Strana 4

strana 4

LETNÍ PŘÍLOHA

Mostecká pánev

z pohledu geologa

Mostecká pánev

z pohledu historika

Mostecká pánev, které se dříve říkalo Severočeská

hnědouhelná, zaujímá plochu přes 1100 km² a rozkládá se mezi Krušnými horami a Českým středohořím.

V současnosti ji převážně zaplňují těžební jámy, důlní

propadliny zalité vodou či výsypky ve tvaru tabulových

vyvýšenin, které jsou pozůstatkem staletí trvající těžby hnědého uhlí (foto č. 1).

Z pohledu geologa je Mostecká pánev třetihorní příkopovou propadlinou, jejíž jezera a močály především

v období miocénu zaplňovaly sedimenty. V době před

22 až 17 miliony let se v pánvi nakupila až 500metrová

vrstva jílů, písků a organické hmoty, která se v močálech

vrstvila jako rašelina a stala se základem hnědouhelné

sloje. V místech, kde do močálu ústily řeky, potlačily

usazování rašeliny nánosy jílu a písku. V těchto místech je

sloj zcela nahrazena říčními nebo deltovými usazeninami

či rozštěpena na několik lávek. Podle projevu těchto vlivů

na profil sloje se Mostecká pánev člení na několik částí.

Nejvíc byla přínosem písku a jílu postižena oblast žatecké

delty. V ostatních oblastech postupně vznikla víceméně

souvislá hnědouhelná sloj o mocnosti 25–45 metrů.

Počátky dobývání hnědého uhlí v severních Čechách

sahají do konce středověku. Nejstarší zmínka o uhelném hornictví pochází z roku 1403 a zachovala se

v městské knize Duchcova u Teplic. Další záznamy jsou

datovány do období let 1550 až 1580 a týkají se především Jirkova u Chomutova, Hrobu u Teplic a Pětipeska.

Na počátku těžba hnědého uhlí probíhala především

na výchozech uhelných slojí, kde byly budovány nehluboké jámy, z nichž se těžilo pomocí rumpálu. Tento divoký

selský způsob, jenž postrádal jakýkoliv odborný dozor,

byl na Ústecku ukončen až v roce 1789. Následně bylo

dobývání podmiňováno propůjčováním dolovacího práva

a podrobeno dohledu báňského úřadu, který byl pro uhelné hornictví zřízen v roce 1783 v Jáchymově.

Rozvoj českého uhelného hornictví utlumily začátkem

19. století napoleonské války. K oživení těžby přispělo až

zahájení dopravy uhlí po Labi do Německa v roce 1830.

V sedmdesátých letech 19. století se dolování postupně

přesouvalo z Ústeckého kraje západním směrem na Duchcovsko, Mostecko a Chomutovsko. Centrem revíru se

stala oblast Mostecka, v němž vznikla řada významných

uhelných podniků, mimo jiné i Severočeská uhelná společnost, jejíž založení je datováno 4. února 1890. Řada

dolů byla i ve vlastnictví Rakouska-Uherska. Důležitý

předěl nastal pro uhelné hornictví v roce 1916, kdy bylo

při těžbě hnědého uhlí poprvé nasazeno lžícové rypadlo.

O dva roky později bylo použito i při skrývce.

Mostecká pánev z pohledu současnosti

Úrodnou krajinu, kterou příroda tvořila miliony let,

dokázal člověk svými zásahy na řadě míst přeměnit

během několika desetiletí v pustinu. Smutné pozůstatky těžby hnědého uhlí na severu Čech se v posledních

letech snaží napravit řada společností. Patří mezi ně

i Metrostav a především jeho divize 8, která se v různých formách sdružení s převážně regionálními firmami snaží severočeskému kraji vrátit jeho původní ráz.

„V současné době probíhají rekultivace ve čtyřech

etapách na dole Obránců míru, ve dvou na dole Vršany

a na lomu ČSA,“ vyjmenovává specialista divize 8 Ing. Jiří

Čulík a doplňuje: „Šest rekultivací jsme již dokončili –

v pěti případech šlo o technické rekultivace, to znamená

terénní úpravy (foto č. 1), výstavbu obslužných komunikací a odvodnění, a v jednom případě byla dokončena

i biologická rekultivace a v oblasti probíhá pěstební péče.“

Všechny rekultivace, tedy řízený proces obnovy krajiny tak, aby se na postiženém území znovu dosáhlo

přirozené rovnováhy, totiž zahrnují dvě etapy. V první fázi

se jedná o technickou rekultivaci, která zahrnuje soubor

opatření a úprav přispívajících k obnově produkčnosti

a funkčností krajiny a týká se zejména výsypek, odvalů,

poklesů. Jejím cílem je vymodelovat nový terén, který

musí nejen vyhovovat celkové koncepci rekultivované

oblasti, ale musí být i stabilní a splňovat požadavky

na budoucí hydrogeologické parametry. Během technické

rekultivace oblast doplní obnovené hospodářské či příjezdové cesty včetně odvodnění a skrývková ornice zakryje

přemístěnou, uloženou a zhutněnou zeminu.

„Konkrétně jde o převrstvení nepříznivých výsypkových zemin ornicí nebo jinými snadno zúrodnitelnými

materiály, jako jsou spraše, sprašné hlíny a svahoviny.

Tyto zeminy na rekultivované plochy dopravujeme zpravidla z deponií, které vznikly při otevírce uhelných ložisek.

Při skrývkových pracích byly totiž jednotlivé půdní profily

naštěstí odtěžovány tak, aby mohly být později využity při

rekultivacích,“ doplňuje ing. Čulík.

Biologická rekultivace

Po technické rekultivaci následuje biologická, která má

za úkol území oživit. Jedním z jejích druhů je zalesnění

neboli lesnická rekultivace, dalšími druhy jsou rekultivace zemědělská a vodohospodářská. Je pochopitelné, že

základním předpokladem úspěšné lesnické rekultivace je

tvorba vhodných půdních podmínek. Většinu výsypkových substrátů je sice možné zalesňovat přímo, mnohé

však vyžadují vylepšení kvality povrchu. Provádí se pomocí různých melioračních hodnotných zemin, jako jsou

slíny, bentonity, rašeliny a různé komposty.

Plochu pánve v současné době vymezuje výchoz uhelné sloje nebo jejích ekvivalentů na povrch. Nejhlubší částí

pánve je tzv. centrální oblast mezi městy Litvínov, Osek,

Duchcov a obcemi Lom a Mariánské Radčice. Uhlí se tu

dnes těží ve čtyřech povrchových lomech.

Technologie lomové těžby je závislá na nutnosti přemístit z dobývacího prostoru nadložní horniny, a to zpravidla na vnější výsypku a později na vnitřní výsypku do vytěženého prostoru. Jedná se zejména o jílovité horniny,

částečně o terciární písky či hlinité kvarterní horniny.

Rekultivace v Mostecké pánvi probíhají už déle než

60 let. Přirozený půvab však těžbou znehodnocené krajině

vracejí jen po částech a velmi pomalu (foto č. 2, 3). Jejich

výsledky však už jsou dnes dobře patrné (foto č. 4).

Celou stranu připravila Martina Vampulová ve spolupráci s divizí 8, která ze svého

archivu vybrala i ilustrace

Kromě toho musí být pro každou výsypku navržen co

nejvhodnější výběr dřevin. Obecně lze říci, že v Podkrušnohoří nejčastěji vysazovanými stromy jsou zejména břízy, olše, jeřáby, topoly, vrby, akáty, duby, javory, jasany,

lípy, modříny a také některé druhy borovic. Většinou se

vysazují v počtu deseti tisíc na jeden hektar půdy. Vlastní

výsadba se provádí běžným způsobem do jamek, do nichž

se podle potřeby přidávají meliorační příměsi a prostředky pro výživu rostlin. Pak následuje několikaletá péče

o vysazené kultury, jež spočívá hlavně v náhradě uhynulých sazenic a v likvidaci plevelů sečením, okopávkou

a jen v nejvyšší nouzi chemickými postřiky.

Velkostrojová těžba po 2. světové válce

Stejně jako v zemědělství či průmyslu byl i soukromý důlní majetek po 2. světové válce znárodněn a v roce 1946

vznikl národní podnik Severočeské hnědouhelné doly se

sídlem v Mostě. V průběhu dalších let se k těžbě postupně

využívaly velkostrojové technologie. Důsledkem této koncepce, která vyžadovala zajištění rozsáhlého území pro

ukládání skrývkových hmot, byla likvidace okolních obcí.

Těžba uhlí probíhala bez ohledu na osídlení, přírodu a krajinu Mostecké pánve i její okolí a také bez ohledu na možná

rizika spojená s činností podél krušnohorského svahu.

Intenzivní důlní a průmyslová činnost způsobila v kraji

obrovskou devastaci životního prostředí, s níž byla spojena celá řada environmentálních problémů – zhoršení zdravotního stavu obyvatel, vyšší mortalita, migrace obyvatel,

dopad emisí na lesní ekosystémy a řada dalších.

Celý tento rekultivační cyklus trvá řadu let. Je považován za dokončený až tehdy, když nově zasazené stromy

dosahují alespoň pětimetrové výšky a celý porost si již dokáže vytvořit vnitřní mikroklima a sám se umí vypořádat

s plevely i okusováním od zvěře. Tohoto cíle lze zpravidla

dosáhnout už během 10 až 15 let.

Lomy Vršany a Československé armády

Divize 8 v současné době provádí práce na území lomu

Vršany a druhým rokem i na severozápadních svazích

povrchového lomu Československé armády. „U lomu ČSA

budujeme na jeho vnitřní výsypce přitěžující tělesa z hornin uvolněných sesuvnými pohyby ze strmých úpatí přilehlých Krušných hor (foto č. 2). Tímto způsobem vyřešíme dlouhodobou stabilitu svahu v oblasti pod Vesnickým

potokem a projektovaným korytem do nádrže Hedvika,“

doplňuje Ing. Jiří Čulík s tím, že na ostatních stavbách

divize 8 je zatím dokončena jen rekultivace technická.

Ačkoli jsou rekultivace velmi náročným a hlavně dlouhodobým procesem, zaměstnanci divize 8 získali za posledních šest let prací řadu zkušeností. I díky nim se

krajině v severních Čechách (foto č. 3) vrací původní

podoba a krása. Snad bude míst změněných k nepoznání

s postupujícími lety přibývat a podle očekávání začnou

brzy sloužit pro život i rekreaci nejen místních obyvatel.

Zákonné příkazy k sanacím po roce 1989

I když se velkoplošné rekultivace v severočeském hnědouhelném revíru provádějí už od roku 1952, možnostmi

komplexního odstranění ekologických škod napáchaných

hornickou činností i následnou obnovou postižených území (foto č. 1) se začala česká vláda zabývat až před několika málo lety. Konkrétně je řešila v usnesení č. 189/2002,

v němž uznala naléhavou potřebu odstranit ekologické

škody napáchané v Ústeckém kraji (foto č. 2). Později

kabinet rozšířil snahu o nápravná opatření také na Karlovarský kraj a následně na kladenský region.

Ještě v roce 2002 následovalo přijetí dalšího klíčového usnesení vlády č. 272/2002, v němž kabinet blíže

definoval, co se rozumí ekologickou škodou a jaké práce

k jejímu odstraňování mohou být financované ze státního

rozpočtu. Zároveň odborníci vypracovali koncepci, která

vymezila rozsah území, jichž se usnesení týkají. Vláda

následně definovala jednotlivá rekultivační a revitalizační opatření a vyčíslila pro ně potřebné finanční náklady

na částku patnáct miliard korun.