LETNÍ PŘÍLOHA
Náš dar ke 100 letům republiky
strana 3
Dobové zajímavosti
v souvislostech
Národní muzeum jako instituce bylo založeno již před
200 lety v roce 1818. Nemělo ale vlastní budovu.
Vystavovalo v zapůjčených prostorách Šternberského
paláce na Hradčanech a od roku 1846 v zakoupeném,
poměrně malém Nostickém paláci v ulici Na Příkopě.
V druhé polovině 19. století se velice upřesnila potřeba
budovy Národního muzea s reprezentativními a působivými prostory (foto).
1
Povedlo se nám – řečeno dobovým vlasteneckým žargonem – „proti všem“ složitým okolnostem rekonstruo
vat komplexně historickou budovu Národního muzea
v Praze. Rozsáhlá obnova proběhla téměř po 130 letech
od postavení objektu. V tehdejší době byla stavba velký
přínos pro naše národní sebevědomí a lze s trochou
nadsázky konstatovat, že obdobně velkým počinem
byla rekonstrukce pro oslavy nejkulatějšího státního
výročí – 100 let od vzniku republiky.
Takto rozsáhlá, funkčně složitá a dožilá budova kupodivu neprošla doposud generální obnovou, přestože její
havarijní stav byl probírán několik desetiletí.
Národní muzeum, kde po složité zdlouhavé přípravě
probíhala realizace s cíleným dokončením k pevnému
výročí republiky, se stalo velice sledovanou stavbou.
Přirozeně nebyla v daných podmínkách a limitech snadno
realizovaným úkolem – vznikla zde obdobná komplikovaná
a národem sledovaná stavba jako před pár desítkami let
rekonstrukce Národního divadla k jeho 100letému výročí.
Prokazatelně se nyní jednalo o nejrozsáhlejší rekonstrukci naší doby. Mimochodem zajímavé je srovnání,
že se obnovoval objekt rozsáhlejší než velice sledovaný
nedávno poškozený chrám Notre-Dame v Paříži.
Sochařská galerie pod širým nebem
Palácový objekt se viditelně již vloni stal dominantou
města (foto č. 1). Výrazně se to projevilo zejména po
zdařilém navrácení lesku kopulím a obnovení decentní barevnosti fasády, která je znovu ve světlých tónech původního čistého pískovce. Navíc dům je pozoruhodná stavba
s bohatou plastickou výzdobou, dalo by říci s obnovenou
sochařskou galerií pod širým nebem (foto č. 2). Interiér
samozřejmě vynikne až po vstupu do hlavní dvorany. Zde
zaujme především skleněným stropem prosvěcovaná
elegance bohaté umělecké výzdoby (foto č. 3). Nádherný
je také strop v panteonu (foto č. 4).
Dobová noblesnost zde byla zvládnutá (tehdy i nyní)
nevídaně dokonalým řemeslem. Je proto přirozené, že
ihned se objevilo ono jemně okřídlené rčení, které vystihuje podstatu díla: „Nejkrásnějším exponátem Národního
muzea je jeho historická budova.“ V tomto duchu se po
rekonstrukci vyjadřují nejenom památkáři (včetně citované generální ředitelky Národního památkového ústavu
Ing. arch. Naděždy Goryczkové), ale i renomovaní architekti a historici. Potěšitelná je také skutečnost, že se
ve stejném duchu hodnocení shoduje naše i zahraniční
veřejnost a že to platí pro celou rekonstrukci.
Opět palác, který vévodí centru Prahy
Zájem o renomovanou budovu je stále obrovský, vždyť
návštěvnost prakticky neklesla ani po zahajovacím provozu pro veřejnost, kdy byl vstup volný, tj. bezplatný. Tehdy
to byl dar vedení Muzea ke 100 letům republiky (1918)
a zároveň ke 200 letům od založení instituce Národní
muzeum (1818). Muzejní instituce byla založena českými
patrioty, tehdy vlastenci především z řad české šlechty.
K ní se postupně přidávala řada našich vědců, učenců
a obrozenců národa. V době, kdy jsme ještě neměli vlastní
státní identitu a Praha nebyla hlavním, ale provinčním až
třetím městem monarchie, to byl nebývalý počin.
Novorenesanční rozsáhlá budova, jistě se záměrně
předimenzovanou kopulí, i dnes majestátně vévodí centru Prahy, tedy nejenom Václavskému náměstí. Je totiž
dominantní také při pohledu na centrum téměř odevšad,
2
3
4
5
Metrostav_12_13_2019.indd 3
zejména z Pražského hradu, z Petřína, z Chotkových sadů,
Letné, a dokonce také z letadla. A večer při vzdálenějších
pohledech budí díky efektnímu nasvícení dojem, jako
kdyby okolo tohoto paláce stály domky jak na latránu.
Navíc kašna před Národním muzeem, vždy klasické místo
schůzek a významných počinů, se ve večerních hodinách
světelně proměňuje cyklicky i do zářivé trikolory, která
působivě probarvuje padající vodu (foto č. 5).
6
7
Zdařilou rekonstrukcí do nejmenšího detailu (foto č. 6)
si tak Metrostav jako vedoucí sdružení Metrostav–Průmstav–Imos (M-P-I) se svými partnery vytvořil v hlavním
městě další výrazný „pomník“ – významný odkaz pro
příští generace. Je proto přirozené, že právě zde na žádost
vlády probíhaly oficiální oslavy 100 let republiky. Je zde
také logicky instalována vzájemná jubilejní Česko-slovenská výstava. Samozřejmě tady průběžně probíhají různé
významné akce, jako jsou vládní a obchodní setkání se
zahraničními partnery, kterým se předvádí budova jako
chlouba metropole. Také Česká televize a další instituce
začaly znovu „objevovat“ zrekonstruovaný „dům“ pro své
nejvýznamnější diskusní pořady i akce pro veřejnost.
Objekt se stává nyní atraktivní také pro zcela nový
zajímavý rozhled z muzea „ven“, tj. výhled na okolí z nové
skleněné podlahy ve vysoké centrální věži – pozoruhodný je pohled zejména směrem na stověžatou Prahu
s protipólem Hradčan (foto č. 7). Prostě se nám povedla
rekonstrukce objektu probouzejícího vždy naši identitu
– viditelně to tak vnímají návštěvníci (i my stavbaři). Je
to nyní i trochu potřebné a můžeme na to být jako hlavní
realizátoři právem hrdí. Troufám si říci: obdobně jako
zakladatelé v době obrození tenkrát v 19. století.
Příprava probíhala v obrozeneckých souvislostech
doby: město darovalo zajímavý pozemek po zbourané
Koňské bráně a Zemský sněm a Zemský výbor vyhlásily
soutěž na projekt v listopadu 1883. Nyní prosím vnímejte
dnes nedostižnou rychlost tehdejší přípravy stavby: za půl
roku od vyhlášení, již 8. 4. 1884, byla soutěž vyhodnocena
(přijato 27 návrhů) a vítězem se stal návrh označený Pro
patria (pro Vlast), ke kterému se přihlásil architekt Josef
Schulz. Za další půlrok byla připravena dokumentace,
do které byly ještě zapracovávány připomínky kustodů,
a přibližně za další půlrok byl vybrán dodavatel a ještě
na jaře započala v roce 1885 stavba. Prostě od vyhlášení
soutěže „jenom“ na projekt až do zahájení stavby uplynulo přibližně půl druhého roku! Zajímavé je, že architekt
Schulz se stal i zodpovědným stavitelem a stavba včetně
zdobné fasády trvala necelých šest let do roku 1891, ale
na vnitřní výzdobu a vybavenost byla samostatně vyhrazena následná doba ještě delší, a to zhruba 10 let.
Tenkrát v panteonu...
Pro veřejnost byla již 18. 5. 1891 budova omezeně zpřístupněna (podobně jako naše rekonstrukce ještě před
uzavřením kolaudace) a dodnes se toto považuje za datum otevření Národního muzea. V panteonu byla slavnost
u příležitosti zahájení činnosti České akademie císaře
Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze,
pro niž si její předseda a velký mecenáš nejenom muzea
architekt Josef Hlávka pronajal levé křídlo objektu. Za
přítomnosti arcivévody Karla Ludvíka, tehdy nepsaného
následníka trůnu, vše proběhlo bez hotové výzdoby nejenom panteonu, ale objekt se podařilo zpřístupnit.
Pro onu slávu byly do panteonu přeneseny sochy
Ludvika von Schvanthalera, které daroval muzeu vlastenec Antonín Veith (objednal si pro svůj nerealizovaný projekt Slavína původně 22 soch velikánů českých dějin, ale
zhotoveno za jeho života jich bylo jen osm). Tyto krásné
bronzové sochy dodnes v objektu zůstaly, ale byly v roce
1899 přemístěny na chodby a schodiště a obdobně byly
nyní osazeny i při naší rekonstrukci.
Do panteonu se postupně od konce 90. let 19. století
dávaly již programově zadávané busty našich významných osobností a tyto byly (a patrně dále budou) postupně
doplňovány v souladu s novým pohledem na naši historii.
Mimo významné české osobnosti minulých století se zde
nyní znovu instalovaly i mramorové busty císaře Františka
Josefa I. a jeho ženy Alžběty Bavorské (lidově známé jako
Sisi), které byly ihned po vyhlášení samostatnosti republiky sejmuty, ale zřízenci muzea pečlivě uloženy v depozitáři a my jsme je po rekonstrukci vrátili na původní čestná
místa nad zdobné krby v panteonu.
Necitlivé zásahy a dlouhá cesta k rekonstrukci
O rekonstrukci Národního muzea se uvažovalo od 80. let
minulého století. Dům byl poškozen třeba za druhé světové války v květnu 1945 německou bombou a v srpnu
1968 nechvalně známou střelbou sovětských okupantů.
Újma objektu vznikla také při stavbě metra v 70. letech.
Z důvodu velkého rozsahu a souvisejících obav ze
složité rekonstrukce rozsáhlé budovy dostalo po Národním divadle nejprve přednost Rudolfinum a poté Obecní
dům. O rekonstrukci takto náročného a rozsáhlého paláce
historické budovy Národního muzea se tedy rozhodlo až
v roce 2006. Následně byla vypsána soutěž na projekt
(zvítězil Vojenský projektový ústav) a poté i na realizaci,
kdy při opakované soutěži nakonec zvítězilo sdružení Met
rostav–Průmstav–Imos, které pod vedením Metrostavu
zahájilo rekonstrukci na jaře 2015.
22.07.19 13:28