strana 4

tam, kde není nikdy hotovo

letNí PŘíloHa

1

zákulisí nejisté sezony doubravky svobodové

V době, kdy jsme se sešly nad šálkem kávy k naše­

mu rozhovoru, nevěděla ředitelka Divadla Na Zábradlí

Doubravka Svobodová (foto č. 2), zda její funkční obdo­

bí skončí ještě před začátkem prázdnin a na její místo

bude vypsáno výběrové řízení, nebo zda rada hlavního

města Prahy výběrové řízení zruší a paní ředitelce

prodlouží smlouvu o další rok. To se mělo rozhodnout

teprve následující den, ale na Doubravce Svobodové

nebyla překvapivě patrná vůbec žádná nervozita.

2

Vaše setrvání ve funkci zatím není jisté, jisté však je,

že Divadlo Na zábradlí si letos 9. prosince připomene

50. výročí založení. Jaké plánujete oslavy?

Jsem moc ráda, že spousta zakladatelů divadla stále ještě

žije, třeba Ivan Vyskočil nebo Jiří Suchý. Padesáté výročí

založení je dobrou příležitostí, aby se sešly osobnosti,

které divadlem prošly, mohly bilancovat a nám, kteří to

divadlo tvoříme dnes, daly impulsy do další práce. Tito

lidé mají často velmi dobré nápady, co bychom mohli

udělat jinak, mohou k nám být kritičtí a prozradit, co jim

vadí. Ale hlavně... bude to velmi příjemné setkání.

Ostatně jako většina setkání tady Na zábradlí. Oblí­

benou inscenací, kterou jste v české premiéře uvedli

v březnu letošního roku a kterou také podporuje Met­

rostav, je detektivní komedie Friedricha Dürrenmatta

Komplic. Ačkoli ji dramatik napsal už před pětatřiceti

lety, zabývá se namíru aktuálním tématem – všepro­

růstající korupcí. Můžete hru trochu přiblížit?

Zdánlivě geniální plán zkrachovaného vědce Doca a mafiánského Bosse, který chemickou cestou beze zbytku

rozpouští mrtvoly, má jeden háček – „ironického hrdinu“

policistu Copa. Ten se rozhodne, že zločineckou organizaci rozloží zevnitř. K jeho překvapení však korupce přikrý-

3

Metrostav_12_13_08.indd 4

vající obchod s mrtvolami sahá až do nejvyšších politických sfér... Je to detektivka, takže víc už neřeknu. Ještě

snad prozradím, že hlavní role ztvárnili Igor Chmela, Leoš

Noha a Marie Spurná a hru režíroval David Czesany.

Od současného repertoáru (foto č. 1, 3) se vraťme zpět

na začátek. Stojíte v čele divadla patnáct let. Co za tu

dobu považujete za největší úspěch?

Za největší úspěch považuji to, že se nestydím před zakladateli divadla. Toho jsem se začátku strašně bála. Že

to nezvládnu, že na to nemám, že ta tradice je tak velkolepá, že to zkazím. Teď, po těch letech si myslím, že jsem

„to Zábradlí“ nezkazila, byť jsem udělala i spoustu chyb.

Často se stane, že až v průběhu realizace zjistím, že něco

nejde, nebo naopak, že je něco nedomyšlené, protože těch

alternativ, které se mohou stát, je neuvěřitelné množství.

U mě to funguje tak, že si nesmím říct: „Je to v pořádku,“

protože hned v zápětí přijde nějaká pohroma.

S jakými představami jste do funkce nastupovala?

Do výběrového řízení jsem šla s tím, že jsem vůbec nepředpokládala, že budu vybraná. Měla jsem za sebou sice

11 let v Divadle v Řeznické, ale to je hodně malé divadlo.

Nebyla jsem žádná renomovaná osobnost a věděla jsem,

že se do výběrového řízení hlásí spousta dalších. S Petrem Léblem jsme se rozhodli přihlásit, aby nás nemrzelo,

že jsme tu příležitost propásli. Až do 8. června, kdy nám

oznámili, že jsme byli vybráni, jsem proto byla přesvědčená, že to je jen pokus. Pak už to bylo hodně rychlé –

11. nás odsouhlasila rada a 14. června jsme nastupovali.

Jaké byly začátky?

Docela hektické a náročné. Trávila jsem v divadle 16

až 18 hodin, včetně sobot a nedělí. Vzhledem k různým

okolnostem jsme přišli o spoustu herců, měli jsme pouze

třetinový soubor. Museli jsme honem rychle sehnat lidi,

což na konci sezony nebylo vůbec jednoduché, skloubit

všechny termíny. První rok byl opravdu zběsilý. Během té

doby jsme přišla několikrát večer domů a plakala jsem,

protože jsem měla pocit, že to je nekonečné, že to nezvládnu. Naštěstí se to ale začalo postupně zklidňovat.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Baví mě představení. Ne, že bych se chodila dívat. V kanceláři mám ale neustále zapnutý odposlech nebo průmyslovou televizi. Už jen podle tónu hlasů herců poznám, jestli

všechno probíhá normálně. Nejvíc mě baví diváci, protože

oni jsou spolutvůrci celého představení. Baví mě, když

přijdou dobří diváci, kteří dokážou svými reakcemi posunout představení do daleko vyšší úrovně, navázat kontakt

s herci. Ale baví mě, i když přijdou, jak my říkáme „trafikanti, Holanďani, hroši“, takové absolutně nekontaktní

publikum. Zajímá mě totiž, jak si s nimi herci poradí, jestli

se jim je podaří vtáhnout do hry. Dá se říct, že všichni

v divadle směřujeme k tomu, abychom večer odehráli to

magické „teď a tady“. Jinak je moje práce jako každá jiná

z 90 % nekreativní, nezáživná a někdy až nudná.

Magické „teď a tady“...

To je tu každý večer, když se hraje. Přes den je v divadle

spíš smutno. A přes prázdniny? To není divadlo. Bez diváků je to jen budova, která se připravuje, až zase přijdou.

Diváci v září přijdou. Navíc do částečně rekonstruova­

ného divadla, protože celé prázdniny v něm budou pro­

bíhat stavební práce. A na ně i na chod divadla nejen

během prázdnin bude i nadále dohlížet Doubravka Svo­

bodová. Rada hl. m. Prahy totiž výběrové řízení zrušila

a prodloužila jí funkční období o další rok. Takže se

můžeme těšit nejen na premiéry, ale také na důstojnou

a zajímavou oslavu 50. výročí založení této scény.

„Džanas peskero drom – Známe svoji cestu“. To je

motto občanského sdružení Romodrom, které Met­

rostav podporuje, a v jehož čele stojí Marie Gailová

(foto č. 2 vlevo). Založila je před sedmi lety a od té

doby s kolegy pomáhá řešit problémy romských rodin

a ukazuje jim cestu k návratu do života společnosti.

Už při prvním setkání si vás Marie Gailová získá. Je

energická, plná života a elánu a snad nemá ani čas se zastavit. Její pracovní den začíná už v šest hodin ráno u brány vězení ve Vinařicích, kde sdružení Romodrom provozuje truhlářskou dílnu. Celkem 17 lidí se zde rekvalifikuje,

aby se mohli po výkonu trestu lépe zařadit do běžného

života. V dílně se učí vyrábět třeba eurookna a nábytek.

Marie Gailová tu většinou tráví celé dopoledne.

Na začátku to tu nebylo vůbec jednoduché. Skoro celý

rok probíhaly analýzy pracovního trhu a hledala se profese, o kterou by měli zaměstnavatelé zájem. Také Marie

Gailová se musela všechno naučit od píky. O truhlařině nic

nevěděla a přitom bylo třeba vytipovat produkty pro výrobu, objednávat zboží, vybírat to správné dřevo, navazovat

kontakty s dodavateli i odběrateli. Dnes už vše běží jako

po drátkách. „Jednou týdně si zvu truhláře a zaměstnance

na kávu. Vytvoříme si plán na týden a já pak už jen kontroluji, zda je vše tak, jak má,“ říká Marie Gailová.

1

Na cestě z Vinařic do Prahy

Po poledni odjíždí do pražské kanceláře. Její další činnosti se odvíjejí od toho, co je nezbytné udělat. „Pracujeme

na velkém projektu, který je zaměřený na terénní sociální

práci ve vyloučených lokalitách v šesti krajích České

republiky,“ popisuje jednu z činností, na kterou je velmi

2

hrdá. „S koordinátory musím téměř každý den komunikovat a řešit dílčí problémy. Často také kraje objíždím

a domlouvám spolupráci s organizacemi a zástupci měst

a obcí. A kromě toho mám na starosti i komunitní plánování, lobbing a především jednání se sponzory“ vyjmenovává Marie Gailová, o co všechno se stará.

Má vůbec čas na odpočinek a zábavu? S úsměvem

odpovídá: „Já relaxuju prací. A pak jen spím.“ Po chvíli

však dodává, že za určitý způsob relaxace považuje

i práci na zahradě nebo při opravě chatek v Ratajích nad

Sázavou, kam vyjíždějí na prázdniny nebo na víkendy děti

ze sociálně slabých rodin (foto č. 1). „Tam i vařím nebo

něco opravuji, povídám si s dětmi a jsem moc ráda, když

jsou spokojené a usměvavé.“ Právě prázdninové pobyty

s dětmi, jejich radost a úsměvy jí dodávají chuť do další

práce. Energií ji spolehlivě nabijí i zprávy, že se podařilo

úspěšně vyřešit problémy klientů Romodromu, že našli

práci, bydlení, že jejich děti začaly chodit do školy nebo

že se propuštěný vězeň v nových podmínkách neztratil.

Když strávíte pracovní den s Marií Gailovou, uvěříte,

že svou práci nebere jako práci, ale jako poslání. Když

ji alespoň trošku poznáte, zjistíte, že z jejích úst to není

fráze. I když odchází z kanceláře, a to není dřív než po sedmé hodině večer a domů se dostane o půl deváté, stejně

na své klienty po celé republice, pracovníky z vězeňské

dílny ve Vinařicích i děti, které zná z Ratajů nad Sázavou,

pořád myslí. Jak sama říká: „Moje práce není o tom, že

jdete spát a máte hotovo. Tady není nikdy hotovo!“

Rok práce pro jedno pěkné odpoledne

Představovat den Darujte sebe!, charitativní akci, kte­

rá má mimo jiné upozornit na týrané a zneužívané děti,

je asi zbytečné. Někteří z vás se jí pravidelně účastní,

další ji znají z našich novin. Než se však dospělí a pře­

devším děti na tomto sportovně­zábavném dni pobaví,

je zapotřebí udělat spoustu věcí. Nejen o této tradiční

akci nám pověděla víc ředitelka Dětského krizového

centra Mgr. Zora Dušková (foto č. 1).

„První ročník Darujte sebe! se zrodil v roce 2002,

kdy jsme hledali způsob, jak oslavit deset let existence

DKC. Oslavu jsme plánovali na září, ale pak přišly povodně a všichni měli jiné starosti. Proto jsme ji přesunuli

na květen dalšího roku,“ vzpomíná paní ředitelka. První

ročník dne Darujte sebe! tedy proběhl v roce 2003 a měl

být pouze jednorázovou akcí. Odezva však byla obrovská,

centru se podařilo oslovit nejen rodiny s dětmi, ale také

některé firmy a jednotlivce, kteří v duchu názvu akce skutečně věnovali část sebe: své nápady, kreativitu a energii,

kterou vložili do vymýšlení a přípravy disciplín.

Tento model funguje díky obětavosti pracovníků DKC,

jejich partnerů a zúčastněných firem dodnes. Ačkoli hlavní část stojí na bedrech společností, které se dne Darujte

sebe! zúčastňují, stejně obrovské množství práce stále

závisí na pracovnících DKC a dalších dobrovolnících.

Příprava dne Darujte sebe! začíná podle Zory Duškové

v podstatě téměř ihned po skončení předchozího ročníku.

„Snažíme se jej vyhodnotit, vymyslet, co by se mohlo

do změnit. I když základní linie zůstává stejná, přece jen

1

chceme každý rok přicházet s něčím novým,“ vysvětluje

a dodává, že hlavní nápor práce vždy čeká na začátku

roku, kdy je třeba vše začít připravovat a koordinovat.

Dětské krizové centrum pomáhá po celý rok

Na začátku každého roku pořádají v DKC den otevřených

dveří, který umožní, aby se veřejnost seznámila nejen

s projektem Darujte sebe!, ale i s jeho ostatní prací.

DKC se zaměřuje na prevenci, diagnostiku a terapii

syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN). „Našimi klienty jsou děti, dospívající a celé jejich rodiny, které se ocitly v závažné životní

situaci. V rámci krizové péče a maximální dostupnosti

pomoci provozujeme non-stop telefonickou krizovou Linku důvěry a Internetové poradenství,“ říká Zora Dušková

a dodává: „Škála poskytovaných služeb je veliká. Od detekce, krizové intervence, přes specifickou diagnostiku

nebo standardní psychodiagnostiku a terapeutickou péči

až po poradenství. Provádíme také mediaci, řízený styk

dítěte s rodičem a samozřejmě prevenci.“

V květnu pak běží den Darujte sebe! (foto č. 2) a tento

projekt uzavírá filmová přehlídka Odvrácená strana dětství, kterou DKC pořádá kolem 19. listopadu, což je den

přijetí Úmluvy o právech dítěte. Jde o třídenní promítání

filmů tématicky navázaných na problematiku týraných

a zneužívaných dětí a celosvětové ohrožení dětí a mládeže.

Lidé v Dětském krizovém centru se prostě nikdy nenudí.

Stránku připravila Martina Vampulová

2

7/1/08 4:41:54 PM