Ptáme se...

Radim Mádr

stavbyvedoucí divize 6

Do Metrostavu nastoupil v roce 1994, pět let po dokončení studií, v době velkého stavebního přerodu ze socialismu v kapitalismus. Střední stavební školu Radim Mádr vystudoval na Moravě, odkud pochází a kde maturoval v revolučním roce 1989.

Jak jste se ocitl v Metrostavu?

Tak to je dílo „velké náhody“ a je to docela zajímavý příběh, který by sám o sobě zabral celý tento sloupek. Snad jen stojí za zmínku, že ani stavebnictví a ani Metrostav rozhodně nebyl po dokončení studia střední školy můj vysněný cíl.

Takže jste začal doslova od píky. V čem je ta síla, že se vám podařilo se postupně vypracovat?

Ano, přesně řečeno „od píky“. Nastoupil jsem jako řidič ještě k původní divizi 8, která byla posléze sloučena s divizí 6. A už za dva měsíce jsem byl „přetaven“ v mistra, když si mne můj první vedoucí projektu doslova „vytáhl“ z kabiny náklaďáku. A snad to bylo i proto, že jsem mu na jeho stavbách, kam jsem jezdil, dokázal zařídit to, co jeho mistr, kterého mohl vyslat někam jinam. Sám se nemohu hodnotit, to musejí činit druzí. Ale mám vlastnost, která mě provází celý život a ve všech oblastech: jsem důkladný a důsledný, tedy alespoň si to o sobě myslím.

V poslední době jste byl u velkých betonářských projektů – například při výstavbě Stanice Nivy v Bratislavě či u betonáží na Masaryčce v srdci Prahy? Co považujete za největší výzvu?

Každá stavba je určitou výzvou. Jedna z prvních, které jsem se účastnil, bylo obchodní centrum Myslbek, stavba v samotném centru Prahy. Nezapomenutelná je Galerie Harfa, která byla první velkou stavbou nejen pro mě v pozici stavbyvedoucího, ale pro celý náš tým, který do té doby nic tak velkého ještě nestavěl. Těžko zapomenout na ELI v Dolních Břežanech, kde jsme betonovali jedny z nejobjemnějších konstrukcí. Ale i ty ostatní ať už bytové domy v různých částech Prahy i v jiných městech, obchodní centra, malá vodní elektrárna, či bioplynové stanice, to vše ve mě zanechalo nějaké stopy (a také vrásky, o vypadaných vlasech nemluvě).

Na kterých stavbách působíte nyní?

Momentálně jsem ve svém „oblíbeném“ centru Prahy a spolupodílím se na výstavbě Hotelu Hybernská. Občas „skočím přes koleje“ na Masaryčku, kde ještě dokončujeme pár drobností, které nebylo možno dokončit dříve, neboť některé konstrukce lze provádět až v návaznosti na dokončení jiných.

Co byste vzkázal lidem, kteří třeba uvažují o práci ve stavebnictví?

Já bych měl vzkaz spíš pro všechny stavbaře a možná i všechny lidi. Nebuďme na sebe zbytečně zlí. Život se neskutečně všeobecně zrychluje, všichni se potýkáme s velkým vypětím a stresem. A pro mě je nepochopitelné, jak někteří lidé dokážou komplikovat život těm druhým. Když se vrátím k porevolučnímu období, tak se tehdy daleko více táhlo za jeden provaz. Dnes je spousta sólistů, a jak já říkám arogantů mezi námi a v kolektivu, který je základem stavařiny, je s nimi někdy těžké pořízení. A to je škoda, neboť když je pohoda na pracovišti, tak je radost stavět, pracovat všeobecně, ale je i radost žít.

Za rozhovor děkuje David Kalců