Rozhovor

Stavebnictví jako rodinné poslání. Otec a syn Vítkovi

dělat rozhovor s těmito dvěma pány současně je takovým malým profesním svátkem. A to i přesto, že máme k vícegeneračním rodinám stavařů blízko díky naší více než 50leté firemní tradici. 

Čemu vděčíme za to, že jste se oba dali na stavařskou dráhu?

Jan Vítek – senior: Zajímala mne matematika a fyzika. Můj otec byl jeden ze stavbyvedoucích u pražské stavební firmy a občas mě vzal na stavbu, abych poznal, co dělá. Nenutil mne k tomuto zaměstnání. Když jsem však po maturitě vše uvážil, zdálo se mi vhodnější být stavebním inženýrem, kde je široký výběr profesní činnosti.

Jan Vítek – junior: Stavebnictví bylo již v rodině ve dvou generacích, což mělo svůj vliv. Při výběru střední školy padla volba na průmyslovku, kterou jsem považoval za atraktivnější než gymnázium. Měli jsme přístup na stavby a již tehdy jsem ocenil, že stavař po sobě zanechává dlouhodobé dílo. 

Bylo těžké prorážet v 60. letech minulého století s novátorským předpínáním betonových konstrukcí?

JV – S: Bylo to zcela jinak než dnes. Státním stavebním podnikům byly stavby ministerstvem přidělovány, podnik spíše ledacos odmítal, když se mu zdálo, že to jde přes jeho kapacitu. Každý dělal to, co uměl, a nestaral se o nějaký vývoj. Ten byl omezen typizací a prefabrikací konstrukcí. Zavádět nové technologie bylo obtěžování pro změny a práce navíc. Nově zaváděný předpjatý beton byl náročný. Vyžadoval nové postupy a náročnější výpočty, bylo potřeba technické vybavení pro napínání a kotvení výztuže a stavební postupy bez skruží, které se musely nejprve vytvořit a vyrobit. Bylo i obtížné získat práci navíc od strojních podniků. Kontakt se zahraničím nebyl, nic se nedalo koupit, pouze získat občas některé informace ze zahraničních časopisů.

Vaší společnou profesní specializací jsou mostní konstrukce. Vnímáte dnes v tomto segmentu něco podobně revolučního, jako bylo tehdy předpínání?

JV – S: Technický pokrok velmi pokročil po roce 1989, kdy nastala normální situace. Také se zvýšily nároky na přesné a estetické provedení staveb, které se brzy dostalo na evropskou úroveň. Důležitá byla i nová výpočetní technika. Technický rozvoj probíhá v celé lidské činnosti, v níž stavebnictví představuje růst měst a dopravních staveb. Předpjatý beton se dále rozvíjí a zdokonaluje kvalitnějšími mate­riály a technologiemi.

JV – J: Předpjatý beton vedl k enormnímu rozvoji technologií výstavby podpořenému vysokou potřebou nových mostů v období po válce a rozvojem automobilismu. Dnes se s tak skokovým rozvojem nesetkáváme, pozornost se zaměřuje na větší trvanlivost předpjatých konstrukcí a dále na rekonstrukce existujících staveb, z nichž se některé blíží ke konci své životnosti.

Co byste doporučili pro zvýšení atraktivity stavebních oborů u dnešní mládeže, která se připravuje na studia?   

JV – S: Technická činnost je náročná a velmi zodpovědná. Je daleko pohodlnější si za podobných nebo i lepších podmínek zvolit snadnější obory s menším rizikem, kterých je dost. Trochu je to také tím, že stavební inženýři poněkud zapomínají na propagaci své činnosti, kterou každý vidí, jakmile vyjde na ulici nebo někam jede autem.    

JV – J: Ve stavebnictví se vyžaduje obvykle přítomnost na pracovišti s náročnými podmínkami na stavbě, vysokou zodpovědnost a vytrvalost. To je v rozporu s představami většiny mladší generace. Obvykle preferují volnou pracovní dobu, dlouhou dovolenou, práci z domova atd. Do stavebnictví proto přicházejí pouze ti s opravdovým zájmem a nadšením pro obor. Na veřejnosti se málo mluví o tom, co se postavilo, ale hodně o tom, co se nepovedlo, kde se něco zřítilo apod. Bylo by třeba zlepšit informovanost o zdařilých projektech a zaměřit se na propagaci oboru už v základních a středních školách.