strana 3
LETNÍ PŘÍLOHA
První pražské vlaštovky z geometrického hnízda
Ačkoliv se česká avantgarda zrodila již roku 1922,
architektuře navrhované jejími protagonisty se začalo dařit teprve až po roce 1925, kdy byly v hlavním
městě postaveny čtyři klíčové stavby raného českého
funkcionalismu: Obchodní a kancelářský dům Olympic
(Spálená čp. 75), obchodní dům firmy A. Lindt (Václavské náměstí čp. 773), ženský penzion sdružení YWCA
(Žitná čp. 563) a konečně kancelářský a obytný dům
společnosti Habich (Štěpánská čp. 654).
Manifest české avantgardy
První a zároveň nejdůležitější stavbu nejen z této čtveřice
navrhl Jaromír Krejcar (1895–1949), architekt, kterého
teoretik Karel Teige pasoval do role vůdčí osobnosti zdejší
architektonické avantgardy. Žák Jana Kotěry (1871–1923)
z AVU v Praze na sebe poprvé, a nutno dodat velmi hlasitě,
upozornil právě roku 1922, kdy se ujal redakce sborníku
Život II. Opěvovaného a zrovna tak zatracovaného manifestu právě zrozené české avantgardy.
Mezi ty, kteří Jaromíru Krejcarovi nemohli přijít
na jméno, patřil i historik umění a sekční šéf ministerstva
školství V. V. Štech (1885–1974). O sborníku prý prohlásil, že „vážně ohrožuje bezpečnost republiky, jsa ideově
v přímé souvislosti s atentátem na ministra Rašína“¹.
Naopak ti, komu reprodukované práce, myšlenky jakož
i působivá typografie – zkrátka moderní životní styl – konvenovaly, byli nadšeni. Nehrálo přitom žádnou roli, že se
nápadně podobal Le Corbusierově revue L’Esprtit noveau
a v mnohém si dokonce protiřečil, jak si povšiml recenzent
Národních listů. V textu otištěném v dubnu 1923 napsal,
inženýrské techniky“. Mimochodem identické stanovisko
zaujal také Le Corbusier, jenž ve své knize Za novou architekturu říká: „naslouchejme radám amerických inženýrů.
Ale chraňme se amerických architektů“5!
a prostředí, a přece tak přesně vymezená, že zůstává vždy
tak dokonale reklamou jako chemie chemií“9.
Nebudeme jistě daleko pravdy, konstatujeme-li, že
přesně tak si Krejcar svůj Olympic představoval. Tedy jako
adaptabilní a na první pohled čitelnou budovu, která bude
Inspirace přelomové stavby
Jak by taková architektura měla vypadat, ukázal Krejcar
až čtyři roky později, kdy na třetí výstavě spolku Devětsil
představil projekt obchodního a kancelářského domu
Olympic. Přelomové stavby evokující svým názvem jak
stejnojmenné plavidlo z flotily White Star Line6, tak imaginární parník, na kterém se plavil Seifertův námořník
z básnické sbírky Samá láska z roku 1923.
Se světy techniky a básnické imaginace v intencích
Teigeho knihy Stavba a báseň z roku 1927 byl ovšem
palác Olympic spjat i prostřednictvím bezdrátové telegrafie známé pod zkratkou TSF (Telegraphie sans fils)
a jí inspirovanou básnickou sbírkou Jaroslava Seiferta
Na vlnách TSF 7. Na Krejcarově studii Olympicu, respektive
jeho druhé variantě z roku 1926, se s atributy všech výše
uvedených fenoménů přirozeně setkáváme.
Palác Olympic
Lodní neboli nautické tvarosloví inspirované účelnou
krásou zaoceánských plavidel u Olympicu představují
soustavy balkonů a teras lemovaných trubkovým zábradlím a také anténní stožáry, které zase odkazují k novým
telekomunikačním technologiím i básnické sbírce přítele
Seiferta, kterou architekt připomněl prostřednictvím liter
TSF. Umístil je mezi reklamní nápisy, čímž také zdůraznil,
Penzion YWCA v Žitné ulici vypadal před rekonstrukcí opravdu jinak než v roce 2016
schopna žít denním i nočním životem zároveň. Přes den
lákat kolemjdoucí na atraktivní zboží umně aranžované
v obrovských výkladních skříních, zvát je k posezení v kavárně či restaurantu a v noci, prostřednictvím světelné
reklamy vábit pasanty do biografu, baru nebo dancingu.
Ačkoli výsledná podoba Olympicu dokončeného v roce 1928 se od původní studie liší – jeho průčelí ztěžklo,
čímž ztratilo na své eleganci – přece jenom se Krejcarovi
podařilo „přes všecky překážky vytvořit cosi jako standardní typ pražského domu (…) resultát nejracionálnějšího řešení v mezích regulačního řádu“. Karel Teige,
autor těchto slov, nebyl zdaleka jediným, kdo Olympic
považoval za přelomovou stavbu. Byli to například básník Vítězslav Nezval, architekt Jan E. Koula nebo kritik
Bohumil Markalous, který napsal, že Olympic „je jedna
z nejvýznamnějších staveb pražských poslední doby“,
poněvadž jeho prostá a monumentální krása vyrůstá jak
z „dokonalých dispozic vnitřních“, tak i „ryzí věcnosti
neznečistěné dekorací“10.
Druhá studie paláce Olympic pro Spálenou ulici z roku 1926 a vpravo jeho současný vzhled
že výtvarný obor Umělecké besedy vydal knihu vskutku
kapitalistickou, protože opěvuje „hukačky automobilů,
motory značky Indian, parníky Holand-America-Line,
aeroplány systému Goliath, novoyorské mrakodrapy, Eiffelovu věž, třídy velkoměsta, théâtres des variétés, fox-trott, shimmy jazz, tančící růžové baletky (…) Tedy vše,
co je (…) dostupno jen za dobré peníze, co je pro kapitalistu a velkoobchod a co my, všední a ubozí buržouzkové
musíme si odpustit“, povzdechl si pisatel a ironicky dodal.
Paradoxem díla „jest skutečnost, že touto extasí nad těmi
všemi krásami světa jsou jati přispěvatelé sborníku právě
z řad Devětsilu, jenž prý pěstuje proletkult“².
Architektura musí odpovídat době, kdy vzniká
Je podstatné, že se ve sborníku objevily přinejmenším
dvě eseje, které zásadním způsobem ovlivnily českou
architekturu raných dvacátých let. Jejich autorem byl
sám Krejcar a propůjčil jim skoro básnická pojmenování:
„Architektura transatlantických parníků“³ a „Made in
America“4. Jejich obsah ale byl až nečekaně prozaický,
psaný jednoduchým a univerzálně srozumitelným jazykem proklamativního stylu. V prvním z nich Krejcar prostřednictvím snímků velkých zaoceánských parníků včetně legendárního Titaniku poukázal na to, jakým směrem
se moderní architektura musí ubírat. Tedy cestou, která
bude adekvátně odpovídat době, jejímu způsobu života
a technickým možnostem, na které musí a priori reagovat.
Ve druhém pak poukázal na nutnost zbavit se zatěžující
tradice, která brání v pokroku, a inspirovat se inženýrskou
architekturou, konkrétně americkým mrakodrapem, který
představuje „zásadně novou koncepci budovy, koncepci
ryze moderní, konstruktivně danou možnostmi moderní
Metrostav_11_12_2016.indd 3
železobetonovou konstrukcí o rozponu až dvanáct metrů
totiž propůjčují charakteristické rysy raně funkcionalistické estetiky. Obě průčelí, de facto celoskleněné závěsové
stěny, které v posledním poschodí přecházejí v elegantně
zaoblené ateliérové patro, ovšem pouze nedemonstrují
že Olympic je produktem nového, ryze českého proudu,
poetismu. Jeho leitmotivem byl, jak známo, sám život.
Skutečný život ve všech podobách a sním spjaté umění jej
žít, které se stalo předmětem bezmezné adorace. Opěvoval je skoro každý a S. K. Neumann například provolával:
„Ať žije život!“, neboť „Co jiného mělo by žíti dnes nade
všemi pokácenými modlami minulých věků, po všech
bludech, které se stavěly mezi člověka a život?“8.
Podobu života, který příslušníci avantgardy tolik milovali, zásadním způsobem determinoval fenomén rušných
ulic a velkoměstských bulvárů, bez něhož si moderní
umění lze jen stěží představit. Již od konce devatenáctého století v něm hrála jejich podmanivá atmosféra
klíčovou roli. Avšak více než kdykoliv předtím nabyly
avenue moderních metropolí na aktuálnosti právě v této
době. Stoupenci avantgardy je totiž považovali za symbol
modernity a jeviště neustále reprízujíc dramatická dějství
s existenciálním podtextem za místa, která člověka nové
éry přímo nutí k „očumování po nich“ i jejich zábavních
podnicích zářících neony reklamních nápisů.
Krejcar na ně samozřejmě pamatoval, ale stylisticky
je nijak neupravoval. Pracoval jen s originálními logy
skutečných firem, neboť „reklamu není možno pojímati
malířsky ani jakkoli jinak. Reklamní předmět krásný
ve smyslu uměleckém jest špatným ve smyslu reklamy“,
napsal tehdy z Paříže Josef Šíma a zdůraznil, že „reklama
právě jako kinematograf dotýká se hluboce života dnešní
doby. Doba v nich snad nachází lépe svého výrazu nežli
v umění, nalézajícím se v bolestném přerodu. Reklama,
nezatížená tradicí, jest plodem doby a tak jako kinematograf tvořena žádostí davu; prostá a srozumitelná všem.
Rezonuje veškeré chtění, jest měnitelnou dle okolností
Obchodní dům Lindt
Stejně přelomovou stavbou jako Krejcarův Olympic byl
i obchodní dům Lindt, který pro majitele Továrny umělých květin, pštrosích a ozdobných per v roce 1925 navrhl absolvent pražské techniky, architekt Ludvík Kysela
(1883–1960).
možnosti moderních stavebních technologií, které byly
neoddělitelnou součástí funkcionalistické architektury,
nýbrž zde mají i reklamní funkci. Objekt byl totiž od samého začátku koncipován tak, aby jeho nekompromisně modernistické vzezření poutalo co možná největší pozornost.
Jeho stavebník si totiž přál „obchodní dům velkého slohu,
jaké mají již všechna cizí velkoměsta, Paříž, Londýn, Berlín i Vídeň“12. Také proto byla v budově vedle obchodní
pasáže projektována galerie, která ale nakonec musela
ustoupit zábavnímu podniku „s menší scénou a potřebnými místnostmi hospodářskými“, což zdaleka nebyly
jediné změny, které musel architekt u své první významné
realizace dokončené už v roce 1927 akceptovat.
Zatímco v případě exteriérů měl Kysela volnou ruku
– vždyť moderní architektura se právě stala módní – „při
řešení vnitřního zařízení byl projektant úplně odstaven“.
Interiéry tak byly provedeny „ve stylu hovícímu hochštaplerskému vkusu nevzdělaných plutokratů“13, tedy někde
na pomezí biedermeieru a druhého rokoka.
Mimochodem stejný osud potkal i Krejcarův Olympic.
Úpravu jeho vnitřních prostor, především kina, vinného
sklepu s restaurantem a barem provedla jeho majitelka
dle návrhu konzervativního architekta Paula Sydowa,
který „tentokráte použil (…) odpadkového německého
expresionismu, od berlínského panstva právě odloženého“14, jak sarkasticky poznamenal Jan E. Koula. Podle
Vlevo obchodní dům Lindt na Václavském náměstí před dokončením a vpravo jeho dnešní podoba
V doprovodné zprávě otištěné v revue Stavba Kysela
o projektu napsal, že využívá „situace parcely mezi dvěma
náměstími Václavským a Jungmannovým pro zařízení
obchodní pasáže, přinášející mimo výhodu komunikační,
zisk velkých ploch výkladcových“11, která zde pochopitelně hrají klíčovou roli. Stavbě, utvářené jednoduchou
jeho přesvědčení nebyly obchodní domy Olympic a Lindt
dokončeny v souladu s představami svých projektantů
kvůli absenci moderních a kulturně vyspělých stavebníků. Že se v tomto směru zmýlil, nejlépe ilustrují dvě
následující práce.
po k r a č o v ání n a s t r. 4
24.06.16 11:23