Lidé Metrostavu

Významné jubileum pana Ludvíka Roučky

řitom původně měl úplně jiné řemeslo - za války se vyučil truhlářem. Už jako velmi mladý muž zažil těžké období. V roce 1944 byl povolán na kopání protitankových zákopů na Moravu. „Nebylo mi ještě osmnáct let. V mrazech jsem nosil dřeváky, měli jsme hlad. Když jsem se vrátil, vážil jsem asi jen padesát kilo,“ vzpomíná.

Po válce nastoupil základní vojenskou službu a získal oprávnění na nákladní automobily. „Já se do řízení zamiloval,“ říká. Po návratu z vojny na podzim roku 1951 se krátce věnoval truhlařině, ale netrvalo dlouho a zamířil tam, kde tušil svou budoucnost – za volant.

Od přehrad až k metru

Nejprve nastoupil k podniku Ingstav, který se později stal součástí Vodních staveb. Působil jako řidič osobních vozů a postupem času se dostal k vozidlům nákladním, konkrétně jezdil s Tatrou 111 s dlouhým vlekem. Celá souprava měřila 18 metrů, dlouhý vlek byl u podniku jediný. „Jako závozník se mnou jezdil můj kamarád Ota Novák z Dobřichovic, na kterého bylo vždy spolehnutí,“ dodává. Vozil materiál na budování přehrad Lipno, Orlík, Kamýk nebo Křimov na Chomutovsku. Podílel se také na výstavbě pražského plaveckého stadionu v Podolí či prvních stanic metra trasy C.

Po letech strávených na dlouhém vleku přišla nabídka, která byla mezi řidiči považována za ocenění zkušeností a spolehlivosti. Stal se osobním řidičem vedoucích představitelů společnosti a vozil tak i osobnosti Metrostavu Jaromíra Pavlíčka a Jiřího Bělohlava.

„To byla krásná práce. S panem inženýrem Pavlíčkem jsem jezdil až do důchodu,“ říká a dodává, že lidé z vedení podniku působili vždy velmi přátelsky. „Všichni si tykali, byli jako kamarádi.“

Vzpomínkou zůstává také luxusní tatra, kterou podnik Ingstav pořídil v roce 1953 a pan Roučka s ní sjezdil dva roky. Byla podobná té, se kterou jezdili slavní cestovatelé Hanzelka a Zikmund. „To bylo něco. Když jsem někam přijel, hned volali: ,Ludvo, svez nás!‘ Já to auto hlídal jako drahokam. Vždycky bylo čisté a připravené.“

Kytara, volejbal a optimismus

Vedle práce měl pan Roučka rád sport a společnost lidí. Při našem fotografování se doslova rozzářil, když dostal do rukou kytaru. A chvíli nato si s chutí zazpíval starý evergreen Jen pro ten dnešní den stojí za to žít…

I po odchodu do důchodu pan Roučka nezahálel. Věnoval se komparzu a objevil se vedle známých herců v reklamách i v dalších projektech. Přestože jej v roce 2021 postihl úraz a dnes se pohybuje s pomocí chodítka, optimismus jej neopouští. Na otázku, jaký je jeho recept na dlouhověkost, odpovídá bez dlouhého přemýšlení: „Člověk musí být pozitivní, i když není vždycky veselo. Snažit se smát a předávat lidem dobrou energii.“ A pak s úsměvem dodává ještě druhý recept: „A hlavně moje žena Marunka. Ta se o mě tak krásně stará!“