strana 4
tam, kde není nikdy hotovo
letNí PŘíloHa
1
zákulisí nejisté sezony doubravky svobodové
V době, kdy jsme se sešly nad šálkem kávy k naše
mu rozhovoru, nevěděla ředitelka Divadla Na Zábradlí
Doubravka Svobodová (foto č. 2), zda její funkční obdo
bí skončí ještě před začátkem prázdnin a na její místo
bude vypsáno výběrové řízení, nebo zda rada hlavního
města Prahy výběrové řízení zruší a paní ředitelce
prodlouží smlouvu o další rok. To se mělo rozhodnout
teprve následující den, ale na Doubravce Svobodové
nebyla překvapivě patrná vůbec žádná nervozita.
2
Vaše setrvání ve funkci zatím není jisté, jisté však je,
že Divadlo Na zábradlí si letos 9. prosince připomene
50. výročí založení. Jaké plánujete oslavy?
Jsem moc ráda, že spousta zakladatelů divadla stále ještě
žije, třeba Ivan Vyskočil nebo Jiří Suchý. Padesáté výročí
založení je dobrou příležitostí, aby se sešly osobnosti,
které divadlem prošly, mohly bilancovat a nám, kteří to
divadlo tvoříme dnes, daly impulsy do další práce. Tito
lidé mají často velmi dobré nápady, co bychom mohli
udělat jinak, mohou k nám být kritičtí a prozradit, co jim
vadí. Ale hlavně... bude to velmi příjemné setkání.
Ostatně jako většina setkání tady Na zábradlí. Oblí
benou inscenací, kterou jste v české premiéře uvedli
v březnu letošního roku a kterou také podporuje Met
rostav, je detektivní komedie Friedricha Dürrenmatta
Komplic. Ačkoli ji dramatik napsal už před pětatřiceti
lety, zabývá se namíru aktuálním tématem – všepro
růstající korupcí. Můžete hru trochu přiblížit?
Zdánlivě geniální plán zkrachovaného vědce Doca a mafiánského Bosse, který chemickou cestou beze zbytku
rozpouští mrtvoly, má jeden háček – „ironického hrdinu“
policistu Copa. Ten se rozhodne, že zločineckou organizaci rozloží zevnitř. K jeho překvapení však korupce přikrý-
3
Metrostav_12_13_08.indd 4
vající obchod s mrtvolami sahá až do nejvyšších politických sfér... Je to detektivka, takže víc už neřeknu. Ještě
snad prozradím, že hlavní role ztvárnili Igor Chmela, Leoš
Noha a Marie Spurná a hru režíroval David Czesany.
Od současného repertoáru (foto č. 1, 3) se vraťme zpět
na začátek. Stojíte v čele divadla patnáct let. Co za tu
dobu považujete za největší úspěch?
Za největší úspěch považuji to, že se nestydím před zakladateli divadla. Toho jsem se začátku strašně bála. Že
to nezvládnu, že na to nemám, že ta tradice je tak velkolepá, že to zkazím. Teď, po těch letech si myslím, že jsem
„to Zábradlí“ nezkazila, byť jsem udělala i spoustu chyb.
Často se stane, že až v průběhu realizace zjistím, že něco
nejde, nebo naopak, že je něco nedomyšlené, protože těch
alternativ, které se mohou stát, je neuvěřitelné množství.
U mě to funguje tak, že si nesmím říct: „Je to v pořádku,“
protože hned v zápětí přijde nějaká pohroma.
S jakými představami jste do funkce nastupovala?
Do výběrového řízení jsem šla s tím, že jsem vůbec nepředpokládala, že budu vybraná. Měla jsem za sebou sice
11 let v Divadle v Řeznické, ale to je hodně malé divadlo.
Nebyla jsem žádná renomovaná osobnost a věděla jsem,
že se do výběrového řízení hlásí spousta dalších. S Petrem Léblem jsme se rozhodli přihlásit, aby nás nemrzelo,
že jsme tu příležitost propásli. Až do 8. června, kdy nám
oznámili, že jsme byli vybráni, jsem proto byla přesvědčená, že to je jen pokus. Pak už to bylo hodně rychlé –
11. nás odsouhlasila rada a 14. června jsme nastupovali.
Jaké byly začátky?
Docela hektické a náročné. Trávila jsem v divadle 16
až 18 hodin, včetně sobot a nedělí. Vzhledem k různým
okolnostem jsme přišli o spoustu herců, měli jsme pouze
třetinový soubor. Museli jsme honem rychle sehnat lidi,
což na konci sezony nebylo vůbec jednoduché, skloubit
všechny termíny. První rok byl opravdu zběsilý. Během té
doby jsme přišla několikrát večer domů a plakala jsem,
protože jsem měla pocit, že to je nekonečné, že to nezvládnu. Naštěstí se to ale začalo postupně zklidňovat.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Baví mě představení. Ne, že bych se chodila dívat. V kanceláři mám ale neustále zapnutý odposlech nebo průmyslovou televizi. Už jen podle tónu hlasů herců poznám, jestli
všechno probíhá normálně. Nejvíc mě baví diváci, protože
oni jsou spolutvůrci celého představení. Baví mě, když
přijdou dobří diváci, kteří dokážou svými reakcemi posunout představení do daleko vyšší úrovně, navázat kontakt
s herci. Ale baví mě, i když přijdou, jak my říkáme „trafikanti, Holanďani, hroši“, takové absolutně nekontaktní
publikum. Zajímá mě totiž, jak si s nimi herci poradí, jestli
se jim je podaří vtáhnout do hry. Dá se říct, že všichni
v divadle směřujeme k tomu, abychom večer odehráli to
magické „teď a tady“. Jinak je moje práce jako každá jiná
z 90 % nekreativní, nezáživná a někdy až nudná.
Magické „teď a tady“...
To je tu každý večer, když se hraje. Přes den je v divadle
spíš smutno. A přes prázdniny? To není divadlo. Bez diváků je to jen budova, která se připravuje, až zase přijdou.
Diváci v září přijdou. Navíc do částečně rekonstruova
ného divadla, protože celé prázdniny v něm budou pro
bíhat stavební práce. A na ně i na chod divadla nejen
během prázdnin bude i nadále dohlížet Doubravka Svo
bodová. Rada hl. m. Prahy totiž výběrové řízení zrušila
a prodloužila jí funkční období o další rok. Takže se
můžeme těšit nejen na premiéry, ale také na důstojnou
a zajímavou oslavu 50. výročí založení této scény.
„Džanas peskero drom – Známe svoji cestu“. To je
motto občanského sdružení Romodrom, které Met
rostav podporuje, a v jehož čele stojí Marie Gailová
(foto č. 2 vlevo). Založila je před sedmi lety a od té
doby s kolegy pomáhá řešit problémy romských rodin
a ukazuje jim cestu k návratu do života společnosti.
Už při prvním setkání si vás Marie Gailová získá. Je
energická, plná života a elánu a snad nemá ani čas se zastavit. Její pracovní den začíná už v šest hodin ráno u brány vězení ve Vinařicích, kde sdružení Romodrom provozuje truhlářskou dílnu. Celkem 17 lidí se zde rekvalifikuje,
aby se mohli po výkonu trestu lépe zařadit do běžného
života. V dílně se učí vyrábět třeba eurookna a nábytek.
Marie Gailová tu většinou tráví celé dopoledne.
Na začátku to tu nebylo vůbec jednoduché. Skoro celý
rok probíhaly analýzy pracovního trhu a hledala se profese, o kterou by měli zaměstnavatelé zájem. Také Marie
Gailová se musela všechno naučit od píky. O truhlařině nic
nevěděla a přitom bylo třeba vytipovat produkty pro výrobu, objednávat zboží, vybírat to správné dřevo, navazovat
kontakty s dodavateli i odběrateli. Dnes už vše běží jako
po drátkách. „Jednou týdně si zvu truhláře a zaměstnance
na kávu. Vytvoříme si plán na týden a já pak už jen kontroluji, zda je vše tak, jak má,“ říká Marie Gailová.
1
Na cestě z Vinařic do Prahy
Po poledni odjíždí do pražské kanceláře. Její další činnosti se odvíjejí od toho, co je nezbytné udělat. „Pracujeme
na velkém projektu, který je zaměřený na terénní sociální
práci ve vyloučených lokalitách v šesti krajích České
republiky,“ popisuje jednu z činností, na kterou je velmi
2
hrdá. „S koordinátory musím téměř každý den komunikovat a řešit dílčí problémy. Často také kraje objíždím
a domlouvám spolupráci s organizacemi a zástupci měst
a obcí. A kromě toho mám na starosti i komunitní plánování, lobbing a především jednání se sponzory“ vyjmenovává Marie Gailová, o co všechno se stará.
Má vůbec čas na odpočinek a zábavu? S úsměvem
odpovídá: „Já relaxuju prací. A pak jen spím.“ Po chvíli
však dodává, že za určitý způsob relaxace považuje
i práci na zahradě nebo při opravě chatek v Ratajích nad
Sázavou, kam vyjíždějí na prázdniny nebo na víkendy děti
ze sociálně slabých rodin (foto č. 1). „Tam i vařím nebo
něco opravuji, povídám si s dětmi a jsem moc ráda, když
jsou spokojené a usměvavé.“ Právě prázdninové pobyty
s dětmi, jejich radost a úsměvy jí dodávají chuť do další
práce. Energií ji spolehlivě nabijí i zprávy, že se podařilo
úspěšně vyřešit problémy klientů Romodromu, že našli
práci, bydlení, že jejich děti začaly chodit do školy nebo
že se propuštěný vězeň v nových podmínkách neztratil.
Když strávíte pracovní den s Marií Gailovou, uvěříte,
že svou práci nebere jako práci, ale jako poslání. Když
ji alespoň trošku poznáte, zjistíte, že z jejích úst to není
fráze. I když odchází z kanceláře, a to není dřív než po sedmé hodině večer a domů se dostane o půl deváté, stejně
na své klienty po celé republice, pracovníky z vězeňské
dílny ve Vinařicích i děti, které zná z Ratajů nad Sázavou,
pořád myslí. Jak sama říká: „Moje práce není o tom, že
jdete spát a máte hotovo. Tady není nikdy hotovo!“
Rok práce pro jedno pěkné odpoledne
Představovat den Darujte sebe!, charitativní akci, kte
rá má mimo jiné upozornit na týrané a zneužívané děti,
je asi zbytečné. Někteří z vás se jí pravidelně účastní,
další ji znají z našich novin. Než se však dospělí a pře
devším děti na tomto sportovnězábavném dni pobaví,
je zapotřebí udělat spoustu věcí. Nejen o této tradiční
akci nám pověděla víc ředitelka Dětského krizového
centra Mgr. Zora Dušková (foto č. 1).
„První ročník Darujte sebe! se zrodil v roce 2002,
kdy jsme hledali způsob, jak oslavit deset let existence
DKC. Oslavu jsme plánovali na září, ale pak přišly povodně a všichni měli jiné starosti. Proto jsme ji přesunuli
na květen dalšího roku,“ vzpomíná paní ředitelka. První
ročník dne Darujte sebe! tedy proběhl v roce 2003 a měl
být pouze jednorázovou akcí. Odezva však byla obrovská,
centru se podařilo oslovit nejen rodiny s dětmi, ale také
některé firmy a jednotlivce, kteří v duchu názvu akce skutečně věnovali část sebe: své nápady, kreativitu a energii,
kterou vložili do vymýšlení a přípravy disciplín.
Tento model funguje díky obětavosti pracovníků DKC,
jejich partnerů a zúčastněných firem dodnes. Ačkoli hlavní část stojí na bedrech společností, které se dne Darujte
sebe! zúčastňují, stejně obrovské množství práce stále
závisí na pracovnících DKC a dalších dobrovolnících.
Příprava dne Darujte sebe! začíná podle Zory Duškové
v podstatě téměř ihned po skončení předchozího ročníku.
„Snažíme se jej vyhodnotit, vymyslet, co by se mohlo
do změnit. I když základní linie zůstává stejná, přece jen
1
chceme každý rok přicházet s něčím novým,“ vysvětluje
a dodává, že hlavní nápor práce vždy čeká na začátku
roku, kdy je třeba vše začít připravovat a koordinovat.
Dětské krizové centrum pomáhá po celý rok
Na začátku každého roku pořádají v DKC den otevřených
dveří, který umožní, aby se veřejnost seznámila nejen
s projektem Darujte sebe!, ale i s jeho ostatní prací.
DKC se zaměřuje na prevenci, diagnostiku a terapii
syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN). „Našimi klienty jsou děti, dospívající a celé jejich rodiny, které se ocitly v závažné životní
situaci. V rámci krizové péče a maximální dostupnosti
pomoci provozujeme non-stop telefonickou krizovou Linku důvěry a Internetové poradenství,“ říká Zora Dušková
a dodává: „Škála poskytovaných služeb je veliká. Od detekce, krizové intervence, přes specifickou diagnostiku
nebo standardní psychodiagnostiku a terapeutickou péči
až po poradenství. Provádíme také mediaci, řízený styk
dítěte s rodičem a samozřejmě prevenci.“
V květnu pak běží den Darujte sebe! (foto č. 2) a tento
projekt uzavírá filmová přehlídka Odvrácená strana dětství, kterou DKC pořádá kolem 19. listopadu, což je den
přijetí Úmluvy o právech dítěte. Jde o třídenní promítání
filmů tématicky navázaných na problematiku týraných
a zneužívaných dětí a celosvětové ohrožení dětí a mládeže.
Lidé v Dětském krizovém centru se prostě nikdy nenudí.
Stránku připravila Martina Vampulová
2
7/1/08 4:41:54 PM