Metrostav a.s.

strana 4

LETNÍ PŘÍLOHA

První pražské vlaštovky z geometrického hnízda

do ko n č ení z e s t r. 3

Penzionát pražské pobočky YWCA

Autorem první budovy, na kterou odkazuje předchozí

strana, byl architekt Oldřich Tyl (1884–1939), pionýr

strohé, ušlechtile prosté inženýrsky pojaté architektury

a zároveň tragická postava naší stavební kultury, poněvadž stavba, která jej spolu s Veletržním palácem (1924

až 1928, spoluautor Josef Fuchs) proslavila, jej také prakticky zničila. Řeč je samozřejmě o penzionátu pražské pobočky amerického hnutí YWCA, která v letech 1926–1929

vyrostla v Žitné ulici.

Stavbu, kterou v původní podobě již bohužel nelze

spatřit, charakterizovala kombinace pásových oken rozprostřených mezi zlehka ustupujícími lodžiemi. Nejzajímavějším a zároveň nejpodmanivější prvkem zde ovšem byla

dvojice gigantických oken směřujících jak do uličního, tak

i dvorního průčelí, za nimiž se skrýval obrovský víceúrovňový společenský prostor.

Konstrukční řešení, které je v případě této stavby primárním nositelem estetických funkcí (ztělesňuje

ovšem i morální zásady tohoto křesťanského hnutí, jehož

mužským protějškem je mnohem známější YMCA), jako

by zpochybňovalo existenci přírodních zákonů. Skelet,

na němž si Oldřich Tyl vždy zakládal, zde byl s rafinovaností jemu vlastní zeslaben na minimum, aby „dojem

interiérů a hlavně schodišť byl co nejsubtilnější“15, což

se mu ale stalo osudným. Dům totiž musel být krátce

po svém otevření – stalo se tak dne 3. února roku 1929

– uzavřen a podroben náročné rekonstrukci, kvůli čemuž

přišel o část svých charakteristických rysů.

py. Na základě soudního šetření své pochybení uznala

a poškozené omítky o ploše téměř tisíc metrů čtverečních

na své náklady opravila.

Palác Alfréda Habicha

V souladu s představami projektantů, v rekordně krátkém

čase necelých dvou roků a bez vážnějších komplikací

(pokud je mi známo) byla nakonec realizována jen druhá

zmiňovaná budova – kancelářský, obchodní a obytný

palác Alfréda Habicha. Důležitou roli v tom bezpochyby

sehrálo moudré rozhodnutí, kdy se architekt Josef Havlíček (1899–1961) rozhodl statické výpočty svěřit zkušenému konstruktéru Jaroslavu Polívkovi (1886–1960). Díky

Polívkovi se Havlíčkovi, který byl členem avantgardního

spolku Devětsil, podařilo nakonec uskutečnit to, co Jaromír Krejcar byl nucen při stavbě svého Olympicu oželet.

Tedy velká a subtilní pásová okna, bez nichž je funkcionalistická architektura jen těžko myslitelná.

Celkové uspořádání této stavby, na níž se dokonale

uplatnila neonová loga firem a reklamní nápisy, determinovaly požadavky stavebního programu, který ve vnitřní

Praze konce dvacátých let vyžadoval: „Trojí požadavek

účelový: obytná část, obchodní část a část kancelářská.

Při stavbách v centru města je snaha ta dosti přirozená

– stavebník chce docíliti všestranného zajištění rentability svého budoucího objektu,“ napsal Havlíček v revue

Stavba16. Zároveň konstatoval, že pro „architekturu těchto

vnitropražských budov není však tato okolnost právě příznivá (…) buďto je nutno různorodost stavby z formálních

hledisek zanedbati, jak se obyčejně děje, anebo dochází

Vzhled nového kancelářského domu Alfréda Habicha se od současnosti také dost liší

Důvodem tak radikální úpravy, která probíhala až

do roku 1932, byla havárie poddimenzované železobetonové konstrukce, kterou s největší pravděpodobností

zavinili inženýři Miloš Tereba a Josef Mikyna, Tylovi

společníci z firmy Tekta, která stavbu prováděla. Tekta,

jejímž cílem bylo prostřednictvím soudobé architektury

propagovat moderní stavební materiály i postupy, krátce

na to zbankrotovala. Architekt Oldřich Tyl to pochopitelně

velmi těžce nesl. Stáhl se do ústraní a již žádnou významnější stavbu nikdy nerealizoval.

Smutné na tom je, že s obdobnými, ale nikoliv tak

fatálními problémy se potýkalo i Tylovo nejvýznamnější

dílo, pražský Veletržní palác, kde počátkem třicátých let

došlo k vážným poruchám jeho fasád z umělého kamene.

I v tomto případě byla na vině provádějící firma (Silica),

která opět nedodržela předepsané technologické postu-

k různým víceméně nesprávným řešením.“ Autorům

se ovšem oněch nesprávných řešení podařilo vyvarovat, neboť při práci na projektu hleděli „dodržeti vnitřní

pravdivost a úmyslně vyhnuli se řešením, která by měla

spojovati neorganicky části různé dle disposice. Části ty“

prostě seřadili nad sebe a odvodili z nich celkový vzhled

budovy, která byla v devadesátých letech či později zcela

nesmyslně zničena zdrcující přestavbou.

Česká moderní architektura tak bohužel nenávratně

přišla o první ryze funkcionalistické dílo ovlivněné estetikou poetismu, který se v prostředí Devětsilu zrodil

počátkem euforických dvacátých let minulého století.

Jakub Potůček

Každá stavba v zoologické zahradě je unikátem

Firmy ze Skupiny Metrostav obvykle budují stavby,

které po svém dokončení slouží především lidem.

Nicméně na seznamu dokončených zakázek se občas

objeví i díla v zoologických zahradách, která se stanou

domovem zvířat a lidé v nich najdou jen potřebné chovatelské zázemí. O tom, jaká jsou specifika výstavby

budov a expozic pro zvířata i na co všechno musí architekti při plánování nových pavilonů myslet, jsme

pátrali ve dvou českých zoologických zahradách.

Jednou z nejrozsáhlejších staveb v rámci českých zoologických zahrad a zcela jistě největší v jihlavské zoo byl

projekt nazvaný Zoo pěti kontinentů. Od listopadu 2011

do podzimu 2015 jej řídila divize 2 firmy Subterra, jak

v čísle 2/2016 přiblížily i noviny Metrostavu.

V Jihlavě tak vzniklo hned šest nových pavilonů –

Australská farma, Pavilon žiraf a výběhy africké savany,

Expozice pro hyeny, Expozice afrických primátů, Expozice

Asie a Tropický pavilon (foto č. 1, 2). „Tyto celky zapadají

do nové koncepce jihlavské zoo, která chce představovat

jednotlivé kontinentální oblasti s náznaky typické architektury i rostlinné výsadby a hlavně s charakteristickými

druhy zvířat,“ říká mluvčí Zoo Jihlava Martin Maláč.

Budovy a expozice se sice liší podle chovaných zvířat,

přesto mají mnoho společného – u všech zařízení pro

chov je to hlavně potřeba pravidelného úklidu a hygieny,

dostupnost pitné tekoucí vody, možnost temperování

a případně i chlazení zvířecích ubikací. „Objekty musí

splňovat také nároky na bezpečnost a zdravý pohyb

zvířat. Použité materiály nesmí být toxické nebo ostré

a přitom musí být dostatečně pevné a odolné,“ vyjmenovává hlavní kritéria při budování nových příbytků Martin

Maláč. Všechna zvířata musí mít ve vnitřních ubikacích

i dostatečný přísun čerstvého vzduchu, proto zoologické

zahrady kladou důraz i na dobrou vzduchotechniku, která

v leckterých pavilonech přijde vhod i lidem.

Přizpůsobit se potřebám zvířat je obtížné

Chov každého živočišného druhu má různé požadavky,

často i protichůdné. „Například plazi potřebují externí

zdroj tepla, zároveň však i nějaký chladný a vlhký kout

a UV záření. U staveb pro šelmy jsou zase nezbytné nejrůznější přepouštěcí klece a koridory pro bezkontaktní

chov. Žirafy potřebují speciální mrazicí box, do kterého

se jim mrazí zásoby listů a větví stromů na zimní období.

Celý jejich pavilon pak musí být z pochopitelných důvodů

velmi vysoký, a to včetně dveří, napáječek a krmných žlabů,“ vyjmenovává Martin Maláč. V jihlavské zoo chovají

i jedny z největších papoušků na světě, kteří mají extrémně silný zobák. Konstrukce jejich voliéry i použité pletivo

proto musí být dostatečně odolné.

Dveře se otevírají zásadně dovnitř

Své postřehy přidává i Roman Kössl, zástupce ředitele

Jihočeské zoologické zahrady Hluboká nad Vltavou, kde

v roce 2006 divize 6 Metrostavu pod vedením Miroslava

Führera vystavěla Centrum ekologické výchovy s atypickou půlkulatou vegetační střechou (foto č. 3). V objektu

určeném hlavně pro vzdělávání našly domov i malé šelmy.

„Obecně platí, že všechna zvířata musí mít chovatel

před vstupem možnost zkontrolovat, dveře do ubikace

by se tedy měly otevírat zásadně dovnitř, což je u lidských

obydlí přesně naopak. Důvod je jednoduchý – když proti

chovateli zvíře vyběhne a on přibouchne dveře, zvíře je

jen dorazí a neuteče. Kdyby se dveře otevíraly ven, nemusí

mít člověk dostatek síly, aby zvíře přetlačil,“ vysvětluje.

Jednotlivé skupiny zvířat mají specifické požadavky.

Je jich tolik, že když se při první stavbě vyřeší jeden

problém, při druhé pro jiný druh zvířete se objeví další,

a ne jeden. „Základem je proto dopředu vědět, pro koho

výběh, klec nebo ubikaci budujeme. Nemůže nám třeba

architekt vnucovat řešení jen proto, že ladí s jeho es-

černobílé fotografie archiv autora

barevné fotografie archiv Metrostavu

Poznámky:

1. Karel Teige, Práce Jaromíra Krejcara, Praha 1933, strana 19.

2. Ž [František Žákavec], Dvě ilustrované publikace Umělecké besedy, Národní listy LXIII, 1923, 4. 4., č. 91, s. 4.

3. Jaromír Krejcar, Architektura transatlantických parníků, in: Jaromír Krejcar (ed.), Život II, Praha 1922, s. 38-42.

4. Jaromír Krejcar, Made in America, in: Jaromír Krejcar (ed.), Život II, Praha 1922.

5. Le Corbusier – Saugnier, Za novou architekturu, Praha 2005, s. 29.

6. Sesterskými loděmi Olympicu byly Titanic a Gigantic přejmenovaný po zkáze Titanicu na Britanic.

7. Jaroslav Seifert, Na vlnách TSF, Praha 1925.

8. S. K. Neumann, Ať žije život, in: Jaromír Krejcar (ed.), Život II, strana 103.

9. Josef Šíma, Reklama, in: Jaromír Krejcar (ed.) Život II, strana 102.

10. ma.[Bohumil Markalous], Nové stavby v pražských ulicích, Lidové noviny XXXVI, 1928, 18. 2, č. 89, s. 12.

11. Ludvík Kysela, Obchodní dům Lindt v Praze, Stavba V, 1926-1937, s. 22.

12. Obchodní pasáž firmy A. Lindt na Václavském náměstí v Praze, Pestrý týden II, 1927, 18. 5., s. 13.

13. J.E. [Jan E. Koula], Pražská revue. Druhá série – Radostné architektury, Stavba VI, 1927-1928, s. 108.

14. Ibidem, s. 109.

15. Ibidem.

16. Josef Havlíček – Jaroslav Polívka, Obchodní, kancelářský a obytný dům Habich v Praze, Stavba VI, 1927–1928, s. 105.

Metrostav_11_12_2016.indd 4

Při stavbě expozic je třeba myslet také na chovatelské

zázemí. Nepatří k němu jen běžné šatny, sociální zařízení

či místa pro odpočinek nebo konání porad, ale i speciálně vybavené prostory. Kde se skladují krmiva, musí být

k dispozici výlevka, ideálně přímo v ubikacích i kanálek

s vyspádovanou podlahou. Samozřejmostí pak jsou hadice s tryskou a umyvadlo s pákovou baterií.

„Zázemí je nutné stavět účelně a prostorně, ideálně

jako součást zádveří nebo předsíně vstupu do ubikací.

Kvůli divákům je ale zároveň třeba zkrášlit vnitřky expozic i prostory pro veřejnost. K tomu se používají torkrety

s umělým kamenem, dřevo, rostliny a další materiály.

Nikde by neměly být příliš vidět používané technologie

a návštěvníci by k nim navíc neměli mít přístup. Zvířata

musí ve vhodně velkém a prostorově rozvrženém výběhu

najít bezpečný úkryt a dostatek soukromí, ale přitom musí

zůstat lidem na očích,“ uvádí Martin Maláč. Ubikace musí

být samozřejmě postaveny také tak, aby chovanci nemohli

ven a veřejnost dovnitř.

tetickou představou, když my víme, že je pro konkrétní

druh zvířete nevhodné. Jednou jeden odborník dokonce

prohlásil, že architekt je pro zoo největším nebezpečím.

Většinou totiž chce, aby jeho stavba byla vidět. V zoo je

ale naopak vhodné udělat technickou část stavby co nejméně nápadnou a zvýraznit přírodní charakter prostředí,

schovat stáje i ubikace a ukázat skály nebo zeleň… A to

málokterý architekt umí. Většinou o potřebách zvířat zná

velmi málo. Proti sobě stojí technické možnosti a představy architekta o využití prostoru versus prostor pro

zvířata, pro která je dobrý každý metr navíc. Výrazně také

musíme zdůrazňovat potřebu obsluhovatelnosti ubikací,

protože architekt většinou o práci ošetřovatelů ví ještě

méně než o jejich chovancích. Obecně platí, že zvířata

i návštěvníci by se měli cítit co nejvíc jako v přirozeném

biotopu. To je samozřejmě v podmínkách naší zoo ještě

obtížnější v souvislosti s malým prostorem, který máme

k dispozici,“ uzavírá Roman Kössl.

Martina Vampulová, foto archiv MTS

24.06.16 11:23