strana 3

ZPRAVODAJSTVÍ Z DIVIZÍ

1

Než se rozjely vlaky, musel přijet most

V Jindřichově u Chebu usadili začátkem srpna pracovníci provozu mostních technologií divize 4 do definitivní polohy železniční ocelový most přes Ohři, který

vyrobili a smontovali oceláři divize 3. Příčný přesun

mostu o 25 metrů trval asi dvě hodiny, jeho spuštění

o 3,6 m bylo pomalejší a zabralo skoro dva dny. Nezvyklá operace upoutala zájem veřejnosti i médií, jak

se můžete přesvědčit také na Facebooku Metrostavu.

Červeno-šedý kolos, který je téměř 70 m dlouhý,

11 metrů široký a váží přes 600 tun, musel při své cestě

z místa montáže do konečné pozice překonat souběžný

silniční most (foto č. 1). Právě ten byl důvodem, proč se

nová konstrukce přesouvala nejen vodorovně, ale i svisle.

„Vymyslet a navrhnout správné technické řešení bylo složitější než vlastní přesun,“ říká stavbyvedoucí Ing. David

Režnar, který na místě celou akci spolehlivě řídil.

Vodorovný posun mostu umožnily vysouvací dráhy

a stolice, jejichž pojezd se při manipulaci musel neustále

2

kontrolovat (na foto č. 2 montážník Marek Krivák), aby

se konstrukce pohybovala na obou březích současně

a stejně rychle. Posun, který proběhl 2. srpna, proto stavbaři koordinovali vysílačkami. Po demontáži pojezdných

drah přišlo druhý den na řadu spuštění celé konstrukce

na připravené betonové opěry pomocí čtyř 350tunových

hydraulických lisů. „Manipulace s těžkými břemeny pro

nás nejsou novinkou. Podobné jsme už provedli třeba při

stavbě mostů v Boršově či v Děčíně. A právě na základě

těchto i dalších zkušeností jsme mohli u Chebu navrhnout

odlišné řešení přesunu, než navrhoval projekt. Ten totiž

uvažoval s osazením mostu pomocí těžkých jeřábů, ale

my jsme raději využili vlastní kapacity i materiál,“ objasňuje vedoucí provozu Ing. Martin Ředina.

Zakázku v Jindřichově buduje Metrostav ve sdružení

se společností Chládek a Tintěra, Pardubice, která má

na starost spodní stavbu, železniční svršek a přeložky

kabelů. Zajímavostí bylo, že její pracovníci při bourání starých nevyhovujících konstrukcí odhalili v jednom z pilířů

hlubokou šachtu, která měla v případě válečného konfliktu sloužit pro umístění výbušnin, po jejichž odpálení by se

celé přemostění zhroutilo. Nový most už takovou tajnou

komnatu nemá. Také nebude mít v řece pilíře, což pomůže

třeba při povodních, protože v korytě Ohře nebude žádná

překážka. Umožní zato zvýšit rychlost jízdy z nedávných

50 na 100 km v hodině. Okolním obyvatelům ztiší hluk

od projíždějících vlaků a sníží náklady na údržbu mostu,

po němž by už v době vydání těchto novin měla rychle

proudit železniční doprava po obou kolejích.

Další brownfield na startu nového života

Na místě, kde v roce 1896 Emil Kolben založil továrnu

Kolben a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech, dnes pracují úplně jiné stroje – stavební. Tým

Ing. Jana Krajdla z divize 3 tu totiž na místě zpustlého

průmyslového areálu s rozlohou přes 15 hektarů začal

budovat první část AFI City – obytné domy L, M (vizualizace), N a O s celkem 257 byty. Developerům ze společnosti AFI Europe Czech Republic je stavbaři předají

hotové v červnu roku 2018.

„Staveniště jsme převzali letos 11. července, takže

na něm zatím probíhají jen demoliční a zemní práce a připravujeme se na pilotové zakládání,“ říká vedoucí projektu, který už se svými kolegy odhalil první technický oříšek

díla – zasypané suterénní konstrukce a základy bývalých

továrních hal, které je nutné odstranit a jichž je víc, než

očekával projekt. „Jednoduše řečeno, musíme vykopat

celý sklep zdejšího ČKD,“ konstatuje Ing. Krajdl.

Další komplikací, se kterou se kolegové musejí vypořádat, je změna zadání ihned po zahájení stavby – místo

původně uvažovaných asi 170 bytů jich domy obsáhnou

přes 250. Projektové práce proto probíhají za pochodu

a někde spíš vedle stavby pokulhávají. „To jsou ale potíže, které zná řada vedoucích projektů, a my si s nimi jistě

poradíme. Zvlášť proto, že založení objektů na pilotách pro

nás provede firma Pragis a na výstavbě železobetonových

konstrukcí se budou podílet betonáři z divize 6. A my víme, že na kolegy ze Skupiny Metrostav se dá spolehnout,“

komentuje Ing. Krajdl, který souběžně s touto zakázkou

úspěšně řídí i rekonstrukci zastřešení ocelové haly nad

kolejištěm železniční stanice Praha hlavní nádraží.

Polyfunkční projekt AFI City by měl po svém dokončení plánovaném na rok 2026 výrazně přispět ke kultivaci

dříve průmyslové a po roce 2000 zpustlé části Vysočan.

Kromě bydlení, administrativy a obchodů zde projektanti

z renomovaného studia CMC architects navrhli také park,

mateřskou školu, zahradní restauraci a fitness centrum.

AFI City tak obyvatelům nabídne nejen bydlení, ale i práci

či odpočinek a stane se novou, atraktivní částí Prahy.

Pokud se divizi 3 podaří současnou stavbu čtyř tamějších obytných domů dokončit včas a podle představ

investora, může se před ní v této části české metropole

otevřít vyhlídka práce na řadu dalších let.

–red–, vizualizace developer

Emil Kolben (*1862) byl jeden z nejvýznačnějších

českých elektrotechniků a podnikatelů. V roce 1887

dokončil s vyznamenáním studium elektrotechniky

a strojnictví na vysoké škole technické v Praze a po

roční praxi obdržel od Zemského výboru stipendium,

které mu umožnilo studijní pobyt v zahraničí.

Seznámil se s významnými průmyslovými podniky

v Evropě a pět let působil v USA, kde spolupracoval

s Thomasem Alvou Edisonem a s Nikolou Teslou. Tyto

zkušenosti velmi přispěly ke Kolbenově orientaci na

využití střídavého proudu. Založil elektrotechnickou

továrnu Kolben a spol., která se roku 1921 spojila

s První Českomoravskou továrnou na stroje v Praze.

Přičleněním Akciové společnosti Strojírny, dříve

Breitfeld, Daněk a spol. vznikla o šest let později

Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD), kde byl Kolben

generálním ředitelem a hlavním akcionářem. Tato

největší česká strojírna zaměstnávala až 12 tisíc

pracovníků a měla velmi široký výrobní sortiment – od

špendlíku po lokomotivu. Více než 80letý Emil Kolben

zemřel roku 1943 v koncentračním táboře Terezín.

METROSTAV SLAVÍ 45 LET SVÉ EXISTENCE

–red–, foto archiv divize 4

K Aristotelovi a Sokratovi přibyl také Platon

V Košicích nedávno dokončil tým z oblastního zastoupení divize 3 pro Košický a Prešovský kraj přestavbu

památkově chráněné budovy bývalé porodnické kliniky

na vědecko-vzdělávací objekt Filozofické fakulty UPJŠ.

Zanedbané budovy v areálu bývalé dětské nemocnice

podél Moyzesovy ulice procházejí rekonstrukcemi už

několik let a po svém vzkříšení dostávají jména po řeckých filozofech. Po Aristotelovi a Sokratovi, kteří už

slouží profesorům i studentům, tak díky Metrostavu

ožije od nového akademického roku i Platon.

Zakázka rozdělená na tři etapy začala vloni v dubnu

za vedení oblastního ředitele Ing. Jana Hehejíka, dnes

obchodního náměstka divize 3. Od loňského října ji jako

vedoucí projektu řídil jeho nástupce Ing. Ján Sekerák,

který konstatuje: „Asi jako každá rekonstrukce i ta naše odhalila řadu nečekaných překvapení. Při provádění

areálových rozvodů jsme třeba našli podzemní prostory,

o kterých nikdo nevěděl. Nosné zdivo v suterénu často

držela jen omítka, a když jsme ji odstranili, vypadlo. Celé

podzemní podlaží jsme proto museli staticky zabezpečit.

Také stropní trámy byly v horším stavu, než jsme předpokládali, a museli jsme jich sanovat a nahradit o dost víc.

To vše ve spolupráci s krajským památkovým úřadem

a restaurátory. Mile nás ale překvapil nález původní mozaikové dlažby pod vrstvami PVC u hlavního kamenného

schodiště. Po odstranění přelepků jsme ji pouze vyčistili

a může dál sloužit v původní kráse.“

Třípodlažní podsklepená budova, kterou kolegové sanovali a přestavovali, byla postavena na začátku 20. století jako vůbec první porodnice na území současného

Slovenska. Proměnou nejprve prošel její interiér, což zahrnovalo změnu dispozic, vybudování nových instalací a sítí

i provedení akustických obkladů a podhledů. Na závěr se

dočkal nové krytiny poměrně zachovalý krov a fasádníci

opravili obvodový plášť. „Venkovní omítky jsme museli

kropit vodou, aby dostatečně vyzrály a mohli jsme je

opatřit barevným nátěrem,“ vzpomíná stavbyvedoucí

Ing. František Jantek, který za pomoci stavbyvedoucího

Jiřího Růžka z Prahy stavbu řídil na místě spolu s přípravářkou Ing. Máriou Suchomelovou.

Podle dobové dokumentace stavbaři zhotovili repliku

kamenného hlavního vstupu do objektu z Moyzesovy ulice

a na opačné straně obalili přístavbu ze 70. let minulého

století novou fasádou z perforovaného nerezového plechu

(foto), aby se na první pohled odlišila od historické budovy nemocnice, která zde sloužila až do roku 2009. Díky

dobré práci divize 3 a příspěvku od EU začnou zmodernizovaný objekt od října 2016 naplno využívat posluchači

i přednášející Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích.

–red–, foto archiv stavby

Metrostav_15_2016.indd 3

Fontána Kalich nad stanicí metra Želivského

Když byl v roce 1980 otevřen druhý provozní úsek

trasy pražského metra A, byl pro jednu z jeho stanic,

konkrétně Želivského, zvolen atypický vzhled, s nímž

se jinde v naší podzemní dráze nesetkáme.

Stěny stanice Želivského jsou sice pokryty charakteristickými hliníkovými plechy (v červenohnědé až

bronzové barvě), postrádají ale příznačnou kruhovou

vypouklinu i typický čtvercový tvar. Plechy jsou jen

perforovanými obdélníkovými kryty a mají symbolizovat

přechod mezi raženým a hloubeným typem stanic, které

byly obkládány úzkými keramickými tvarovkami. Želivského je totiž stejně jako Hradčanská poslední raženou

stanicí na lince metra A. Původně se měla jmenovat

Olšanská, nakonec ale získala jméno po Janu Želivském,

radikálním husitském knězi, kterého nad zemí připomíná stejnojmenná ulice.

Husitská tematika se tudíž stala určujícím prvkem

této stanice, na jejíž výtvarné výzdobě se podílelo hned

několik umělců, jako Jiřina Adamcová, Jan Červa, František Raška, Eva Břusková, Jan Hejtmánek a František

Pašek. A právě tři posledně jmenovaní jsou autory

fontány, kterou najdeme mezi autobusovými stanicemi

a vstupem do metra. Fontána, která představuje kalich,

snad nejtypičtější symbol husitského hnutí, byla vypracována na základě vítězného soutěžního návrhu sochaře

a restaurátora Františka Paška (1922), který se nejvíce

přiblížil libretu na téma kalichu s živou vodou.

Pašek byl absolventem sochařských ateliérů Jana

Kavana a Otto Eckerta na pražské Uměleckoprůmyslové

škole. Vedle sochařství, keramické tvorby a práce s porcelánem zasvětil svůj život především restaurování. Byl

členem restaurátorské Skupiny 66 a v letech 1969–1989

předsedou sekce restaurátorů ve spolku výtvarných

umělců Mánes. Jako restaurátor kamene spolupracoval

na rekonstrukcích barokních váz v zámku Troja nebo na

obnově soch ve Vrtbovských zahradách.

Pro fontánu při stanici Želivského z roku 1983 se

ale rozhodl použít jiný materiál, železo. Kalich usazený

do šestimetrové kamenné fontány je vykován z plochých čtyřhranných profilů. Jeho středem je vedeno

potrubí, kterým tryskala voda, na jejíž hladině se kalich

zrcadlil. Statický objekt se tak někdy díky větru a dešti

stával kinetickým. Snad tomu tak bude i v budoucnosti.

Jakub Potůček

17.08.16 13:00