strana 4
LETNÍ PŘÍLOHA
artefaktů přineslo i odkrytí vojenského ležení v místech
dnešní stanice metra Hradčanská, datované do éry válek
o habsburské dědictví v polovině 18. století. Zde archeologové vykopali i zachovalou kostru koně (foto č. 1).
Nyní přichází na řadu další etapa prací, v níž se bohatá
kolekce nálezů, ze které jsme popsali jen zlomek, musí
pečlivě vyhodnotit, zdokumentovat a zkatalogizovat. Již
teď je však možné konstatovat, že výstavba tunelu Blanka
umožnila podrobně nahlédnout do historie části naší metropole, a rozšířila tak počet úseků na stupnici času, o nichž
se může říci „víme“, a nikoliv jen „domníváme se...“
Staletí ukrytá v základech galerie
Do jiné kategorie náleží záchranný archeologický výzkum prováděný v souvislosti s výstavbou nákupní
galerie Central na Žižkově náměstí v Chomutově. Jde
takříkajíc o „bodovou“ stavbu na jediném místě v historické části města. I na tomto relativně malém prostoru odhalil výzkum cenné doklady o proměnách a vývoji
Chomutova v období celé jeho existence (foto č. 4).
1
Stavby, které znovu otvírají minulost
„Stavba mi přinesla nečekaný poznatek. Nikdy bych
nepředpokládal, že jako absolvent historie budu rozmrzelý, když archeologové objeví zajímavý nález...“
Tahle slova pronesl 1. dubna při otevření knihovny
Filozofické fakulty UK její děkan PhDr. Michal Stehlík,
Ph.D. Vystihují stav mysli a pocity člověka, kterého okolnosti přinutily na řadu měsíců takříkajíc „sedět na dvou
židlích“. Jako historik a badatel si dobře uvědomoval, že
archeologický výzkum vyžaduje čas a trpělivost. Jako manažer zodpovědný za rekonstrukci památkově chráněného
objektu dobře věděl, že žádný čas navíc nemá.
Jenže jsou to právě takovéto stavby, které svou existencí umožňují poodhalit závoj uplynulých věků (foto č. 2
džbán z 15. stol.). Rozšiřují a upřesňují poznání naší vlastní minulosti. A tak se archeologové a stavaři pravidelně
setkávají takřka na každé stavbě; někdy se vzájemně jen
letmo dotknou, jindy opakovaně uzavírají „sňatek z rozumu“. Přečtěte si, co výzkumy odhalily na stavbách, které
Metrostav vybudoval v poslední době či je právě staví.
Ivana Fridrichová Ph.D. z Archeologického ústavu AV
ČR Praha se specializuje na období pleistocénu a paleolitu. Každému je asi jasné, že tenkrát území, které dnes
nazýváme Hradčany, Dejvice, Bubeneč či Letná, vypadalo
naprosto jinak. Jen málokdo si ale umí představit jak. Tak
kupříkladu neexistoval holešovický meandr Vltavy; ta
tekla rovně přes Letnou do Dejvic a dále na severozápad
divokým, nepřístupným a hustě zalesněným terénem.
Její hladina ležela zhruba o 80 m výše než dnes a sama
řeka byla podstatně mohutnější. Napájela ji řada menších
a dnes již neexistujících přítoků. A právě kolem nich se nacházela nejstarší sídliště lovců a sběračů. Mimochodem
tehdy před čtvrt milionem let zde také žily velké šelmy,
mamuti, nosorožci či sobi, jak ostatně dokazuje nález klu
v místech Jízdárny Pražského hradu či sobí paroh (foto
č. 3) pod hradčanskými hradbami středověkého opevnění. Stavení jáma na Špejcharu přinesla jako doklad o přítomnosti lidí v těchto místech nálezy štípaných kamenů.
4
Šest kilometrů pražské historie
Tunely Blanka, propojující v podzemí Hradčany, Dejvice, Bubeneč a Troju, jsou největší a také nejdůležitější
dopravní investicí v našem hlavním městě. Archeologové si tuto liniovou stavbu nemohou vynachválit.
„Blanka nám umožnila provést průzkum co do rozsahu území a hloubky zcela ojedinělý a jedinečný,“ prohlásila
vedoucí záchranného archeologického výzkumu Ivana
Fridrichová Ph.D. „Vstoupili jsme do míst, kam bychom
se jinak neměli šanci dostat, a i díky tomu máme dnes
ucelený přehled o geomorfologických proměnách této
lokality, o vývoji, struktuře a změnách jejího osídlení
od dob staršího kvartéru, tedy zhruba před 300 000 lety
až po současnost. Za unikátní se dá například označit podrobné zdokumentování řezu sprašovými vrstvami v trase tunelu – v délce 2,5 km, v prostoru Svatovítské ulice
až do neuvěřitelné hloubky 37 metrů. V této souvislosti
musím ocenit spolupráci s Metrostavem. Většinou jsme
pracovali na stejných místech a ve stejném čase, což se
normálně neděje. Naučili jsme se vzájemně respektovat,
a pokud jsme v rámci své činnosti měli nějaké specifické
požadavky, vycházel nám Metrostav vstříc. I díky tomu se
nám podařily některé velmi zajímavé objevy.“
2
3
Našla se tu i sídliště tzv. nositelů acheuléenu; to byla
kultura, jejíž vznik se datuje do doby před více než jedním
a půl milionem let a která se postupně rozšířila po Evropě,
Asii a Africe. Časově se dělí do pěti stupňů, přičemž pražské osídlení spadá do čtvrtého, tedy druhého nejmladšího
stupně. Zdejší nálezy úžasně opracovaných pěstních klínů
dokládají její vysokou řemeslnou úroveň.
PhDr. Kateřina Tomková má na starosti výzkum historických terénů, konkrétně studium barokních hradeb
a jejich okolí. „Výstavba zdejšího opevnění spadá do konce první poloviny 17. století. Možná se to bude zdát
trochu nadnesené, ale po našich průzkumech se ukazuje, že ve své době to byla co do rozsahu, technické
složitosti a organizace stavba víceméně srovnatelná se
stavbou tunelu Blanka. A to především kvůli složitosti,
dynamice a proměnlivosti terénu. Pracovalo zde až tisíc
dělníků. Jenže tyhle hradby se během třicetileté války
moc neosvědčily. Proto byly později přistavěny bastiony.
Nejzachovalejší zůstaly ty s čísly XIII a XIV (sv. Benedikt
a sv. Václav). Kolem nich a mezi nimi leželo těžiště našeho
výzkumu. Díky němu dnes poměrně přesně víme, jakým
způsobem se hradby stavěly, jak vypadala jejich struktura,
jak na sebe jednotlivé části navazovaly, nebo taky nenavazovaly, kde bylo nutné upravovat podloží a řadu dalších
detailů,“ shrnula výsledky práce PhDr. Tomková.
Výzkum v tomto prostoru přinesl i určitá překvapení.
Největším z nich byl asi nález částí kamenné zdi sloužící
jako předsunutý opevňovací prvek, kterou archeologové
odkryli ve stavební jámě Myslbek. Něco podobného očekávali, ale jinde. Zeď byla umístěna podstatně hlouběji,
založena až v samé skále a na denní světlo vyplula v okamžiku, když se již archeologové chystali jámu opustit,
protože nikdo nečekal, že by zde ještě něco mohli najít.
Z dalších nálezů stojí za zmínku hrob dítěte v prostoru
křižovatky Svatovítská, jehož pohřeb se odehrál ještě před
začátkem výstavby opevnění. Množství nejrůznějších
Nejstarším nálezem jsou zbytky opevnění sídla velmože Fridricha, který v roce 1252 věnoval Chomutov řádu
německých rytířů. Ti zde vybudovali opevněný klášter,
tzv. komendu, s kostelem sv. Kateřiny. Výzkum ukázal,
že rozloha této dominanty byla podstatně větší, než se
předpokládalo, a že se celý areál skládal z vlastního kláštera a oddělené opevněné hospodářské části, která byla
zdevastována a vypálena za husitských válek.
Ve druhé polovině 15. století se pak začalo s opravami centrální části kláštera. Zasloužil se o to karlštejnský
purkrabí Beneš z Veitmile, který nechal stavbě vtisknout
tehdy módní styl saské gotiky (obr. č. 5 – fiktivní rekonstrukce Chomutova v roce 1490, námět M. Sýkora, kresba
J. Langhamer). Nalezené fragmenty zdiva i architektonických prvků dokazují, že se na stavbě podíleli špičkoví
řemeslníci a stavitelé. Nicméně ani toto, nyní již prestižní
šlechtické sídlo, nemělo dlouhý život. V roce 1525 podlehlo, podobně jako takřka celé město, ničivému požáru.
5
To, co znamenalo ve své době pohromu, se o necelé
půl tisíciletí později ukázalo jako nečekaný „zlatý důl.“
Výzkum odhalil jednu z věží opevnění, v níž zůstalo dochováno takřka v netknutém stavu nepřeberné množství
nejrůznějších předmětů – zbraněmi počínaje a stolním
nádobím konče. Vlastní šlechtické sídlo bylo později přestavěno v renesančním slohu a na dlouhá léta, jak opět
dokládají odhalené nálezy, představovalo jeden z vrcholů
tehdejší umělecké tvorby v Čechách.
Během prováděného záchranného výzkumu byly objeveny i pozůstatky Horní brány umístěné v jednom nároží.
Sloužila zhruba od poloviny 16. století až do roku 1839,
kdy byla prakticky celá městská fortifikace zbourána.
V této době už nefungoval ani renesanční zámek. Na počátku 17. století se z něj stala radnice a některé jeho části
sloužily například jako sladovna a pivovar.
„Archeologický výzkum nám dovolil nahlédnout
do každodenního života chomutovských měšťanů i šlechticů a pomohl objasnit některé velké otazníky architektonického a kulturního vývoje města. Jeho přínos daleko
překračuje úzký regionální rámec, a proto bude jeho
zpracování a prezentaci věnována náležitá pozornost,“
okomentoval význam výzkumu Bc. Milan Sýkora z Ústavu
archeologické památkové péče severozápadních Čech.
Archeologická bonanza v Hrádku
Stavební stroje v Hrádku nad Nisou ohlásily vloni v listopadu zahájení revitalizace Horního náměstí a jeho
okolí. Jak se ukázalo, byl to první krok k nečekaným
objevům. Pod povrchem zde na objevení čekalo pravděpodobně největší archeologické naleziště na sever
od Prahy odkryté v posledních desetiletích.
První překvapení čekalo na archeology zhruba 2,5 m
pod povrchem, kde odkryli část dlážděné úvozové cesty
vedoucí na královskou Žitavu; ve své době to bylo něco
podobného jako dnešní dálnice. Takřka „šok“ pak přinesl
objev části 400 let staré trautmanndorfské cesty, o které
nikdo nevěděl. Archeologové ji rozebrali, ošetřili a dlažbu
znovu ukládají na místo, aby mohla sloužit jako „živá“
součást připravované pěší zóny. Odkrytý by měl zůstat
také objevený fragment středověkého morového sloupu.
Zcela mimořádný byl nález pozůstatků dřevěného domu,
který pochází z let 1219 až 1239 a je minimálně o 50 roků
starší než první dochovaný záznam o samotném městě.
Většina nalezených artefaktů přijde do místního muzea. Jeho chloubou zřejmě bude i jeden z posledních
objevů: soubor renesančních malovaných talířů a mís.
Objevem, jenž zřejmě nejvíce rozčeřil hladinu místních
vod, je nález zachovalé, zhruba 700 let staré kostry. Ležela
tváří dolů na holé zemi v mělkém hrobě, v neposvěcené
půdě, asi metr za hřbitovní zdí (foto č. 5). Podobně uložených koster bylo u nás objeveno jen několik. Ta zdejší
navíc v pěsti pravé ruky svírala čtyři pražské groše z doby
Jana Lucemburského a další drobnou minci.
Kdo to byl, co provedl nebo co způsobilo, že byl pohřben způsobem, který ho navěky vylučoval ze společnosti slušných lidí i po smrti?
Původně se archeologové domnívali, že šlo o ženu, ale
po ohledání, které provedla antropoložka Hana Brzobohatá
z Archeologického ústavu AV v Praze, převažuje názor, že
kostra patřila muži. Definitivní odpověď dají testy DNA.
6
„Způsob pohřbení zřejmě souvisí se středověkým
trestním právem,“ řekl Mgr. Petr Brestovanský, archeolog
z libereckého Severočeského muzea. „Obličejem dolů se
například pohřbívaly matky, které po porodu zabily své
dítě. Do hrobu se ukládaly bez rakve, zaživa a srdce jim
probodli kůlem. Stejný osud postihl lidi obviněné z vampýrismu či čarodějnictví. Do neposvěcené půdy se pohřbívali také sebevrazi a utopenci, ale i lidé, kteří se odlišovali
od běžné normy – a k tomu mnohdy stačilo srostlé obočí
nebo šilhání. Jenže naše kostra je daleko starší a problémem jsou i mince. Vkládaly se do rukou penězokazům,
nebo jako symbol majetkového vyrovnání. Pražské groše
se razily ze stříbra a ty naše se zdají být nepoškozené.
Pokud expertiza potvrdí jejich pravost, otvírá se otázka,
proč je u sebe měl takto pohřbený člověk, protože čtyři
groše představovaly ve své době docela slušné jmění.“
V současné době kostru zkoumají specializovaní vědci. Dělá se její počítačová vizualizace, prošla tomografií,
připravuje se forenzní genetická analýza kompletní DNA
i podrobný rozbor zubní skloviny a vyšetření stopových
prvků těžkých kovů. Všechny tyto procedury by měly
stanovit či zpřesnit odpovědi na otázky původu. Dozvíme
se, kolika let se dotyčný člověk dožil, jakými neduhy trpěl,
budeme znát i jeho přibližnou podobu. Budeme o něm vědět téměř všechno kromě jediného: proč byl pohřben tváří
dolů a v neposvěcené půdě. To pravděpodobně zůstane
navždy skryté ve sféře hypotéz a dohadů.
Dílčí nejistota ponechává nejen v archeologii prostor
pro otázky a hledání nových úhlů pohledu. A to je dobře,
protože pochybnosti jsou hnací silou poznání.
–rip–, obrázky laskavě poskytly Archeologick ý ústav AV ČR Praha, Ústav archeologické památkové péče severozápadních
Čech a Severočeské muzeum v Liberci