Metrostav a.s.

strana 4

LETNÍ PŘÍLOHA

Muzea v přírodě

Památky z Polabí

První muzea v přírodě začala ve světě vznikat v poslední třetině 19. století ve Skandinávii. Důvod byl nasnadě: tamější dřevěná zástavba rychle podléhala zániku

a konstrukce budov zároveň umožňovala snadné rozebrání i následný přesun jinam. První muzeum v přírodě

na světě bylo otevřeno už roku 1891 ve Stockholmu

(foto č. 1). Stojí na vrchu Skansen a odtud pochází

i alternativní pojmenování všech podobných expozic.

Brzy poté spatřují světlo světa i další muzea a zároveň

se začíná diskutovat o tom, jak definovat provoz a podobu

skanzenů. Až je nakonec v roce 1957 přijata Deklarace,

která upravuje výstavbu nových objektů formou replik

a klade velký důraz na nekomerčnost a odbornost muzeí.

Počátky Polabského národopisného muzea v Přerově

nad Labem spadají do roku 1895. V nové podobě bylo

otevřeno před 48 lety a ještě letos bude mít tři části.

Centrem první je staročeská chalupa (foto č. 1), ke

které byly přeneseny dvě další roubené. Druhou část

skanzenu tvoří panské stavby – myslivna a bednárna s původními hospodářskými budovami a přilehlými pozemky,

na něž byly přemístěny dva špýchary (foto č. 2) a kůlny.

Třetí část by měla na zahradě pod bednárnou vyrůst do

konce roku. Skanzen by tak měl obsáhnout na 40 staveb.

„Naší nejzajímavější stavbou je staročeská chalupa,

která se jako jediná nachází na původním místě a je základem záchranného skanzenu pro oblast středního Polabí.

Pochází asi z první třetiny 18. století a bývala panskou

kovárnou,“ popisuje PhDr. Jana Hrabětová, etnografka

polabského muzea. „Není to ale typická lidová stavba.

Jde o zděné dvoutraktové stavení, které má na jedné

straně vstupní síně světnici a komoru pro hospodáře,

na druhé pro výměnkáře. Síň pokračuje černou kuchyní

a zadní komorou, kde zřejmě bývala kovárna,“ dodává.

Ve skanzenu je ještě šest dalších přenesených chalup.

Skanzeny v České republice

Na rozvoji skanzenů na území dnešního Česka se výrazně podílely velké výstavy pořádané v Praze na sklonku

19. století. Součástí Zemské jubilejní výstavy, konané roku 1891, byla mimo jiné „česká chalupa“, která reprezentovala idealizovanou stavbu lidového obydlí, v němž byly

vystaveny předměty užitého umění. U veřejnosti se setkala s nebývalým úspěchem. Proto hned v roce 1895 tvořila

nejdůležitější součást Národopisné výstavy českoslovanské „výstavní dědina“, kde kolem návsi a na nedalekém

pahorku byly soustředěny hlavní regionální a typologické

druhy lidových staveb z Čech, Moravy i Slezska.

Naším nejrozsáhlejším skanzenem je dnes Valašské

muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, počátky

Polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem

zase sahají až k roku 1895. O obou pojednávají další texty.

V roce 1967 začal vznikat Soubor lidových staveb

a řemesel Vysočina. Zpřístupněn veřejnosti byl o pět let

později. Stavby a další exponáty naleznete v osadě Veselý

Kopec a v Hlinsku – v památkové rezervaci lidové archi-

tektury nazvané Betlém. Toto muzeum je zaměřeno také

na technické památky a výrobní zařízení. Nacházejí se zde

stavby původní i přenesené. Na Veselém Kopci pořádají

v průběhu roku spoustu zajímavých akcí, k nejnavštěvovanějším patří skanzen hlavně během Vánoc.

O pár let později bylo založeno a otevřeno také Národopisné muzeum v Třebízi. Jeho součástí je původní

náves zemědělské vesnice Třebíz, která leží na rozhraní

středních a severních Čech v rovinné krajině Slánska.

Uprostřed návsi se zachoval rybníček s brodištěm a v je-

ho sousedství stojí jednoduchá barokní stavba kostelíka

sv. Martina z roku 1754 s pozdně barokním oltářem s obrazem Nanebevzetí sv. Martina. Kromě dalších staveb

na návsi upoutá Cifkův statek č. p. 1 s barokním štítem

a klenutou bránou (foto č. 2). Dvůr zaujme uspořádáním

obytných prostor a skladů, ke komunikaci zde sloužily

zachované pavláčky. Jádro usedlosti pochází z konce

16. století a jsou v něm uchovány pozdně gotické portály, kamenné ostění okénka na špýchaře a černá kuchyně.

V sousedství Cifkova statku leží Šubrtův č. p. 2 s obytným stavením ze začátku 19. století a rodný dům Václava

Beneše Třebízského č. p. 19, který je jedním ze tří řemeslnických domků dochovaných na původní návsi.

Výběr dalších skanzenů:

www.skanzenkourim.cz

www.skanzenstraznice.cz

www.rymice.cz/historie-204/skanzen-38

http://skanzen.zubrnice.cz

www.hanackeskanzen.cz

Metrostav_15_16_2015.indd 4

Valašský skanzen prozradí, jak se dříve stavělo

Pro milovníky dávných časů a speciálně pro stavbaře

může být výlet do skanzenu zajímavou exkurzí. Mohou

při ní třeba zkoumat a porovnávat, jaký způsobem stavěli naši předkové. Zájemce o historii zase potěší interiéry budov a poznání, v jakých podmínkách lidé žili.

Pojďme se tedy vydat do našeho nejrozsáhlejšího

skanzenu, do Valašského muzea v přírodě v Rožnově

pod Radhoštěm (foto č. 1), který byl otevřen roku 1925.

Jeho expozici tvoří Dřevěné městečko, Valašská dědina

a Mlýnská dolina. Na otázku, kolik se tu dnes nachází

staveb, neexistuje podle Mgr. Radka Bryola, kurátora

stavební sbírky Valašského muzea v přírodě, jednoduchá

odpověď. „Počítáme-li usedlosti se vším příslušenstvím,

dá se hovořit o stovce staveb, ale jejich velikost je různá

– od roubeného měšťanského domu přes reprezentativní

fojtství a usedlosti středních rolníků až po jednoprostorový ovčí chlév, maštálku nebo kolibu,“ říká. Každá stavba

přitom má svůj příběh trvající několik generací.

K unikátům lze přiřadit tzv. Vaškovu hospodu z rožnovského náměstí, která má přední srub dendrochronologicky datovaný do doby před 400 lety. „Z vesnického

prostředí je zajímavá Mališova chalupa č. 28 z Lužné, jejíž

srub pochází z počátku 18. století,“ dodává Radek Bryol.

Nepřehlédnutelnými stavbami jsou také Billův měšťanský

dům z rožnovského náměstí (foto č. 2) z roku 1750, který

byl do muzea přenesen před 91 lety, a kostel sv. Anny

z Větřkovic (foto č. 3). Mnohé stavby ve skanzenu jsou

ale kopie, protože ty originální nebylo možné získat nebo

už byly v tak špatném stavu, že neumožňovaly přenesení.

Dřevo se zpracovávalo obvykle do tří let

Pro většinu budov se dřív používala roubená konstrukce. Etnografové odhadují, že po zimním kácení se dřevo

zpracovávalo hned v následujícím roce, nejdéle do dvou

až tří let. „Trámy se ručně tesaly ze dvou pohledových

stran, u staveb starších nebo méně významných se používaly netesané trámy či takové, které byly přitesané jen

u krajních zhlaví,“ říká Mgr. Bryol. Na některých stavbách

je použita konstrukce podélně půlených štípaných trámů,

u nichž je pro lepší odolnost materiálu zachován vnější

odkorněný půlkuláč. Zevnitř objektů tak vznikla rovná

stěna. „Pravděpodobně se jedná o starší konstrukci v minulosti více rozšířenou a dochovanou jen v některých

evropských regionech,“ upřesňuje Radek Bryol.

V počátcích muzea a když vznikal první areál Valašská dědina, spolupracovali s muzeem staří tesaři, kteří

ovládali práci se dřevem dokonale. Přesto je patrný rozdíl

konstrukčních a estetických požadavků 20. století a dřívějších dob, ze kterých některé stavby pocházejí.

považuje roubení. „Už více než jedno století je valašské

roubené stavitelství považováno za něco výjimečného,

spjatého s horským regionem Karpat. Roubení však bylo

charakteristické i v přilehlých nížinách, ale jen na Valašsku se dochovalo do doby, kdy o ně začal být zájem.

Samozřejmě musíme rozlišit, zda se používalo ve městech, u bohatých usedlostí nebo na sezonních stavbách,

u chudáků nebo v obytných či hospodářských objektech,“

říká Mgr. Bryol s tím, že princip stavby byl prakticky stejný, lišila se jen kvalita materiálu a náročnost opracování.

Nejběžnější dřevinou pro roubení byla jedle, protože

v místních lesích byl nejhojnější jedlobukový porost. Až

po jeho vytěžení v souvislosti s průmyslem se začaly

pěstovat smrkové monokultury, a tak se později roubilo

i ze smrku. Možnosti stavebníka jsou jasně patrné i na detailech. „Najdete tu chalupy, kde byl srub postaven přímo

na svahu. Snad jen strhli drn, pod rohy srubu uložili pár

kamenů a stavěli bez vyrovnání vyšší kamennou podezdívkou. Proto klesá i podlaha. Některé stavby však mají

precizně vyskládanou kamennou podezdívku, někdy i se

zahloubeným sklepem. Použili buď kámen lomový, nebo

nasbíraný v lese či vyoraný v poli a spojovali jej hliněnou

maltou,“ popisuje Radek Bryol.

Střecha z šindele nebo z došků

Zajímavým vývojem prošla také střešní krytina. Za charakteristický je považován štípaný dřevěný šindel, který

místní vyráběli pro vlastní potřebu, ale především na

prodej. Méně se ví, že také ve valašských vesnicích byly

typické došky, které dnes známe spíše z nížinných regionů. Obě krytiny byly potom různě „látány a kombinovány“

s plechem nebo térovým papírem. Na některých stavbách

nebo fotografiích jsou patrné kuriózní kombinace a struktura několika materiálů ložených v různých plochách podle

toho, jak střecha dožívala. Tradiční materiály nakonec nahradily tovární výrobky – pálená či cementová taška, eternit a plechové šablony. Přesto v regionu dodnes pracují

šindeláři, kteří dodávají šindele i na památkové stavby.

Na přiblížení dalších zajímavých stavebních postupů

nebo použitých materiálů bohužel už v našich novinách

není místo. Pokud vás ale exkurze do Rožnova pod Radhoštěm inspirovala k výletu, můžete se další podrobnosti

dozvědět od zdejších průvodců nebo některé z nich prozkoumat na vlastní oči přímo na stavbách.

Vždy se jedná o jednotraktový trojdílný dům komorového

typu s chlévem přístupným ze zápraží (foto č. 3). Většina

z nich vznikla koncem 18. a v první polovině 19. století,

což souviselo s historickým vývojem doby, se zrušením

nevolnictví a rychlou výstavbou na okrajích vesnic. Domy

byly většinou obráceny průčelím ke komunikaci a usedlosti v řadových vsích měly ustálenou funkční dispozici,

naproti vjezdu dvůr uzavírala stodola. „Při stavbě se

používaly ty nejdostupnější stavební materiály – kde byla

kvalitní opuka, stavělo se z kamene, kde byla dobrá jílovitá

zem, z vepřovic, kde byly lesy dubové, z dubu, kolem Labe

z borovice a v okrajových částech Nymburka, kde je i dnes

běžný smrk, také z měkkého dřeva,“ říká Jana Hrabětová.

Od začátku 19. století, kdy se v kraji začala pěstovat

s pšenicí i cukrovka, se objevují velké zděné statky s krásnými vjezdy barokních tvarů. „Na vesnici tehdy nebyly příliš velké sociální rozdíly. Usedlosti vznikaly po roce 1770

z rozparcelovaných velkostatků a do konce 18. století se

neomítaly. Až potom se dávaly ‚do kožichu‘, aby se víc podobaly zámožnějším statkům,“ doplňuje Jana Hrabětová.

Letos se do skanzenu přenáší další památkově chráněná chalupa, z Oskořínku. Jedná se však už jen o torzo

roubenky doplněné nepálenými cihlami. Památkáři při její

rekonstrukci trvají na dodržování tradičních postupů, s nimiž ale nikdo nemá dost zkušeností, takže jde o unikátní

akci. „Jako kopie a repliky podle dokumentace pak ještě

postavíme dvě stodoly – roubenou a pilířovou, kovárnu

a kapličku se zvoničkou,“ uzavírá Jana Hrabětová.

Výjimečné roubené stavitelství

Za charakteristický stavební postup v celé střední Evropě,

ale také v dalších zemích jako Skandinávie či Rusko, se

Stranu připravila Martina Vampulová,

f o t o W i k imedia, C z e c hTo ur i s m, s k an z en y

31.08.15 14:36