Strana 2

strana 2

Stejně a přitom jinak

PTÁME SE

Už pošestnácté se před koncem roku utkali obchodní

partneři Metrostavu a jeho zaměstnanci na tenisových

kurtech (foto č. 1–3). Oproti loňsku se letos 22. listopadu pořadí na stupních vítězů promíchalo.

Čtrnáct dvojic tenistů totiž v Průhonicích nastoupilo

na kurty s novým moderním umělým povrchem. Byl

pomalejší, než na jakém se hrávalo dřív, a tak ve hře spíš

než rychlost nohou uspěly technické finty. Po celodenním klání se nakonec na třetím místě umístili Jan Cuc

s Janou Krejčovou – jedinou ženou ve hře – a Zdeněk

Mička s Petrem Vítkem (foto č. 4 zprava). Stříbrnou příčku

vybojovali Tomáš Fiala a Marek Zbořil (foto č. 5 zprava),

kteří jen těsně neobhájili loňské prvenství. Turnaj o pohár

obchodního ředitele Metrostavu nakonec po výborném

sportovním výkonu vyhráli Petr Fürst a David Jelínek

(foto č. 6 zprava). Radost ze hry a z tradičně přátelského

prostředí si však odnesli všichni, kdo do Průhonic přijeli.

Ing. Pavla Trojana,

vedoucího projektu divize 9

–red–, foto Milan Malíček

Výhody využití technologie bílé vany

V posledních letech se podpovrchové části objektů čím

dál častěji provádějí systémem bílé vany. Tedy jako

vodonepropustná železobetonová konstrukce, která

plní funkci nosnou a zároveň i těsnicí proti prostupu

vody, a to bez použití dalších hydroizolačních vrstev.

Bílá vana se uplatňuje u novostaveb bytových domů,

administrativních komplexů, podzemních garáží, tunelových, inženýrských a vodohospodářských staveb,

ale i u běžných podsklepených rodinných domů. Pokud

je dobře navržená a provedená, je její volba výhodná.

Systém bílé vany využívá jako hydroizolační materiál

samotný konstrukční beton prováděný za použití zvláštních opatření. Tato technologie proto umožňuje úsporu

materiálových nákladů a lze ji považovat i za ekologický

a ekonomický způsob výstavby. Její nezanedbatelnou

výhodou je také zkrácení doby díla.

Pro návrh a tedy i výši nákladů na výstavbu bílé vany

je klíčové stanovení kategorie vnitřního prostředí v podzemní části objektu. Definuje totiž jeho vlastnosti a za určitých podmínek a při určitém způsobu využití prostor

do nich připouští průsak určitého množství vody. Škála

zatřídění se pohybuje od absolutně suchého prostředí,

třeba k bydlení či pro sklady zboží citlivého na vlhkost, až

po vlhké, například garáže s dodatečnými opatřeními, jako

jsou žlaby. Kategorii musí stanovit investor ve spolupráci

s projektantem a přenáší se i do smlouvy na výstavbu.

Pro kvalitu vodonepropustné konstrukce je určující její

konstrukční a statický návrh vypracovaný už s komplexní

představou o těsnicím systému. Důležité je i detailní plánování výstavby a technologická kázeň během provádění.

Počet spár a prostupů v betonu, které je třeba utěsnit,

je u bílé vany mnohem menší než u povlakové izolace,

kde je navíc obtížná kontrola těsnosti spojů a během

provádění hrozí riziko porušení izolace. Hlavní rozdíl

mezi izolačními systémy je ale v jejich opravitelnosti.

U povlakových izolací je obtížné určení skutečného místa

průsaku a sanace tak bývají velmi nákladné. Naproti tomu

u vodonepropustných betonových konstrukcí je průsak

lokalizován jednoznačně, a injektáž je proto mnohem

jednodušší a náklady na odstranění možných vad nižší.

Výskyt lokálních průsaků na vodonepropustné konstrukci se předpokládá i při dodržení kvalitativních kritérií, protože sanovat malou míru poruch vyjde levněji

než navrhovat konstrukce s vyššími požadavky na vodonepropustnost. Nepředstavuje to tedy žádné snížení

výsledné kvality díla, ale je přímou součástí technologie.

Útvar technické přípravy zakázek centrály Metrostavu

připravil o systému bílé vany příručku a školení, na které

je možné přihlásit se e-mailem u Ing. Vladislava Johna.

I n g. K . B ř i n d o v á, I n g. V. J o h n, f o t o J H

Metrostav Slovakia dokončil halu v Pravenci

Metrostav_22_2014.indd 2

Tým Ľubomíra Čanigy z Metrostavu Slovakia v polovině listopadu úspěšně dokončil stavbu haly F (foto)

pro společnost SLOVAKTUAL v Pravenci. Jak napovídá

písmeno jejího označení, vyrostla ve výrobním areálu

jako v pořadí šestá a po vybavení technologií přispěje

k tomu, že se nedaleko města Prievidza rozšíří kompetenční centrum vysoce kvalitních plastových oken

a dveří určených hlavně pro exportní trhy. Investici

schválila švýcarská společnost AFG Arbonia-Forster-Holding AG, do jejíž skupiny SLOVAKTUAL patří.

„Než jsme mohli začít stavět naplno, museli jsme z pozemku o rozloze 33 000 m² odstranit objekt společnosti

YURA Corporation. Během prvních čtyř měsíců našich

prací v něm přitom ještě naplno běžela výroba komponentů pro automobilku KIA. Materiál z vybouraných objektů

jsme recyklovali a třeba rozdrcené vybourané betony

použili na náspy,“ vzpomíná vedoucí projektu Ľubomír

Čaniga na projekt, který podle něj probíhal za příkladné

spolupráce investora, projektanta i projektového týmu.

Tým Metrostavu Slovakia halu vybudoval a předal

investorovi za necelých devět měsíců. Je jednopodlažní,

nepodsklepená a vyrostla na půdorysu zhruba 217 x 88 m.

Vytvořil ji jednopodlažní skelet s betonovými sloupy

vetknutými do základových patek, střecha z oceli a zděný

zateplený obvodový plášť. K přízemní halové části přiléhá

dvoupodlažní sociálně-administrativní celek, který je z ar-

chitektonického hlediska dominantní částí novostavby.

Jeho obdélníkový půdorys měří 36 x 18 m. Objekt s výrobní plochou o celkové rozloze kolem 15 000 m2 doplňují

i skladové, expediční a další administrativní, sociální či

hygienické prostory a leží na okraji průmyslového areálu, který původně patřil dřevařskému závodu firmy Baťa

a později státnímu podniku Tatra Nábytok Pravenec.

Výroba plastových a plastovo-hliníkových oken bude

v hale F zahájena ihned po montáži nejmodernější technologie vyrobené ve Švýcarsku na zakázku mateřského

koncernu. Společnost SLOVAKTUAL předpokládá, že zde

vyrobí kolem 200 000 m2 oken ročně. Zvýšení kapacity

umožní také vznik až 140 nových pracovních míst.

Katarína Karkusová, foto Branislav Valko

Život se netočí v kruhu, ale vyvíjí po spirále. Potvrzují

to i slova Ing. Pavla Trojana, který dnes pracuje na

stejném projektu jako před devíti lety, kdy firemním

novinám poskytl první rozhovor. Tehdy stavěl – poprvé jako vedoucí projektu – čtyři bytové domy nového

sídliště Slunečný vršek. Teď řídí výstavbu posledních

pěti budov s asi 278 byty, které developerskou činnost

v této oblasti pražské Hostivaře uzavřou.

Čím se liší vaše současná stavba od té z roku 2005?

Zkušenostmi a dobou. Působíme v lokalitě, kterou dobře

známe. Pracujeme pro stejného investora, opět za co

nejnižší peníze a v co nejkratším čase. Domy se shodným konstrukčním systémem stavíme podle podkladů

totožného projektanta. Systém řízení a sledování zakázky

je ale v Metrostavu rok od roku propracovanější a my

máme téměř desetiletou praxi. Kvůli tomu jsme schopni

dílo dokončit s menším projektovým týmem a bez drobných chyb v řízení, kterých jsme se poprvé z neznalosti

dopustili. Díky technickému pokroku umíme lépe vyřešit

i některé detaily ovlivňující například akustické vlastnosti

mezibytových příček. Dobou se však změnili i klienti. Mají

na byty vyšší nároky, a proto nás nesmí překvapit, když

na přejímky dorazí třeba s právníkem či soudním znalcem.

Mezi stavby, které jste v posledních letech řídil, patřila

nástavba pražského hotelu Hilton, novostavba administrativní budovy v Michli pro firmu ČEZ či dostavba

a rekonstrukce zotavovny Bedřichov ve Špindlerově

Mlýně. Byly si něčím podobné?

Měly náročné investory, kteří ale přesně věděli, co chtějí.

Jejich zástupci byli vstřícní a měli vůli i schopnost rozhodovat. Při těchto stavbách jsme všichni táhli za jeden provaz – včetně architekta, projektanta a TDI – a měli společný cíl. Obzvlášť rád vzpomínám na nástavbu hotelu Hilton.

Projekt jsme řídili v angličtině a jednání se zahraničními

partnery byla velmi složitá, ale konstruktivní. Stavba

skončila po všech stránkách úspěšně a představovala pro

mě velikou zkušenost. Dodnes se pohledem na střešní bar

kochám zvlášť za tmy, kdy krásně svítí.

Díky úsilí vašeho týmu vyrostlo také Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání (KCEV) ve Vrchlabí, které si v poslední době odneslo řadu významných

ocenění a Česká komora architektů ho spolu s vybranými experty jako jediné jednohlasně nominovala

do prestižní mezinárodní soutěže Mies van der Rohe

Award 2015. Jak na tohle dílo vzpomínáte?

Jako na malou, ale dlouhou a extrémně náročnou stavbu.

Jednalo se o veřejnou zakázku se složitým projektem,

v němž bylo všechno atypické. Hned od začátku jsem

věděl, že když dokážeme návrh přenést do reality, bude

to krásné dílo. Nečekal jsem ale, že proces jeho tvorby

bude tak bolestný. Stavět jsme museli podle 3D modelu,

protože do země zapuštěná budova neměla snad jediný

pravý úhel a byla sama o sobě celá prototyp. Realizace

si vyžádala množství změn, které se v systému veřejné

zakázky téměř nedaly projednat a kvůli malé vstřícnosti

investora ani schválit. Měl jsem proto pocit, že jsme pracovali „navzdory všem“. Za to, že se dílo vydařilo, vděčím

nasazení našich lidí, jejich práci přesčas a hlavně srdci,

které do stavby vložili. Povedlo se i díky betonářům z divize 6, kteří dokázali provést geometricky velmi složitou

lomenici střechy. Byla to obrovská škola stavění téměř

z ničeho. Často jsme až při práci nacházeli technická řešení, jak co postavit a sesadit, aby všechno fungovalo. Ceny

pro KCEV proto vnímám nejen jako ocenění architekta, ale

hlavně jako ohodnocení kolegů, bez kterých by nevzniklo.

Teď stavíte v Praze. Jak se díváte do budoucna?

Mám zkušený tým, jehož jádro už hodně zažilo. Na stavby,

které po nás zůstaly, mohu být hrdý. Povedly se i proto, že

Metrostav je silná firma s dobrým zázemím i kvalitní technickou podporou a neutíká ze žádných zakázek. Stavařina,

jako snad všechno ostatní, je ale o lidech. Těm kolem sebe – spolupracovníkům i rodině – bych chtěl poděkovat

a říct, že jsem s nimi rád a že věřím, že spolu vydržíme.

12.12.14 11:55