strana 4
LETNÍ PŘÍLOHA
Mostecká pánev
z pohledu geologa
Mostecká pánev
z pohledu historika
Mostecká pánev, které se dříve říkalo Severočeská
hnědouhelná, zaujímá plochu přes 1100 km² a rozkládá se mezi Krušnými horami a Českým středohořím.
V současnosti ji převážně zaplňují těžební jámy, důlní
propadliny zalité vodou či výsypky ve tvaru tabulových
vyvýšenin, které jsou pozůstatkem staletí trvající těžby hnědého uhlí (foto č. 1).
Z pohledu geologa je Mostecká pánev třetihorní příkopovou propadlinou, jejíž jezera a močály především
v období miocénu zaplňovaly sedimenty. V době před
22 až 17 miliony let se v pánvi nakupila až 500metrová
vrstva jílů, písků a organické hmoty, která se v močálech
vrstvila jako rašelina a stala se základem hnědouhelné
sloje. V místech, kde do močálu ústily řeky, potlačily
usazování rašeliny nánosy jílu a písku. V těchto místech je
sloj zcela nahrazena říčními nebo deltovými usazeninami
či rozštěpena na několik lávek. Podle projevu těchto vlivů
na profil sloje se Mostecká pánev člení na několik částí.
Nejvíc byla přínosem písku a jílu postižena oblast žatecké
delty. V ostatních oblastech postupně vznikla víceméně
souvislá hnědouhelná sloj o mocnosti 25–45 metrů.
Počátky dobývání hnědého uhlí v severních Čechách
sahají do konce středověku. Nejstarší zmínka o uhelném hornictví pochází z roku 1403 a zachovala se
v městské knize Duchcova u Teplic. Další záznamy jsou
datovány do období let 1550 až 1580 a týkají se především Jirkova u Chomutova, Hrobu u Teplic a Pětipeska.
Na počátku těžba hnědého uhlí probíhala především
na výchozech uhelných slojí, kde byly budovány nehluboké jámy, z nichž se těžilo pomocí rumpálu. Tento divoký
selský způsob, jenž postrádal jakýkoliv odborný dozor,
byl na Ústecku ukončen až v roce 1789. Následně bylo
dobývání podmiňováno propůjčováním dolovacího práva
a podrobeno dohledu báňského úřadu, který byl pro uhelné hornictví zřízen v roce 1783 v Jáchymově.
Rozvoj českého uhelného hornictví utlumily začátkem
19. století napoleonské války. K oživení těžby přispělo až
zahájení dopravy uhlí po Labi do Německa v roce 1830.
V sedmdesátých letech 19. století se dolování postupně
přesouvalo z Ústeckého kraje západním směrem na Duchcovsko, Mostecko a Chomutovsko. Centrem revíru se
stala oblast Mostecka, v němž vznikla řada významných
uhelných podniků, mimo jiné i Severočeská uhelná společnost, jejíž založení je datováno 4. února 1890. Řada
dolů byla i ve vlastnictví Rakouska-Uherska. Důležitý
předěl nastal pro uhelné hornictví v roce 1916, kdy bylo
při těžbě hnědého uhlí poprvé nasazeno lžícové rypadlo.
O dva roky později bylo použito i při skrývce.
1
2
3
4
1
Mostecká pánev z pohledu současnosti
Úrodnou krajinu, kterou příroda tvořila miliony let,
dokázal člověk svými zásahy na řadě míst přeměnit
během několika desetiletí v pustinu. Smutné pozůstatky těžby hnědého uhlí na severu Čech se v posledních
letech snaží napravit řada společností. Patří mezi ně
i Metrostav a především jeho divize 8, která se v různých formách sdružení s převážně regionálními firmami snaží severočeskému kraji vrátit jeho původní ráz.
„V současné době probíhají rekultivace ve čtyřech
etapách na dole Obránců míru, ve dvou na dole Vršany
a na lomu ČSA,“ vyjmenovává specialista divize 8 Ing. Jiří
Čulík a doplňuje: „Šest rekultivací jsme již dokončili –
v pěti případech šlo o technické rekultivace, to znamená
terénní úpravy (foto č. 1), výstavbu obslužných komunikací a odvodnění, a v jednom případě byla dokončena
i biologická rekultivace a v oblasti probíhá pěstební péče.“
Všechny rekultivace, tedy řízený proces obnovy krajiny tak, aby se na postiženém území znovu dosáhlo
přirozené rovnováhy, totiž zahrnují dvě etapy. V první fázi
se jedná o technickou rekultivaci, která zahrnuje soubor
opatření a úprav přispívajících k obnově produkčnosti
a funkčností krajiny a týká se zejména výsypek, odvalů,
poklesů. Jejím cílem je vymodelovat nový terén, který
musí nejen vyhovovat celkové koncepci rekultivované
oblasti, ale musí být i stabilní a splňovat požadavky
na budoucí hydrogeologické parametry. Během technické
rekultivace oblast doplní obnovené hospodářské či příjezdové cesty včetně odvodnění a skrývková ornice zakryje
přemístěnou, uloženou a zhutněnou zeminu.
„Konkrétně jde o převrstvení nepříznivých výsypkových zemin ornicí nebo jinými snadno zúrodnitelnými
materiály, jako jsou spraše, sprašné hlíny a svahoviny.
Tyto zeminy na rekultivované plochy dopravujeme zpravidla z deponií, které vznikly při otevírce uhelných ložisek.
Při skrývkových pracích byly totiž jednotlivé půdní profily
naštěstí odtěžovány tak, aby mohly být později využity při
rekultivacích,“ doplňuje ing. Čulík.
Biologická rekultivace
Po technické rekultivaci následuje biologická, která má
za úkol území oživit. Jedním z jejích druhů je zalesnění
neboli lesnická rekultivace, dalšími druhy jsou rekultivace zemědělská a vodohospodářská. Je pochopitelné, že
základním předpokladem úspěšné lesnické rekultivace je
tvorba vhodných půdních podmínek. Většinu výsypkových substrátů je sice možné zalesňovat přímo, mnohé
však vyžadují vylepšení kvality povrchu. Provádí se pomocí různých melioračních hodnotných zemin, jako jsou
slíny, bentonity, rašeliny a různé komposty.
Plochu pánve v současné době vymezuje výchoz uhelné sloje nebo jejích ekvivalentů na povrch. Nejhlubší částí
pánve je tzv. centrální oblast mezi městy Litvínov, Osek,
Duchcov a obcemi Lom a Mariánské Radčice. Uhlí se tu
dnes těží ve čtyřech povrchových lomech.
Technologie lomové těžby je závislá na nutnosti přemístit z dobývacího prostoru nadložní horniny, a to zpravidla na vnější výsypku a později na vnitřní výsypku do vytěženého prostoru. Jedná se zejména o jílovité horniny,
částečně o terciární písky či hlinité kvarterní horniny.
Rekultivace v Mostecké pánvi probíhají už déle než
60 let. Přirozený půvab však těžbou znehodnocené krajině
vracejí jen po částech a velmi pomalu (foto č. 2, 3). Jejich
výsledky však už jsou dnes dobře patrné (foto č. 4).
Celou stranu připravila Martina Vampulová ve spolupráci s divizí 8, která ze svého
archivu vybrala i ilustrace
3
Kromě toho musí být pro každou výsypku navržen co
nejvhodnější výběr dřevin. Obecně lze říci, že v Podkrušnohoří nejčastěji vysazovanými stromy jsou zejména břízy, olše, jeřáby, topoly, vrby, akáty, duby, javory, jasany,
lípy, modříny a také některé druhy borovic. Většinou se
vysazují v počtu deseti tisíc na jeden hektar půdy. Vlastní
výsadba se provádí běžným způsobem do jamek, do nichž
se podle potřeby přidávají meliorační příměsi a prostředky pro výživu rostlin. Pak následuje několikaletá péče
o vysazené kultury, jež spočívá hlavně v náhradě uhynulých sazenic a v likvidaci plevelů sečením, okopávkou
a jen v nejvyšší nouzi chemickými postřiky.
2
Velkostrojová těžba po 2. světové válce
Stejně jako v zemědělství či průmyslu byl i soukromý důlní majetek po 2. světové válce znárodněn a v roce 1946
vznikl národní podnik Severočeské hnědouhelné doly se
sídlem v Mostě. V průběhu dalších let se k těžbě postupně
využívaly velkostrojové technologie. Důsledkem této koncepce, která vyžadovala zajištění rozsáhlého území pro
ukládání skrývkových hmot, byla likvidace okolních obcí.
Těžba uhlí probíhala bez ohledu na osídlení, přírodu a krajinu Mostecké pánve i její okolí a také bez ohledu na možná
rizika spojená s činností podél krušnohorského svahu.
Intenzivní důlní a průmyslová činnost způsobila v kraji
obrovskou devastaci životního prostředí, s níž byla spojena celá řada environmentálních problémů – zhoršení zdravotního stavu obyvatel, vyšší mortalita, migrace obyvatel,
dopad emisí na lesní ekosystémy a řada dalších.
Celý tento rekultivační cyklus trvá řadu let. Je považován za dokončený až tehdy, když nově zasazené stromy
dosahují alespoň pětimetrové výšky a celý porost si již dokáže vytvořit vnitřní mikroklima a sám se umí vypořádat
s plevely i okusováním od zvěře. Tohoto cíle lze zpravidla
dosáhnout už během 10 až 15 let.
Lomy Vršany a Československé armády
Divize 8 v současné době provádí práce na území lomu
Vršany a druhým rokem i na severozápadních svazích
povrchového lomu Československé armády. „U lomu ČSA
budujeme na jeho vnitřní výsypce přitěžující tělesa z hornin uvolněných sesuvnými pohyby ze strmých úpatí přilehlých Krušných hor (foto č. 2). Tímto způsobem vyřešíme dlouhodobou stabilitu svahu v oblasti pod Vesnickým
potokem a projektovaným korytem do nádrže Hedvika,“
doplňuje Ing. Jiří Čulík s tím, že na ostatních stavbách
divize 8 je zatím dokončena jen rekultivace technická.
Ačkoli jsou rekultivace velmi náročným a hlavně dlouhodobým procesem, zaměstnanci divize 8 získali za posledních šest let prací řadu zkušeností. I díky nim se
krajině v severních Čechách (foto č. 3) vrací původní
podoba a krása. Snad bude míst změněných k nepoznání
s postupujícími lety přibývat a podle očekávání začnou
brzy sloužit pro život i rekreaci nejen místních obyvatel.
1
2
Zákonné příkazy k sanacím po roce 1989
I když se velkoplošné rekultivace v severočeském hnědouhelném revíru provádějí už od roku 1952, možnostmi
komplexního odstranění ekologických škod napáchaných
hornickou činností i následnou obnovou postižených území (foto č. 1) se začala česká vláda zabývat až před několika málo lety. Konkrétně je řešila v usnesení č. 189/2002,
v němž uznala naléhavou potřebu odstranit ekologické
škody napáchané v Ústeckém kraji (foto č. 2). Později
kabinet rozšířil snahu o nápravná opatření také na Karlovarský kraj a následně na kladenský region.
Ještě v roce 2002 následovalo přijetí dalšího klíčového usnesení vlády č. 272/2002, v němž kabinet blíže
definoval, co se rozumí ekologickou škodou a jaké práce
k jejímu odstraňování mohou být financované ze státního
rozpočtu. Zároveň odborníci vypracovali koncepci, která
vymezila rozsah území, jichž se usnesení týkají. Vláda
následně definovala jednotlivá rekultivační a revitalizační opatření a vyčíslila pro ně potřebné finanční náklady
na částku patnáct miliard korun.