strana 3
LETNÍ PŘÍLOHA
Naše ženy na stavbách
Máme co slavit. Od žen, studentek vysokých škol, Metrostav získal nejvíce hlasů za nejlepšího zaměstnavatele a v kategorii Engineering mezi studentkami jsme se tak
vyšplhali na 1. místo v průzkumu Universum Awards 2020. Jsme rádi, že se na vysokých školách stále objevují studentky, které se chtějí ve stavebním odvětví uplatnit, a to
navzdory vnímání, že stavba je pracovním prostředím spíše pro muže. Máme vyzkoušeno, že ženy přinášejí do pracovních týmů další kvality, kterých si vedoucí a kolegové
velmi cení. Proto nás moc těší, že v našich týmech potkáváme kolegyně, které plnohodnotně zastupují své pozice, a několik z nich bychom vám rádi představili.
Krátké ohlédnutí do historie aneb Tenkrát u Brooklynského mostu
Jedny z prvních písemných záznamů o ženách pracujících na stavbách odkazují na 13. až 17. století, kdy ženy
v rámci dělnických profesí kopaly příkopy pro založení základů, míchaly maltu, nosily na stavbách vodu,
apod. (foto č. 1). Tehdy se jednalo převážně o chudé
nebo svobodné ženy, kterým tato práce pomáhala zajistit alespoň minimální zdroj obživy k přežití.
Postupně se začaly objevovat případy, kdy se ženy
střední třídy chopily příležitostí učit se od svých otců nebo manželů řemeslům jako například zedničina a tesařina.
Do vedoucích pozic se tehdy ženy dostávaly pouze v situacích, kdy jejich manžel zemřel a zadavatel stavby svolil,
aby žena vedení na stavbě za svého manžela převzala.
Do podobné situace se dostala Emily Warren Roeblingová (portrét), která je jednou z prvních dokumentovaných stavebních inženýrek. Když její manžel onemocněl,
převzala za něj otěže a podílela se na dokončení výstavby
Brooklynského mostu (foto č. 2 a 3). Jde o jeden z nejstarších visutých mostů v USA, rozpětí mezi pilíři je 486,3 m.
Oficiálně se most otevřel 24. května 1883 a Emily byla
prvním člověkem, který ho přešel.
1
2
Věra Kubrová
Vedoucí útvaru nakupování v divizi 6.
V Metrostavu pracujete již 26 let. Co vám léta strávená na stavbě dala nejvíce a na jakou stavbu nejraději
vzpomínáte?
Ano, do Metrostavu jsem nastoupila v roce 1994 a do
roku 2015 jsem s menšími obměnami pracovala v jednom
kolektivu, který pro mě byl vysokou školou nejen v technické oblasti, ale i v té lidské. Poznala jsem práci dispečerskou, přípravářskou, pracovala jsem jako stavbyvedoucí
a zástupce vedoucího projektu a potkala jsem zajímavé
lidi nejen ve firmě, ale i na straně investorů, projektantů
a architektů. Ráda vzpomínám na všechny stavby, kterými jsem prošla, protože každá byla něčím originální,
specifická, něčím nová a tím pádem i poučná. Pokud
bych si ale měla vybrat jednu z nich, byly by to vysouvané tunely metra pod Vltavou. Technologie, kterou jsme
pro výstavbu tenkrát použili, byla unikátní nejen v České
republice, ale také v zahraničí, a byla tou dobou u tunelů
srovnatelného měřítka použita vůbec poprvé. Původní
projektové řešení bylo nahrazeno technologií betonáže
v suchém doku, ve kterém se vytvořily tubusy tunelů a ty
se následně vsouvaly do předem připravené rýhy na dně
řeky Vltavy. Stavba byla realizována pod vedením kolegy
a mého kamaráda pana Jiřího Kordíka. Poznala jsem na
ní skvělé lidi, kterých si dodnes velmi vážím.
V Metrostavu jsou zaměstnáni vaši dva synové, s jedním jste dokonce pracovala na jedné stavbě. Jaké to
bylo přepnout z role matky do role kolegyně?
Ano, syn Marek pracuje jako vedoucí projektu u divize 6
a syn Jan se momentálně podílí jako ekonom projektu
na stavbě na jihu Čech – Modernizace trati u Soběslavi
v divizi 5. Se synem Markem a jeho týmem jsem v roce
2015 pracovala na stavbě Atrium Kobylisy, kde jsem
dělala přípravu. Abychom mohli společně fungovat jako
kolegové, roli matky jsem musela zcela odložit, a když se
na to ohlédnu zpět, nebylo to pro mě jednoduché, ale na
druhé straně to bylo zároveň také velmi poučné. Potvrdila
jsem si, že ten, kdo má zájem pracovat, a ten, kdo má zájem spolupracovat v týmu, dokáže vše spolu s ostatními
dotáhnout ke zdárnému konci.
Nyní úspěšně vedete tým nakupování. Jak jste si zvykla na přesun do kanceláře a co byla pro vás v tu dobu
největší výzva?
S přesunem ze stavby do kanceláře jsem upřímně ze
začátku dlouho váhala a nabídku vést útvar nakupování
jsem přijala až napotřetí. Nakonec jsem k ní přistoupila
jako k jedné z možností, jak se pokusit předat zkušenosti
z mé dlouholeté praxe v realizaci, a přijala jsem pozici
jako výzvu. Říkala jsem si, že pokud má mít moje práce
v této pozici smysl, měla by být především pomocí a do
jisté míry i službou realizačním týmům, a to jsem si vytyčila jako cíl své práce. Nastavení systému a pravidel,
podle nichž bude útvar fungovat, a uvést ho v život bylo
tenkrát asi nejobtížnější. Myslím ale, že se to nakonec
povedlo a ve spolupráci s kolegy se nám daří ulehčit práci
realizačním týmům a získávat od nich zároveň zpětnou
vazbou informace a poučení, která se snažíme zúročit
v naší další práci.
POHLED KOLEGY
Jiří Kordík,
hlavní stavbyvedoucí divize 8:
3
Metrostav_14_15_2020.indd 3
„Na dlouholetou spolupráci s Věrkou, která mi jako vedoucímu projektu dělala zástupce, vzpomínám velmi rád.
Když máte na stavbě v týmu ženu, kolektiv není tak hrubý
a při jednáních je to s přítomností ženského elementu
mnohem příjemnější. Ženy jsou navíc pečlivější a více
zaměřeny na detail. O Věrku se nebylo potřeba ani bát, je
důkazem toho, že i žena na stavbě si umí získat respekt.
Bral jsem ji jako rovnocenného partnera, navzájem jsme
si sami sebe vážili a možná i díky tomu vkládala do práce
mnohem více energie nad rámec požadavků.“
14.08.20 13:54