo obnoveno rýžování na

jihočeských zlatonosných řekách, zároveň však vznikla

i první hornická města. Primát mezi nimi hrála Kutná Hora. Svědčí o tom královská koruna Přemysla Otakara II.,

která byla vyrobena právě z kutnohorského zlata. Později

za vlády Karla  IV. pomáhalo české zlato rozvoji celého

království. Za Braniborsko Karel IV. zaplatil údajně asi

dvěma tunami zlata a půl milionem zlatých mincí.

Slávu zlatých dolů a hornických měst přerušily husitské války, protože právě tato města byla během četným

potyček často pobořena. V  následujících staletích pak

bylo obnoveno jen velmi málo původních dolů.

Zlatonosné Jílové u Prahy

Nejznámějším zlatonosným revírem bylo Jílové u Prahy.

Dolování zlata v jeho okolí dosáhlo největšího rozkvětu ve

13. a 14. století. V 15. století zde doly dosahovaly hloubky

až 200 metrů, což bylo na svou dobu technickou raritou.

K  rozvolňování horniny se používal oheň – rozpálená

skála se polévala vodou, a  když rozpukala, rozebírala

se za pomoci želízek a mlátků neboli krumpáčů a kladiv.

K osvětlení sloužily hliněné kahany, ve kterých hořel lůj.

Za Karla IV. bylo okolí Jílového největším nalezištěm zlata

v Evropě. Odborníci předpokládají, že zde bylo vytěženo

také asi dvacet tun zlata. Zatím poslední tuna byla získána

z těžby na dole Pepř v letech 1958 až 1968. Tehdy byla

těžba pro údajnou nerentabilnost ukončena, zbytkové

zásoby ve zdejším rudním revíru však stále existují.

K dalším významným revírům patří Krásná Hora, kde

byla těžba obnovena na přelomu 19. a 20. století, a zlatý

důl Roudný. Později byly otevřeny další doly v Libčicích

u Nového Knína a v Kašperských horách.

Rozmach a zkáza Nového Knína

Historie dolování zlata v Novém Kníně sahá hluboko do

historie. První záznamy o  městě jsou datovány k  roku

1186, kdy se zde setkal markrabě Konrád Ota ze Znojma

s českým vévodou Bedřichem. Roku 1330 se pak Nový

Knín stal královským zlatohorním městem a zdejší doly

patřily mezi nejvýznamnější dodavatele zlata do královské

pokladnice. Rozkvět pokračoval až do husitských válek.

V roce 1437 král Zikmund udělil Novému Knínu znovu

privilegia horního města a dolování téměř ve všech dolech

bylo obnoveno. Zdejší zlato se slévalo v  pruty, které se

Ukázka zlatých zrn o  velikosti jednoho až tří milimetrů

rýžovaných z náplavů potoků. Foto: M. Pícha

Dnešní zlatá ložiska

V  osmdesátých letech minulého století se ukázalo, že

ani náplavy Otavy a Blanice nebyly ještě zcela vytěženy.

Perspektivní zlatá ložiska existují nejen na místech s historickou těžbou, ale i jinde. Například na Krásné Hoře se

vyskytuje zlato společně s antimonem, ložiska jsou i na

Voltýřově a ve Zlatých a Kašperských horách, další existují také u  Slapské přehrady u  Mokrska a  Čeliny. Podle

odborníků jde dokonce o  ložiska srovnatelná s  výskyty

v největších světových zlatonosných oblastech. Průmyslová těžba zlata však u nás zatím nehrozí.

O historii a těžbě zlata se návštěvníci mohou dozvědět

víc v Hornickém muzeu v Příbrami, v Muzeu těžby a zpracování zlata na Novoknínsku – www.muzeum-pribram.

cz, v  Regionálním muzeu v  Jílovém u  Prahy – www.

muzeumjilove.cz, v  Hornickém skanzenu Zlaté Hory na

řece Olešnici i  v  Prácheňském muzeu v  Písku – www.

prachenskemuzeum.cz. O  současných zlatokopech potom informují internetové stránky www.zlatokop.cz.

Až půjdete v létě třeba podle Otavy, můžete se vzpomínkou na hrdiny dobrodružných knih hledat štěstí. Zlato

asi nenajdete, ale pravé bohatství v něm přeci není.

Martina Vampulová

7/3/07 12:20:37 PM