strana 5

ZPRAVODAJSTVÍ Z DIVIZÍ

1

Divize 9 šetří peníze škole v Moravské Třebové

Tým Ing. Davida Hlaváče z divize 9 měl za úkol provést

až na samé výspě své působnosti, v Moravské Třebové, takzvanou Realizaci úspor energie, my si však

vystačíme s pojmem zateplení. Pravda, zrovna letošní

léto volá spíš po zchlazení, ale zadávací dokumentace

je zákon a kdoví, co škola zakoupí z uspořených peněz?

Třeba opalovací krémy nebo sadu slunečníků...

Zakázka měla začít již v prosinci roku 2014, ale nakonec se stavbaři pustili do práce až letos 9. března. To

znamená, že museli pracovat během školního roku a za

probíhajícího vyučování, tedy žádné rádio s nahlas puštěnou muzikou, ale pěkně potichu. U učeben se ale dělalo

až po skončení výuky.

Při vzpomínce na podmínky, v nichž se pracovalo, mě

jímá až posvátná úcta a respekt k odolnosti všech, kdo se

2

na stavbě pohybovali. Když se totiž řekne škola, mnozí si

představí jednu prvorepublikovou budovu. Tak to pozor!

Tady se jedná o areál menšího kampusu (foto č. 1), sedm

budov, mezi kterými je i tělocvična nebo dílny.

Zadání znělo následovně: zateplení obvodových plášťů

budov, výměna oken a dveří, zateplení střešních konstrukcí a spojovacích krčků. Škola byla postavena v 70. letech

20. století, takže se na ní nevztahují žádné stupně památkové ochrany – pro stavebníky dobrá zpráva.

Pláště budov pokryli montéři tepelněizolačními kompozitními systémy s rozdílným tepelným izolantem podle

typu budovy. Střešní prostory, respektive podlahy v podstřešním prostoru, pak doplnili minerální vatou. Stará

dřevěná okna nahradili plastovými s izolačním dvojsklem.

„Práce postupovaly podle plánu až do chvíle, kdy mělo

dojít k zateplení střechy tělocvičny. Tady jsme zjistili, že

střešní plášť leží na předpjatých strunobetonových deskách, příliš tenkých, aby se do nich dalo kotvit. Proto jsme

museli skladbu střešního pláště celou přeprojektovat,“

vzpomíná vedoucí projektu.

Vzdor této komplikaci a pozdějšímu zahájení stavby

předala divize 9 stavbu ve smluvním termínu. Až v  září

děti nastoupí do zateplených školních budov, možná jejich nový, barevný kabát (foto č. 2) přispěje k tomu, že se

budou na docházku do své vzdělávací instituce alespoň

některé z nich i víc těšit.

–ad.ka–, foto archiv stavby

Rekonstrukce, která přinesla řadu překvapení

Už za pár dnů by měla proběhnout kolaudace dokončené rekonstrukce bytového domu na Janáčkově nábřeží

v Praze, kterou řídil tým Ing. Tomáše Fuksy z divize 3.

Vzhledem k tomu, že si investor vyžádal také dokončení všech bytů, budou práce v  objektu pravděpodobně

pokračovat až do jara příštího roku.

„Stavba nastavila nemilosrdné zrcadlo naší schopnosti odvést kvalitní práci v  nepříznivých podmínkách

z hlediska času i financí. Jakékoli pochybení se nám vždy

tvrdě vymstilo. U každého člena týmu vyšlo jasně najevo,

kde má slabiny a jak se s nimi dokáže poprat,“ tak stručně

hodnotí Ing. Fuksa rok a půl práce na nárožním činžovním

domě z konce 19. století, který leží na smíchovském nábřeží Vltavy a má pět nadzemních a dvě podzemní podlaží.

Budova dostala nový kabát, rekonstrukcí prošel interiér a nebyla to procházka růžovým sadem. Tým Ing. Fuksy

si musel poradit se složitým technologickým postupem

při bourání a  provádění provizorních podchytávek i  nových nosných konstrukcí. Jednoduchá nebyla ani doprava

hmot, protože staveniště bylo značně omezeno. Byty bylo

třeba upravit do detailů s důrazem na estetiku podle návrhů architekta. To s sebou ale na druhou stranu přineslo

zajímavou spolupráci se špičkovými řemeslníky, zejména

truhláři a kameníky, a v neposlední řadě i práci ve vysokém standardu a s extrémně drahými materiály.

„Za  nejnáročnější považuji vyhloubení, vybourání

a  zajištění suterénních prostor pro garážový zakladač.

Pracovali jsme totiž ve stísněných prostorách a bez možnosti použít těžkou techniku. Navíc jsme prostor museli

zajistit proti pronikání podzemní vody. U bytu v nejvyšším

patře budu dlouho vzpomínat na náročné vyrovnání šikmé

střešní železobetonové desky tak, aby se její povrch mohl

stát součástí interiéru (foto),“ říká Ing. Fuksa.

Zajímavý postup stavbaři zvolili i  při bourání osm

až deset metrů vysoké suterénní nosné zdi, která musela

po celou dobu rekonstrukce plnit svou statickou funkci.

Postupovali přitom podle technologie navržené statikem,

kterou však museli průběžně modifikovat. V původní stěně se totiž objevilo velké množství otvorů, jež bylo potřeba provizorně podepírat. Dělníci nakonec stěnu rozřezali

po výšce na 21 pruhů, z nichž každý byl dlouhý osm až

deset metrů. Tyto pruhy pak po etapách bourali a místo

nich budovali železobetonové segmenty. Celý proces trval

neuvěřitelné čtyři a půl měsíce.

Během stavby také nebyla, jak už to ostatně u historických budov často bývá, nouze o překvapení. „Bohužel

šlo o překvapení většinou nemilá. Ať už zmíním nepředvídatelné úskoky starých komínových průduchů nebo

křivé původní stěny, které jsme po otlučení omítky museli

srovnat až sedmicentimetrovou vrstvou nové. Tam, kde

jsme očekávali zdravou nosnou stěnu, se při její úpravě

ukázalo, že jde o slepenec různých přizdívek s podstatně

nižší nosností. Také základové poměry v  suterénních

prostorách byly podstatně horší, než předpokládal projekt. Původní stoka, která měla být využita jako kolektor,

byla uprostřed zborcená, a  tak bych mohl pokračovat,“

vzpomíná Ing.  Fuksa. Zmiňuje ještě skutečnost, že pod

základy obvodových stěn se kromě bloků z opuky objevil

také gabrodiorit, což je vyvřelá hornina nejvyšší třídy tvrdosti. Ruční odbourávání takto vyzděných stěn bylo proto

vysilující a dosti nákladné. Navíc stávající obvodové stěny

v prostoru garážového zakladače byly oproti předpokladu

projektu posunuté dovnitř, a musely se proto odbourávat

po celé výšce, tedy asi devět metrů!

Někteří klienti měli při dokončování interiéru svých

bytů velmi specifické požadavky a trvali na jejich splnění,

byť to někdy kvůli konstrukcím ani nebylo možné. V jednom z  bytů stavbaři instalovali klimatizaci, aby zajistili

stálou teplotu potřebnou pro choulostivé obklady potažené buvolí kůží. „Celá stavba má podle mého názoru blíž

k uměleckému dílu než k budově. Když se ohlédnu zpět,

skoro nemohu uvěřit, co všechno jsme zde dokázali. Za to

patří veliký dík všem mým kolegům, kteří se na zakázce

podíleli a ještě podílet budou,“ uzavírá Ing. Fuksa.

Martina Vampulová, foto Jiří Junek

platných patentů pro území České republiky měl Metrostav zapsaných

u Úřadu průmyslového vlastnictví k 28. srpnu 2015. Vzhledem k tomu,

že dvě jeho přihlášky jsou zveřejněné, toto číslo se mohlo brzy zvýšit.

TECHNOLOGIE A STROJE METROSTAVU

Složitá technologická zakázka divize 1 skončila

Zhruba deset měsíců po  zahájení prací dokončil tým

Pavla Szmeka ze severomoravského regionu divize 1

zakázku na  rekonstrukci tavicího agregátu dvou pecí

ve Třineckých železárnách (foto č. 1). Investorem byla

společnost Slévárny Třinec, stoprocentní dceřiná firma Třineckých železáren, které jsou největším výrobcem oceli v celé České republice.

Stavbaři pracovali v Třineckých železárnách na komplikované technologické zakázce za plného provozu sléváren. Tým divize 1 v nich musel nejprve vybourat staré

části provozu a  postavit nové železobetonové a  ocelové

konstrukce. „Potom bylo nutné provést nové rozvody

vody, stlačeného vzduchu, koksárenského plynu a  vybudovat přípojky na šest a 22 kV,“ říká vedoucí projektu.

Doplňuje, že poté následovaly rozvody odprášení a větrání

a nakonec montáž speciální technologie.

Pro rekonstrukci tavicího agregátu středofrekvenční indukční pece o  výkonu dvakrát 15 tun (foto č. 2)

dodávala technologii britská společnost Inductotherm

Furnace Group. „U této montáže byla nejnáročnější přeprava a osazení velkých celků jako například dvou kusů

trafa, z nichž každé vážilo osm tun, a dvou kusů vlastní

pece – hmotnost každé z nich dosahovala dvanácti tun,“

vzpomíná vedoucí projektu Pavel Szmek.

U  stavební části zakázky se jednalo o  běžné práce,

s nimiž si divize 1 bez problémů poradila, i když provedení takové zakázky pro ni bylo premiérou. Stejně tak se

jednalo o první spolupráci s Třineckými železárnami, zadavatelem, který do investic a oprav ročně vkládá zhruba

500 milionů korun. „Jsme rádi, že se stavbu podařilo dokončit v požadované kvalitě i potřebném čase, a doufáme,

že naše dílo plnohodnotně nahradí provoz původních pecí,

které stále ještě fungují,“ říká vedoucí projektu. A zdá se,

že investor je s výsledkem díla spokojen. Ještě v průběhu

rekonstrukce totiž tým Pavla Szmeka získal další zakázku

– tentokrát na přestavbu vytloukacího roštu.

Rekonstrukce a  odprášení tavicího agregátu pece

v  Třineckých železárnách byla zajímavá zakázka nejen

pro divizi 1, ale i pro čerstvého vysokoškoláka Dariusze

Gwóźdźe, který na stavbě absolvoval povinnou praxi. Pavel Szmek a jeho tým tak potvrdili, že si dokážou poradit

nejen s náročným projektem, ale navíc ještě umějí předat

své zkušenosti mladé generaci.

Martina Vampulová, foto archiv stavby

Nepřehlédnutelné vizitky Metrostavu IV

1

Metrostav_15_16_2015.indd 5

2

Středisko zdvihací techniky divize 11 vedené Ing. Lukášem Müllerem má ve strojovém parku přes 20 různých

jeřábů. Jedním z nich je i pásový jeřáb RDK 300-1, který

dnes pracuje na stavbě společnosti Subterra v Praze na

Zlíchově u ústí průzkumné štoly tunelů Radlické radiály

(foto). Je poháněný naftovým motorem a elektrickým

generátorem, dá se připojit na vnější zdroj elektrické

energie a jeho horní nástavba je otočná o 360º.

RDK 300-1

Rychlost jízdy

Nosnost hlavního zdvihu

Nosnost pomocného zdvihu

Výložník typ A 0.6

Výložník typ A 3.6

0–1,17 km/h

30 t při vyložení 4,15 m

max. 5,0 t

max. vyložení 12,25 m

max. zdvih 12,31 m

max. vyložení 18,20 m

max. zdvih 20,07 m

31.08.15 14:36