strana 3

LETNÍ PŘÍLOHA

Naše ženy na stavbách

Máme co slavit. Od žen, studentek vysokých škol, Metrostav získal nejvíce hlasů za nejlepšího zaměstnavatele a v kategorii Engineering mezi studentkami jsme se tak

vyšplhali na 1. místo v průzkumu Universum Awards 2020. Jsme rádi, že se na vysokých školách stále objevují studentky, které se chtějí ve stavebním odvětví uplatnit, a to

navzdory vnímání, že stavba je pracovním prostředím spíše pro muže. Máme vyzkoušeno, že ženy přinášejí do pracovních týmů další kvality, kterých si vedoucí a kolegové

velmi cení. Proto nás moc těší, že v našich týmech potkáváme kolegyně, které plnohodnotně zastupují své pozice, a několik z nich bychom vám rádi představili.

Krátké ohlédnutí do historie aneb Tenkrát u Brooklynského mostu

Jedny z prvních písemných záznamů o ženách pracujících na stavbách odkazují na 13. až 17. století, kdy ženy

v rámci dělnických profesí kopaly příkopy pro založení základů, míchaly maltu, nosily na stavbách vodu,

apod. (foto č. 1). Tehdy se jednalo převážně o chudé

nebo svobodné ženy, kterým tato práce pomáhala zajistit alespoň minimální zdroj obživy k přežití.

Postupně se začaly objevovat případy, kdy se ženy

střední třídy chopily příležitostí učit se od svých otců nebo manželů řemeslům jako například zedničina a tesařina.

Do vedoucích pozic se tehdy ženy dostávaly pouze v situacích, kdy jejich manžel zemřel a zadavatel stavby svolil,

aby žena vedení na stavbě za svého manžela převzala.

Do podobné situace se dostala Emily Warren Roeblingová (portrét), která je jednou z prvních dokumentovaných stavebních inženýrek. Když její manžel onemocněl,

převzala za něj otěže a podílela se na dokončení výstavby

Brooklynského mostu (foto č. 2 a 3). Jde o jeden z nejstarších visutých mostů v USA, rozpětí mezi pilíři je 486,3 m.

Oficiálně se most otevřel 24. května 1883 a Emily byla

prvním člověkem, který ho přešel.

1

2

Věra Kubrová

Vedoucí útvaru nakupování v divizi 6.

V Metrostavu pracujete již 26 let. Co vám léta strávená na stavbě dala nejvíce a na jakou stavbu nejraději

vzpomínáte?

Ano, do Metrostavu jsem nastoupila v roce 1994 a do

roku 2015 jsem s menšími obměnami pracovala v jednom

kolektivu, který pro mě byl vysokou školou nejen v technické oblasti, ale i v té lidské. Poznala jsem práci dispečerskou, přípravářskou, pracovala jsem jako stavbyvedoucí

a zástupce vedoucího projektu a potkala jsem zajímavé

lidi nejen ve firmě, ale i na straně investorů, projektantů

a architektů. Ráda vzpomínám na všechny stavby, kterými jsem prošla, protože každá byla něčím originální,

specifická, něčím nová a tím pádem i poučná. Pokud

bych si ale měla vybrat jednu z nich, byly by to vysouvané tunely metra pod Vltavou. Technologie, kterou jsme

pro výstavbu tenkrát použili, byla unikátní nejen v České

republice, ale také v zahraničí, a byla tou dobou u tunelů

srovnatelného měřítka použita vůbec poprvé. Původní

projektové řešení bylo nahrazeno technologií betonáže

v suchém doku, ve kterém se vytvořily tubusy tunelů a ty

se následně vsouvaly do předem připravené rýhy na dně

řeky Vltavy. Stavba byla realizována pod vedením kolegy

a mého kamaráda pana Jiřího Kordíka. Poznala jsem na

ní skvělé lidi, kterých si dodnes velmi vážím.

V Metrostavu jsou zaměstnáni vaši dva synové, s jedním jste dokonce pracovala na jedné stavbě. Jaké to

bylo přepnout z role matky do role kolegyně?

Ano, syn Marek pracuje jako vedoucí projektu u divize 6

a syn Jan se momentálně podílí jako ekonom projektu

na stavbě na jihu Čech – Modernizace trati u Soběslavi

v divizi 5. Se synem Markem a jeho týmem jsem v roce

2015 pracovala na stavbě Atrium Kobylisy, kde jsem

dělala přípravu. Abychom mohli společně fungovat jako

kolegové, roli matky jsem musela zcela odložit, a když se

na to ohlédnu zpět, nebylo to pro mě jednoduché, ale na

druhé straně to bylo zároveň také velmi poučné. Potvrdila

jsem si, že ten, kdo má zájem pracovat, a ten, kdo má zájem spolupracovat v týmu, dokáže vše spolu s ostatními

dotáhnout ke zdárnému konci.

Nyní úspěšně vedete tým nakupování. Jak jste si zvykla na přesun do kanceláře a co byla pro vás v tu dobu

největší výzva?

S přesunem ze stavby do kanceláře jsem upřímně ze

začátku dlouho váhala a nabídku vést útvar nakupování

jsem přijala až napotřetí. Nakonec jsem k ní přistoupila

jako k jedné z možností, jak se pokusit předat zkušenosti

z mé dlouholeté praxe v realizaci, a přijala jsem pozici

jako výzvu. Říkala jsem si, že pokud má mít moje práce

v této pozici smysl, měla by být především pomocí a do

jisté míry i službou realizačním týmům, a to jsem si vytyčila jako cíl své práce. Nastavení systému a pravidel,

podle nichž bude útvar fungovat, a uvést ho v život bylo

tenkrát asi nejobtížnější. Myslím ale, že se to nakonec

povedlo a ve spolupráci s kolegy se nám daří ulehčit práci

realizačním týmům a získávat od nich zároveň zpětnou

vazbou informace a poučení, která se snažíme zúročit

v naší další práci.

POHLED KOLEGY

Jiří Kordík,

hlavní stavbyvedoucí divize 8:

3

Metrostav_14_15_2020.indd 3

„Na dlouholetou spolupráci s Věrkou, která mi jako vedoucímu projektu dělala zástupce, vzpomínám velmi rád.

Když máte na stavbě v týmu ženu, kolektiv není tak hrubý

a při jednáních je to s přítomností ženského elementu

mnohem příjemnější. Ženy jsou navíc pečlivější a více

zaměřeny na detail. O Věrku se nebylo potřeba ani bát, je

důkazem toho, že i žena na stavbě si umí získat respekt.

Bral jsem ji jako rovnocenného partnera, navzájem jsme

si sami sebe vážili a možná i díky tomu vkládala do práce

mnohem více energie nad rámec požadavků.“

14.08.20 13:54