strana 5
ZPRAVODAJSTVÍ Z DIVIZÍ
1
Divize 9 šetří peníze škole v Moravské Třebové
Tým Ing. Davida Hlaváče z divize 9 měl za úkol provést
až na samé výspě své působnosti, v Moravské Třebové, takzvanou Realizaci úspor energie, my si však
vystačíme s pojmem zateplení. Pravda, zrovna letošní
léto volá spíš po zchlazení, ale zadávací dokumentace
je zákon a kdoví, co škola zakoupí z uspořených peněz?
Třeba opalovací krémy nebo sadu slunečníků...
Zakázka měla začít již v prosinci roku 2014, ale nakonec se stavbaři pustili do práce až letos 9. března. To
znamená, že museli pracovat během školního roku a za
probíhajícího vyučování, tedy žádné rádio s nahlas puštěnou muzikou, ale pěkně potichu. U učeben se ale dělalo
až po skončení výuky.
Při vzpomínce na podmínky, v nichž se pracovalo, mě
jímá až posvátná úcta a respekt k odolnosti všech, kdo se
2
na stavbě pohybovali. Když se totiž řekne škola, mnozí si
představí jednu prvorepublikovou budovu. Tak to pozor!
Tady se jedná o areál menšího kampusu (foto č. 1), sedm
budov, mezi kterými je i tělocvična nebo dílny.
Zadání znělo následovně: zateplení obvodových plášťů
budov, výměna oken a dveří, zateplení střešních konstrukcí a spojovacích krčků. Škola byla postavena v 70. letech
20. století, takže se na ní nevztahují žádné stupně památkové ochrany – pro stavebníky dobrá zpráva.
Pláště budov pokryli montéři tepelněizolačními kompozitními systémy s rozdílným tepelným izolantem podle
typu budovy. Střešní prostory, respektive podlahy v podstřešním prostoru, pak doplnili minerální vatou. Stará
dřevěná okna nahradili plastovými s izolačním dvojsklem.
„Práce postupovaly podle plánu až do chvíle, kdy mělo
dojít k zateplení střechy tělocvičny. Tady jsme zjistili, že
střešní plášť leží na předpjatých strunobetonových deskách, příliš tenkých, aby se do nich dalo kotvit. Proto jsme
museli skladbu střešního pláště celou přeprojektovat,“
vzpomíná vedoucí projektu.
Vzdor této komplikaci a pozdějšímu zahájení stavby
předala divize 9 stavbu ve smluvním termínu. Až v září
děti nastoupí do zateplených školních budov, možná jejich nový, barevný kabát (foto č. 2) přispěje k tomu, že se
budou na docházku do své vzdělávací instituce alespoň
některé z nich i víc těšit.
–ad.ka–, foto archiv stavby
Rekonstrukce, která přinesla řadu překvapení
Už za pár dnů by měla proběhnout kolaudace dokončené rekonstrukce bytového domu na Janáčkově nábřeží
v Praze, kterou řídil tým Ing. Tomáše Fuksy z divize 3.
Vzhledem k tomu, že si investor vyžádal také dokončení všech bytů, budou práce v objektu pravděpodobně
pokračovat až do jara příštího roku.
„Stavba nastavila nemilosrdné zrcadlo naší schopnosti odvést kvalitní práci v nepříznivých podmínkách
z hlediska času i financí. Jakékoli pochybení se nám vždy
tvrdě vymstilo. U každého člena týmu vyšlo jasně najevo,
kde má slabiny a jak se s nimi dokáže poprat,“ tak stručně
hodnotí Ing. Fuksa rok a půl práce na nárožním činžovním
domě z konce 19. století, který leží na smíchovském nábřeží Vltavy a má pět nadzemních a dvě podzemní podlaží.
Budova dostala nový kabát, rekonstrukcí prošel interiér a nebyla to procházka růžovým sadem. Tým Ing. Fuksy
si musel poradit se složitým technologickým postupem
při bourání a provádění provizorních podchytávek i nových nosných konstrukcí. Jednoduchá nebyla ani doprava
hmot, protože staveniště bylo značně omezeno. Byty bylo
třeba upravit do detailů s důrazem na estetiku podle návrhů architekta. To s sebou ale na druhou stranu přineslo
zajímavou spolupráci se špičkovými řemeslníky, zejména
truhláři a kameníky, a v neposlední řadě i práci ve vysokém standardu a s extrémně drahými materiály.
„Za nejnáročnější považuji vyhloubení, vybourání
a zajištění suterénních prostor pro garážový zakladač.
Pracovali jsme totiž ve stísněných prostorách a bez možnosti použít těžkou techniku. Navíc jsme prostor museli
zajistit proti pronikání podzemní vody. U bytu v nejvyšším
patře budu dlouho vzpomínat na náročné vyrovnání šikmé
střešní železobetonové desky tak, aby se její povrch mohl
stát součástí interiéru (foto),“ říká Ing. Fuksa.
Zajímavý postup stavbaři zvolili i při bourání osm
až deset metrů vysoké suterénní nosné zdi, která musela
po celou dobu rekonstrukce plnit svou statickou funkci.
Postupovali přitom podle technologie navržené statikem,
kterou však museli průběžně modifikovat. V původní stěně se totiž objevilo velké množství otvorů, jež bylo potřeba provizorně podepírat. Dělníci nakonec stěnu rozřezali
po výšce na 21 pruhů, z nichž každý byl dlouhý osm až
deset metrů. Tyto pruhy pak po etapách bourali a místo
nich budovali železobetonové segmenty. Celý proces trval
neuvěřitelné čtyři a půl měsíce.
Během stavby také nebyla, jak už to ostatně u historických budov často bývá, nouze o překvapení. „Bohužel
šlo o překvapení většinou nemilá. Ať už zmíním nepředvídatelné úskoky starých komínových průduchů nebo
křivé původní stěny, které jsme po otlučení omítky museli
srovnat až sedmicentimetrovou vrstvou nové. Tam, kde
jsme očekávali zdravou nosnou stěnu, se při její úpravě
ukázalo, že jde o slepenec různých přizdívek s podstatně
nižší nosností. Také základové poměry v suterénních
prostorách byly podstatně horší, než předpokládal projekt. Původní stoka, která měla být využita jako kolektor,
byla uprostřed zborcená, a tak bych mohl pokračovat,“
vzpomíná Ing. Fuksa. Zmiňuje ještě skutečnost, že pod
základy obvodových stěn se kromě bloků z opuky objevil
také gabrodiorit, což je vyvřelá hornina nejvyšší třídy tvrdosti. Ruční odbourávání takto vyzděných stěn bylo proto
vysilující a dosti nákladné. Navíc stávající obvodové stěny
v prostoru garážového zakladače byly oproti předpokladu
projektu posunuté dovnitř, a musely se proto odbourávat
po celé výšce, tedy asi devět metrů!
Někteří klienti měli při dokončování interiéru svých
bytů velmi specifické požadavky a trvali na jejich splnění,
byť to někdy kvůli konstrukcím ani nebylo možné. V jednom z bytů stavbaři instalovali klimatizaci, aby zajistili
stálou teplotu potřebnou pro choulostivé obklady potažené buvolí kůží. „Celá stavba má podle mého názoru blíž
k uměleckému dílu než k budově. Když se ohlédnu zpět,
skoro nemohu uvěřit, co všechno jsme zde dokázali. Za to
patří veliký dík všem mým kolegům, kteří se na zakázce
podíleli a ještě podílet budou,“ uzavírá Ing. Fuksa.
Martina Vampulová, foto Jiří Junek
platných patentů pro území České republiky měl Metrostav zapsaných
u Úřadu průmyslového vlastnictví k 28. srpnu 2015. Vzhledem k tomu,
že dvě jeho přihlášky jsou zveřejněné, toto číslo se mohlo brzy zvýšit.
TECHNOLOGIE A STROJE METROSTAVU
Složitá technologická zakázka divize 1 skončila
Zhruba deset měsíců po zahájení prací dokončil tým
Pavla Szmeka ze severomoravského regionu divize 1
zakázku na rekonstrukci tavicího agregátu dvou pecí
ve Třineckých železárnách (foto č. 1). Investorem byla
společnost Slévárny Třinec, stoprocentní dceřiná firma Třineckých železáren, které jsou největším výrobcem oceli v celé České republice.
Stavbaři pracovali v Třineckých železárnách na komplikované technologické zakázce za plného provozu sléváren. Tým divize 1 v nich musel nejprve vybourat staré
části provozu a postavit nové železobetonové a ocelové
konstrukce. „Potom bylo nutné provést nové rozvody
vody, stlačeného vzduchu, koksárenského plynu a vybudovat přípojky na šest a 22 kV,“ říká vedoucí projektu.
Doplňuje, že poté následovaly rozvody odprášení a větrání
a nakonec montáž speciální technologie.
Pro rekonstrukci tavicího agregátu středofrekvenční indukční pece o výkonu dvakrát 15 tun (foto č. 2)
dodávala technologii britská společnost Inductotherm
Furnace Group. „U této montáže byla nejnáročnější přeprava a osazení velkých celků jako například dvou kusů
trafa, z nichž každé vážilo osm tun, a dvou kusů vlastní
pece – hmotnost každé z nich dosahovala dvanácti tun,“
vzpomíná vedoucí projektu Pavel Szmek.
U stavební části zakázky se jednalo o běžné práce,
s nimiž si divize 1 bez problémů poradila, i když provedení takové zakázky pro ni bylo premiérou. Stejně tak se
jednalo o první spolupráci s Třineckými železárnami, zadavatelem, který do investic a oprav ročně vkládá zhruba
500 milionů korun. „Jsme rádi, že se stavbu podařilo dokončit v požadované kvalitě i potřebném čase, a doufáme,
že naše dílo plnohodnotně nahradí provoz původních pecí,
které stále ještě fungují,“ říká vedoucí projektu. A zdá se,
že investor je s výsledkem díla spokojen. Ještě v průběhu
rekonstrukce totiž tým Pavla Szmeka získal další zakázku
– tentokrát na přestavbu vytloukacího roštu.
Rekonstrukce a odprášení tavicího agregátu pece
v Třineckých železárnách byla zajímavá zakázka nejen
pro divizi 1, ale i pro čerstvého vysokoškoláka Dariusze
Gwóźdźe, který na stavbě absolvoval povinnou praxi. Pavel Szmek a jeho tým tak potvrdili, že si dokážou poradit
nejen s náročným projektem, ale navíc ještě umějí předat
své zkušenosti mladé generaci.
Martina Vampulová, foto archiv stavby
Nepřehlédnutelné vizitky Metrostavu IV
1
Metrostav_15_16_2015.indd 5
2
Středisko zdvihací techniky divize 11 vedené Ing. Lukášem Müllerem má ve strojovém parku přes 20 různých
jeřábů. Jedním z nich je i pásový jeřáb RDK 300-1, který
dnes pracuje na stavbě společnosti Subterra v Praze na
Zlíchově u ústí průzkumné štoly tunelů Radlické radiály
(foto). Je poháněný naftovým motorem a elektrickým
generátorem, dá se připojit na vnější zdroj elektrické
energie a jeho horní nástavba je otočná o 360º.
RDK 300-1
Rychlost jízdy
Nosnost hlavního zdvihu
Nosnost pomocného zdvihu
Výložník typ A 0.6
Výložník typ A 3.6
0–1,17 km/h
30 t při vyložení 4,15 m
max. 5,0 t
max. vyložení 12,25 m
max. zdvih 12,31 m
max. vyložení 18,20 m
max. zdvih 20,07 m
31.08.15 14:36