strana 3
ZPRAVODAJSTVÍ Z DIVIZÍ
1
Než se rozjely vlaky, musel přijet most
V Jindřichově u Chebu usadili začátkem srpna pracovníci provozu mostních technologií divize 4 do definitivní polohy železniční ocelový most přes Ohři, který
vyrobili a smontovali oceláři divize 3. Příčný přesun
mostu o 25 metrů trval asi dvě hodiny, jeho spuštění
o 3,6 m bylo pomalejší a zabralo skoro dva dny. Nezvyklá operace upoutala zájem veřejnosti i médií, jak
se můžete přesvědčit také na Facebooku Metrostavu.
Červeno-šedý kolos, který je téměř 70 m dlouhý,
11 metrů široký a váží přes 600 tun, musel při své cestě
z místa montáže do konečné pozice překonat souběžný
silniční most (foto č. 1). Právě ten byl důvodem, proč se
nová konstrukce přesouvala nejen vodorovně, ale i svisle.
„Vymyslet a navrhnout správné technické řešení bylo složitější než vlastní přesun,“ říká stavbyvedoucí Ing. David
Režnar, který na místě celou akci spolehlivě řídil.
Vodorovný posun mostu umožnily vysouvací dráhy
a stolice, jejichž pojezd se při manipulaci musel neustále
2
kontrolovat (na foto č. 2 montážník Marek Krivák), aby
se konstrukce pohybovala na obou březích současně
a stejně rychle. Posun, který proběhl 2. srpna, proto stavbaři koordinovali vysílačkami. Po demontáži pojezdných
drah přišlo druhý den na řadu spuštění celé konstrukce
na připravené betonové opěry pomocí čtyř 350tunových
hydraulických lisů. „Manipulace s těžkými břemeny pro
nás nejsou novinkou. Podobné jsme už provedli třeba při
stavbě mostů v Boršově či v Děčíně. A právě na základě
těchto i dalších zkušeností jsme mohli u Chebu navrhnout
odlišné řešení přesunu, než navrhoval projekt. Ten totiž
uvažoval s osazením mostu pomocí těžkých jeřábů, ale
my jsme raději využili vlastní kapacity i materiál,“ objasňuje vedoucí provozu Ing. Martin Ředina.
Zakázku v Jindřichově buduje Metrostav ve sdružení
se společností Chládek a Tintěra, Pardubice, která má
na starost spodní stavbu, železniční svršek a přeložky
kabelů. Zajímavostí bylo, že její pracovníci při bourání starých nevyhovujících konstrukcí odhalili v jednom z pilířů
hlubokou šachtu, která měla v případě válečného konfliktu sloužit pro umístění výbušnin, po jejichž odpálení by se
celé přemostění zhroutilo. Nový most už takovou tajnou
komnatu nemá. Také nebude mít v řece pilíře, což pomůže
třeba při povodních, protože v korytě Ohře nebude žádná
překážka. Umožní zato zvýšit rychlost jízdy z nedávných
50 na 100 km v hodině. Okolním obyvatelům ztiší hluk
od projíždějících vlaků a sníží náklady na údržbu mostu,
po němž by už v době vydání těchto novin měla rychle
proudit železniční doprava po obou kolejích.
Další brownfield na startu nového života
Na místě, kde v roce 1896 Emil Kolben založil továrnu
Kolben a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech, dnes pracují úplně jiné stroje – stavební. Tým
Ing. Jana Krajdla z divize 3 tu totiž na místě zpustlého
průmyslového areálu s rozlohou přes 15 hektarů začal
budovat první část AFI City – obytné domy L, M (vizualizace), N a O s celkem 257 byty. Developerům ze společnosti AFI Europe Czech Republic je stavbaři předají
hotové v červnu roku 2018.
„Staveniště jsme převzali letos 11. července, takže
na něm zatím probíhají jen demoliční a zemní práce a připravujeme se na pilotové zakládání,“ říká vedoucí projektu, který už se svými kolegy odhalil první technický oříšek
díla – zasypané suterénní konstrukce a základy bývalých
továrních hal, které je nutné odstranit a jichž je víc, než
očekával projekt. „Jednoduše řečeno, musíme vykopat
celý sklep zdejšího ČKD,“ konstatuje Ing. Krajdl.
Další komplikací, se kterou se kolegové musejí vypořádat, je změna zadání ihned po zahájení stavby – místo
původně uvažovaných asi 170 bytů jich domy obsáhnou
přes 250. Projektové práce proto probíhají za pochodu
a někde spíš vedle stavby pokulhávají. „To jsou ale potíže, které zná řada vedoucích projektů, a my si s nimi jistě
poradíme. Zvlášť proto, že založení objektů na pilotách pro
nás provede firma Pragis a na výstavbě železobetonových
konstrukcí se budou podílet betonáři z divize 6. A my víme, že na kolegy ze Skupiny Metrostav se dá spolehnout,“
komentuje Ing. Krajdl, který souběžně s touto zakázkou
úspěšně řídí i rekonstrukci zastřešení ocelové haly nad
kolejištěm železniční stanice Praha hlavní nádraží.
Polyfunkční projekt AFI City by měl po svém dokončení plánovaném na rok 2026 výrazně přispět ke kultivaci
dříve průmyslové a po roce 2000 zpustlé části Vysočan.
Kromě bydlení, administrativy a obchodů zde projektanti
z renomovaného studia CMC architects navrhli také park,
mateřskou školu, zahradní restauraci a fitness centrum.
AFI City tak obyvatelům nabídne nejen bydlení, ale i práci
či odpočinek a stane se novou, atraktivní částí Prahy.
Pokud se divizi 3 podaří současnou stavbu čtyř tamějších obytných domů dokončit včas a podle představ
investora, může se před ní v této části české metropole
otevřít vyhlídka práce na řadu dalších let.
–red–, vizualizace developer
Emil Kolben (*1862) byl jeden z nejvýznačnějších
českých elektrotechniků a podnikatelů. V roce 1887
dokončil s vyznamenáním studium elektrotechniky
a strojnictví na vysoké škole technické v Praze a po
roční praxi obdržel od Zemského výboru stipendium,
které mu umožnilo studijní pobyt v zahraničí.
Seznámil se s významnými průmyslovými podniky
v Evropě a pět let působil v USA, kde spolupracoval
s Thomasem Alvou Edisonem a s Nikolou Teslou. Tyto
zkušenosti velmi přispěly ke Kolbenově orientaci na
využití střídavého proudu. Založil elektrotechnickou
továrnu Kolben a spol., která se roku 1921 spojila
s První Českomoravskou továrnou na stroje v Praze.
Přičleněním Akciové společnosti Strojírny, dříve
Breitfeld, Daněk a spol. vznikla o šest let později
Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD), kde byl Kolben
generálním ředitelem a hlavním akcionářem. Tato
největší česká strojírna zaměstnávala až 12 tisíc
pracovníků a měla velmi široký výrobní sortiment – od
špendlíku po lokomotivu. Více než 80letý Emil Kolben
zemřel roku 1943 v koncentračním táboře Terezín.
METROSTAV SLAVÍ 45 LET SVÉ EXISTENCE
–red–, foto archiv divize 4
K Aristotelovi a Sokratovi přibyl také Platon
V Košicích nedávno dokončil tým z oblastního zastoupení divize 3 pro Košický a Prešovský kraj přestavbu
památkově chráněné budovy bývalé porodnické kliniky
na vědecko-vzdělávací objekt Filozofické fakulty UPJŠ.
Zanedbané budovy v areálu bývalé dětské nemocnice
podél Moyzesovy ulice procházejí rekonstrukcemi už
několik let a po svém vzkříšení dostávají jména po řeckých filozofech. Po Aristotelovi a Sokratovi, kteří už
slouží profesorům i studentům, tak díky Metrostavu
ožije od nového akademického roku i Platon.
Zakázka rozdělená na tři etapy začala vloni v dubnu
za vedení oblastního ředitele Ing. Jana Hehejíka, dnes
obchodního náměstka divize 3. Od loňského října ji jako
vedoucí projektu řídil jeho nástupce Ing. Ján Sekerák,
který konstatuje: „Asi jako každá rekonstrukce i ta naše odhalila řadu nečekaných překvapení. Při provádění
areálových rozvodů jsme třeba našli podzemní prostory,
o kterých nikdo nevěděl. Nosné zdivo v suterénu často
držela jen omítka, a když jsme ji odstranili, vypadlo. Celé
podzemní podlaží jsme proto museli staticky zabezpečit.
Také stropní trámy byly v horším stavu, než jsme předpokládali, a museli jsme jich sanovat a nahradit o dost víc.
To vše ve spolupráci s krajským památkovým úřadem
a restaurátory. Mile nás ale překvapil nález původní mozaikové dlažby pod vrstvami PVC u hlavního kamenného
schodiště. Po odstranění přelepků jsme ji pouze vyčistili
a může dál sloužit v původní kráse.“
Třípodlažní podsklepená budova, kterou kolegové sanovali a přestavovali, byla postavena na začátku 20. století jako vůbec první porodnice na území současného
Slovenska. Proměnou nejprve prošel její interiér, což zahrnovalo změnu dispozic, vybudování nových instalací a sítí
i provedení akustických obkladů a podhledů. Na závěr se
dočkal nové krytiny poměrně zachovalý krov a fasádníci
opravili obvodový plášť. „Venkovní omítky jsme museli
kropit vodou, aby dostatečně vyzrály a mohli jsme je
opatřit barevným nátěrem,“ vzpomíná stavbyvedoucí
Ing. František Jantek, který za pomoci stavbyvedoucího
Jiřího Růžka z Prahy stavbu řídil na místě spolu s přípravářkou Ing. Máriou Suchomelovou.
Podle dobové dokumentace stavbaři zhotovili repliku
kamenného hlavního vstupu do objektu z Moyzesovy ulice
a na opačné straně obalili přístavbu ze 70. let minulého
století novou fasádou z perforovaného nerezového plechu
(foto), aby se na první pohled odlišila od historické budovy nemocnice, která zde sloužila až do roku 2009. Díky
dobré práci divize 3 a příspěvku od EU začnou zmodernizovaný objekt od října 2016 naplno využívat posluchači
i přednášející Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích.
–red–, foto archiv stavby
Metrostav_15_2016.indd 3
Fontána Kalich nad stanicí metra Želivského
Když byl v roce 1980 otevřen druhý provozní úsek
trasy pražského metra A, byl pro jednu z jeho stanic,
konkrétně Želivského, zvolen atypický vzhled, s nímž
se jinde v naší podzemní dráze nesetkáme.
Stěny stanice Želivského jsou sice pokryty charakteristickými hliníkovými plechy (v červenohnědé až
bronzové barvě), postrádají ale příznačnou kruhovou
vypouklinu i typický čtvercový tvar. Plechy jsou jen
perforovanými obdélníkovými kryty a mají symbolizovat
přechod mezi raženým a hloubeným typem stanic, které
byly obkládány úzkými keramickými tvarovkami. Želivského je totiž stejně jako Hradčanská poslední raženou
stanicí na lince metra A. Původně se měla jmenovat
Olšanská, nakonec ale získala jméno po Janu Želivském,
radikálním husitském knězi, kterého nad zemí připomíná stejnojmenná ulice.
Husitská tematika se tudíž stala určujícím prvkem
této stanice, na jejíž výtvarné výzdobě se podílelo hned
několik umělců, jako Jiřina Adamcová, Jan Červa, František Raška, Eva Břusková, Jan Hejtmánek a František
Pašek. A právě tři posledně jmenovaní jsou autory
fontány, kterou najdeme mezi autobusovými stanicemi
a vstupem do metra. Fontána, která představuje kalich,
snad nejtypičtější symbol husitského hnutí, byla vypracována na základě vítězného soutěžního návrhu sochaře
a restaurátora Františka Paška (1922), který se nejvíce
přiblížil libretu na téma kalichu s živou vodou.
Pašek byl absolventem sochařských ateliérů Jana
Kavana a Otto Eckerta na pražské Uměleckoprůmyslové
škole. Vedle sochařství, keramické tvorby a práce s porcelánem zasvětil svůj život především restaurování. Byl
členem restaurátorské Skupiny 66 a v letech 1969–1989
předsedou sekce restaurátorů ve spolku výtvarných
umělců Mánes. Jako restaurátor kamene spolupracoval
na rekonstrukcích barokních váz v zámku Troja nebo na
obnově soch ve Vrtbovských zahradách.
Pro fontánu při stanici Želivského z roku 1983 se
ale rozhodl použít jiný materiál, železo. Kalich usazený
do šestimetrové kamenné fontány je vykován z plochých čtyřhranných profilů. Jeho středem je vedeno
potrubí, kterým tryskala voda, na jejíž hladině se kalich
zrcadlil. Statický objekt se tak někdy díky větru a dešti
stával kinetickým. Snad tomu tak bude i v budoucnosti.
Jakub Potůček
17.08.16 13:00