strana 3

LETNÍ PŘÍLOHA

První pražské vlaštovky z geometrického hnízda

Ačkoliv se česká avantgarda zrodila již roku 1922,

architektuře navrhované jejími protagonisty se začalo dařit teprve až po roce 1925, kdy byly v hlavním

městě postaveny čtyři klíčové stavby raného českého

funkcionalismu: Obchodní a kancelářský dům Olympic

(Spálená čp. 75), obchodní dům firmy A. Lindt (Václavské náměstí čp. 773), ženský penzion sdružení YWCA

(Žitná čp. 563) a konečně kancelářský a obytný dům

společnosti Habich (Štěpánská čp. 654).

Manifest české avantgardy

První a zároveň nejdůležitější stavbu nejen z této čtveřice

navrhl Jaromír Krejcar (1895–1949), architekt, kterého

teoretik Karel Teige pasoval do role vůdčí osobnosti zdejší

architektonické avantgardy. Žák Jana Kotěry (1871–1923)

z AVU v Praze na sebe poprvé, a nutno dodat velmi hlasitě,

upozornil právě roku 1922, kdy se ujal redakce sborníku

Život II. Opěvovaného a zrovna tak zatracovaného manifestu právě zrozené české avantgardy.

Mezi ty, kteří Jaromíru Krejcarovi nemohli přijít

na jméno, patřil i historik umění a sekční šéf ministerstva

školství V. V. Štech (1885–1974). O sborníku prý prohlásil, že „vážně ohrožuje bezpečnost republiky, jsa ideově

v přímé souvislosti s atentátem na ministra Rašína“¹.

Naopak ti, komu reprodukované práce, myšlenky jakož

i působivá typografie – zkrátka moderní životní styl – konvenovaly, byli nadšeni. Nehrálo přitom žádnou roli, že se

nápadně podobal Le Corbusierově revue L’Esprtit noveau

a v mnohém si dokonce protiřečil, jak si povšiml recenzent

Národních listů. V textu otištěném v dubnu 1923 napsal,

inženýrské techniky“. Mimochodem identické stanovisko

zaujal také Le Corbusier, jenž ve své knize Za novou architekturu říká: „naslouchejme radám amerických inženýrů.

Ale chraňme se amerických architektů“5!

a prostředí, a přece tak přesně vymezená, že zůstává vždy

tak dokonale reklamou jako chemie chemií“9.

Nebudeme jistě daleko pravdy, konstatujeme-li, že

přesně tak si Krejcar svůj Olympic představoval. Tedy jako

adaptabilní a na první pohled čitelnou budovu, která bude

Inspirace přelomové stavby

Jak by taková architektura měla vypadat, ukázal Krejcar

až čtyři roky později, kdy na třetí výstavě spolku Devětsil

představil projekt obchodního a kancelářského domu

Olympic. Přelomové stavby evokující svým názvem jak

stejnojmenné plavidlo z flotily White Star Line6, tak imaginární parník, na kterém se plavil Seifertův námořník

z básnické sbírky Samá láska z roku 1923.

Se světy techniky a básnické imaginace v intencích

Teigeho knihy Stavba a báseň z roku 1927 byl ovšem

palác Olympic spjat i prostřednictvím bezdrátové telegrafie známé pod zkratkou TSF (Telegraphie sans fils)

a jí inspirovanou básnickou sbírkou Jaroslava Seiferta

Na vlnách TSF 7. Na Krejcarově studii Olympicu, respektive

jeho druhé variantě z roku 1926, se s atributy všech výše

uvedených fenoménů přirozeně setkáváme.

Palác Olympic

Lodní neboli nautické tvarosloví inspirované účelnou

krásou zaoceánských plavidel u Olympicu představují

soustavy balkonů a teras lemovaných trubkovým zábradlím a také anténní stožáry, které zase odkazují k novým

telekomunikačním technologiím i básnické sbírce přítele

Seiferta, kterou architekt připomněl prostřednictvím liter

TSF. Umístil je mezi reklamní nápisy, čímž také zdůraznil,

Penzion YWCA v Žitné ulici vypadal před rekonstrukcí opravdu jinak než v roce 2016

schopna žít denním i nočním životem zároveň. Přes den

lákat kolemjdoucí na atraktivní zboží umně aranžované

v obrovských výkladních skříních, zvát je k posezení v kavárně či restaurantu a v noci, prostřednictvím světelné

reklamy vábit pasanty do biografu, baru nebo dancingu.

Ačkoli výsledná podoba Olympicu dokončeného v roce 1928 se od původní studie liší – jeho průčelí ztěžklo,

čímž ztratilo na své eleganci – přece jenom se Krejcarovi

podařilo „přes všecky překážky vytvořit cosi jako standardní typ pražského domu (…) resultát nejracionálnějšího řešení v mezích regulačního řádu“. Karel Teige,

autor těchto slov, nebyl zdaleka jediným, kdo Olympic

považoval za přelomovou stavbu. Byli to například básník Vítězslav Nezval, architekt Jan E. Koula nebo kritik

Bohumil Markalous, který napsal, že Olympic „je jedna

z nejvýznamnějších staveb pražských poslední doby“,

poněvadž jeho prostá a monumentální krása vyrůstá jak

z „dokonalých dispozic vnitřních“, tak i „ryzí věcnosti

neznečistěné dekorací“10.

Druhá studie paláce Olympic pro Spálenou ulici z roku 1926 a vpravo jeho současný vzhled

že výtvarný obor Umělecké besedy vydal knihu vskutku

kapitalistickou, protože opěvuje „hukačky automobilů,

motory značky Indian, parníky Holand-America-Line,

aeroplány systému Goliath, novoyorské mrakodrapy, Eiffelovu věž, třídy velkoměsta, théâtres des variétés, fox-trott, shimmy jazz, tančící růžové baletky (…) Tedy vše,

co je (…) dostupno jen za dobré peníze, co je pro kapitalistu a velkoobchod a co my, všední a ubozí buržouzkové

musíme si odpustit“, povzdechl si pisatel a ironicky dodal.

Paradoxem díla „jest skutečnost, že touto extasí nad těmi

všemi krásami světa jsou jati přispěvatelé sborníku právě

z řad Devětsilu, jenž prý pěstuje proletkult“².

Architektura musí odpovídat době, kdy vzniká

Je podstatné, že se ve sborníku objevily přinejmenším

dvě eseje, které zásadním způsobem ovlivnily českou

architekturu raných dvacátých let. Jejich autorem byl

sám Krejcar a propůjčil jim skoro básnická pojmenování:

„Architektura transatlantických parníků“³ a „Made in

America“4. Jejich obsah ale byl až nečekaně prozaický,

psaný jednoduchým a univerzálně srozumitelným jazykem proklamativního stylu. V prvním z nich Krejcar prostřednictvím snímků velkých zaoceánských parníků včetně legendárního Titaniku poukázal na to, jakým směrem

se moderní architektura musí ubírat. Tedy cestou, která

bude adekvátně odpovídat době, jejímu způsobu života

a technickým možnostem, na které musí a priori reagovat.

Ve druhém pak poukázal na nutnost zbavit se zatěžující

tradice, která brání v pokroku, a inspirovat se inženýrskou

architekturou, konkrétně americkým mrakodrapem, který

představuje „zásadně novou koncepci budovy, koncepci

ryze moderní, konstruktivně danou možnostmi moderní

Metrostav_11_12_2016.indd 3

železobetonovou konstrukcí o rozponu až dvanáct metrů

totiž propůjčují charakteristické rysy raně funkcionalistické estetiky. Obě průčelí, de facto celoskleněné závěsové

stěny, které v posledním poschodí přecházejí v elegantně

zaoblené ateliérové patro, ovšem pouze nedemonstrují

že Olympic je produktem nového, ryze českého proudu,

poetismu. Jeho leitmotivem byl, jak známo, sám život.

Skutečný život ve všech podobách a sním spjaté umění jej

žít, které se stalo předmětem bezmezné adorace. Opěvoval je skoro každý a S. K. Neumann například provolával:

„Ať žije život!“, neboť „Co jiného mělo by žíti dnes nade

všemi pokácenými modlami minulých věků, po všech

bludech, které se stavěly mezi člověka a život?“8.

Podobu života, který příslušníci avantgardy tolik milovali, zásadním způsobem determinoval fenomén rušných

ulic a velkoměstských bulvárů, bez něhož si moderní

umění lze jen stěží představit. Již od konce devatenáctého století v něm hrála jejich podmanivá atmosféra

klíčovou roli. Avšak více než kdykoliv předtím nabyly

avenue moderních metropolí na aktuálnosti právě v této

době. Stoupenci avantgardy je totiž považovali za symbol

modernity a jeviště neustále reprízujíc dramatická dějství

s existenciálním podtextem za místa, která člověka nové

éry přímo nutí k „očumování po nich“ i jejich zábavních

podnicích zářících neony reklamních nápisů.

Krejcar na ně samozřejmě pamatoval, ale stylisticky

je nijak neupravoval. Pracoval jen s originálními logy

skutečných firem, neboť „reklamu není možno pojímati

malířsky ani jakkoli jinak. Reklamní předmět krásný

ve smyslu uměleckém jest špatným ve smyslu reklamy“,

napsal tehdy z Paříže Josef Šíma a zdůraznil, že „reklama

právě jako kinematograf dotýká se hluboce života dnešní

doby. Doba v nich snad nachází lépe svého výrazu nežli

v umění, nalézajícím se v bolestném přerodu. Reklama,

nezatížená tradicí, jest plodem doby a tak jako kinematograf tvořena žádostí davu; prostá a srozumitelná všem.

Rezonuje veškeré chtění, jest měnitelnou dle okolností

Obchodní dům Lindt

Stejně přelomovou stavbou jako Krejcarův Olympic byl

i obchodní dům Lindt, který pro majitele Továrny umělých květin, pštrosích a ozdobných per v roce 1925 navrhl absolvent pražské techniky, architekt Ludvík Kysela

(1883–1960).

možnosti moderních stavebních technologií, které byly

neoddělitelnou součástí funkcionalistické architektury,

nýbrž zde mají i reklamní funkci. Objekt byl totiž od samého začátku koncipován tak, aby jeho nekompromisně modernistické vzezření poutalo co možná největší pozornost.

Jeho stavebník si totiž přál „obchodní dům velkého slohu,

jaké mají již všechna cizí velkoměsta, Paříž, Londýn, Berlín i Vídeň“12. Také proto byla v budově vedle obchodní

pasáže projektována galerie, která ale nakonec musela

ustoupit zábavnímu podniku „s menší scénou a potřebnými místnostmi hospodářskými“, což zdaleka nebyly

jediné změny, které musel architekt u své první významné

realizace dokončené už v roce 1927 akceptovat.

Zatímco v případě exteriérů měl Kysela volnou ruku

– vždyť moderní architektura se právě stala módní – „při

řešení vnitřního zařízení byl projektant úplně odstaven“.

Interiéry tak byly provedeny „ve stylu hovícímu hochštaplerskému vkusu nevzdělaných plutokratů“13, tedy někde

na pomezí biedermeieru a druhého rokoka.

Mimochodem stejný osud potkal i Krejcarův Olympic.

Úpravu jeho vnitřních prostor, především kina, vinného

sklepu s restaurantem a barem provedla jeho majitelka

dle návrhu konzervativního architekta Paula Sydowa,

který „tentokráte použil (…) odpadkového německého

expresionismu, od berlínského panstva právě odloženého“14, jak sarkasticky poznamenal Jan E. Koula. Podle

Vlevo obchodní dům Lindt na Václavském náměstí před dokončením a vpravo jeho dnešní podoba

V doprovodné zprávě otištěné v revue Stavba Kysela

o projektu napsal, že využívá „situace parcely mezi dvěma

náměstími Václavským a Jungmannovým pro zařízení

obchodní pasáže, přinášející mimo výhodu komunikační,

zisk velkých ploch výkladcových“11, která zde pochopitelně hrají klíčovou roli. Stavbě, utvářené jednoduchou

jeho přesvědčení nebyly obchodní domy Olympic a Lindt

dokončeny v souladu s představami svých projektantů

kvůli absenci moderních a kulturně vyspělých stavebníků. Že se v tomto směru zmýlil, nejlépe ilustrují dvě

následující práce.

po k r a č o v ání n a s t r. 4

24.06.16 11:23