Strana 4

strana 4

LETNÍ PŘÍLOHA

Generální rekonstrukce po 130 letech

Vytčeným, ale nepsaným cílem vystavění objektu českého Národního muzea v době monarchie Rakousko-Uherska bylo: za dané peníze trumfnout vše „německé“ v Praze, tedy postavit co nejlevněji, tedy úsporně největší

možnou budovu. Hlavním cílem nynější rekonstrukce proto bylo na „ošizeném“ základu vytvořit funkčně perfektní, kvalitní novodobý objekt, ale ve starém kabátě, tedy se zachováním historického tvarosloví. Nelehký úkol.

Přirozený slogan tehdejších stavitelů „za málo peněz

hodně muziky“ vyústil v úsporné provedení celé stavby.

Umožňovala to i veliká technická zdatnost stavitele Josefa Schulze, dříve technického partnera architekta Josefa

Zítka. Klíčové bylo Schulzovo autokrativní vedení stavby,

rozkreslené detaily, tlak na dokonalé řemeslné provedení,

požadovaná technická funkčnost a propracovanost, ale

také šetrnost ve spojení s jeho pedantstvím. Napomáhala tomu levná pracovní síla a kvalitní práce řemeslníků

při vytváření umělých mramorů, fládrování (foto č. 1)

podřadnějšího dřeva a tím i úspora drahých „pravých“

palácových materiálů (mramor, kámen, dub apod.).

Také tehdejší technická východiska, mimo jiné zadání

stavby jenom pro sezonní provoz, umožňovala minimum

izolací nejenom u oken (foto č. 2) a dveří, ale také absenci

náročného rozvodu pro ústřední topení.

Výsledkem úsporné činnosti bylo, že například již na

přelomu 19. a 20. století opadávala omítka, a tak zemský

výbor požádal po necelých 10 letech o finance na opravu

fasády (foto č. 3). Žádosti bylo vyhověno se zajímavým

až poučným odůvodněním: fasáda budovy muzejní nebyla

doposud opravována od vystavění budovy.

Po technicko-provozní stránce jde tedy po nynější

rekonstrukci vlastně o nový dům (foto č. 4), který ovšem

vypadá jako tenkrát v 19. století. Původně byl bez součas-

Metrostav_12_13_2019.indd 4

tak k činnostem na stavbě, dle výchozího harmonogramu,

mnoho reálného času nezbývá...

Úskalí zvládnutá díky vynikající koordinaci

Každému, kdo vnímá výše nastíněnou situaci, je jasné, že

na dokončovací práce, vesměs uměleckořemeslné a restaurátorské, zbylo výrazně méně času. Bylo nutné denně

koordinovat součinnost všech složek včetně návazností

rozsáhlých instalací a nových energetických rozvodů, což

představuje stovky kilometrů kabelů. Prakticky – ale velmi

schematicky řečeno – bylo možné první rok restaurovat

pouze stropy se štukovou plastickou výzdobou a náročnými dekorativními malbami. V rozsáhlém objektu Národního muzea je „naštěstí“ zhruba 17 000 m zdobených

stropů, které bylo možné realizovat téměř nezávisle na

podlahách a oknech (foto č. 5).

Výše zmíněná koordinace, částečně tedy operativní

mimosmluvní harmonogram, byla velice zajímavá a jsem

osobně velice rád, že jsem se mohl do takto náročné

činnosti zapojit. Bylo to těžké pro všechny strany od investora a projektanta po konečné subdodávky restaurátorů. Mohu zodpovědně prohlásit, že takto složitá situace

nebyla na žádné stavbě, u které jsem byl přítomen. A měl

jsem to štěstí, že jsem byl u srovnatelných staveb od

Národního divadla přes Rudolfinum, Obecní dům, zámek

Český Krumlov, Karlínské divadlo, Klementinum a podobně včetně významných novodobých rekonstrukcí – Baťův

mrakodrap, Loosova vila i akcí zahraničních.

ných složitých TZB (technické zařízení budov, pozn. red.)

atributů a provozněbezpečnostních systémů.

S novodobým cílem souvisí vybudování tunelu na pohodlné návštěvnické propojení s novou muzejní budovou

(dřívější parlament). Tunel bude využíván i pro invalidní

vozíky bez nutnosti budování nájezdových ramp u tvarosloví původního objektu.

Nečekaná, leč zásadní komplikace

V samotné historické budově došlo také na jednu zásadní

změnu, která však pohledově nenarušuje původní hmotu

paláce a je prakticky viditelná jen z interiéru i letadel a dronů: nově byly zastřešeny obě dvorany a tím se původní

nádvoří staly interiérem a výrazně se rozšířila výstavní

plocha. Nynější plně zastřešený a klimatizovaný objekt

má téměř 8000 m2 zastřešení.

Také řádový počet oken je úctyhodný – je jich přes 500

a při představě, že většina oken má 18 křídel (9 vnějších

a 9 vnitřních), se jejich číslo blíží 8000. U oken bylo upraveno osazení s patřičným utěsněním novodobou izolací

a u vnějšího pláště byla vyrobena nová křídla s izolačními

dvojskly, ale s původní subtilní profilací, aby nebylo vi

zuálně narušeno tvarosloví objektu. Širší profilací se totiž

pokazila řada jinak úspěšných rekonstrukcí.

Pro stavebníky vznikla nová skutečnost, že oproti

předpokladům projektu (a záměru investora) bylo nutno

jednotlivá okna citlivě vyjmout a opravovat v externích

dílnách. Tímto nastala rok „protahovaná“ krizová situace,

řešitelná jedině výrobně a logisticky náročným způsobem

až v posledním roce rekonstrukce. Jedině v souběhu

u několika zhotovitelů bylo možné dosáhnout požadovaných novodobých technických i energetických parametrů

a okna se nakonec podařilo navrátit včas.

Obdobná situace v průběhu realizace „bobtnala“

i u dřevěných podlah, kterých je v objektu úctyhodná

plocha téměř 11 000 m2. Podle zadávací dokumentace

se u projektu předpokládalo zachování 85 % původních

parket s rozsáhlým využitím původního záklopu. Už při

demontážích, které začaly ještě podle původního harmonogramu, se tento záměr ukázal jako nemožný. Téměř

dva roky se hledala nová řešení. Ani zde, ve firemních

novinách, není prostor na detailní rozbor situace s vynucenými změnami od projektových instrukcí po změnové

listy s novým oceněním. Dobré je si však uvědomit, že

když jsou na základní rekonstrukci domu naplánovány tři

roky a z toho téměř dva roky nelze dělat podlahy a okna,

Realizační změny se zdánlivě nedotýkaly pláště budovy. Zde bylo možné plánovaně renovovat bohatou

sochařskou výzdobu (některé rozměrné sochy se přemísťovaly do ateliéru), opravovat rozsáhlé římsy se složitou

konstrukcí a obnovovat rozměrné balustrády. Také zde

jako při každé rekonstrukci na základě nálezů, rozborů,

expertiz a souvisejícího hledání optimálních řešení. Tímto docházelo ke zcela rozdílným názorům na realizaci,

vznikaly neplánované prostoje, které komplikovaly práce.

Jednalo se zejména u kamenných prvků o povrchovou

úpravu i barevnost, o určení podílu nového pískovce po

rozkrytí zmíněných složitých konstrukcí říms apod.

Kupodivu ocelové nosníky a konzole říms byly vesměs (mimo tympanon) ve velice dobrém stavu, takže

je šlo bez větších potíží opravit. Rozsáhlé plochy fasády,

často imitující pískovec, byly postupně směrem k soklům

dokončeny již ve vazbě na upravený harmonogram, ale

s naplněným plánovaným cílem pro rok 2018, tj. odstranit

lešení a prezentovat fasádu celé budovy dle přání investora v tomto jubilejním roce již od léta.

Dílo se podařilo!

V příloze tohoto metrostaváckého periodika si dovolím

osobní poznámku. Jde o srovnání nákladů naší nabídkové

soutěžené ceny 1,3 miliardy Kč s rozpočtem projektanta

2,3 miliardy Kč. Nakonec, kvůli vynuceným vícepracím

se skutečná cena nyní pohybuje okolo 1,7 miliardy korun.

Velice zajímavé (byť schematické) je také porovnání nákladů s rozměrově polovičním pražským Obecním domem,

který byl rekonstruován v jiných cenových hladinách již

před 20 lety, kdy výsledná cena byla přesto vyšší, a to 2,1

miliardy Kč! Jisté je, že výchozí podmínky pro realizaci započatou naším sdružením M-P-I Národní muzeum v roce

2015 byly složité.

Na závěr lze stručně deklarovat: povedla se velice

hodnotná rekonstrukce velkolepé budovy. Podařilo se ji

dostat do provozní polohy nového tisíciletí. Vyřešilo se při

realizaci účelně vše potřebné, byť za složitých časových

a finančních podmínek, ale hlavně kvalitně a včas. Nezpochybnitelně dnes platí: „stavba jest již dokonána“, jak

zní dobový citát oznamující původní dokončení výstavby

muzejní budovy zemskému výboru 4. května 1891.

Přílohu

připravil

dlouholetý

M gr.

Václav

spolupracovník

Mikule,

Metrostavu

v oblasti památek a uměleck ých řemesel.

Foto Ester Havlová

Ke cti Metrostavu

Zřetelný byl od počátku postoj vedení Metrostavu a celého sdružení M-P-I k rekonstrukci Národního muzea,

tj. nezastavit akci ani pro čas na potřebné změny projektu, byť známé či poznávané až na základě skutečného stavu, nečekat bez činnosti na nacenění projektových instrukcí a dořešení změnových listů.

Výsledek by byl v takovém případě jasný a poměrně

obvyklý: bylo by to časté zastavení stavby, průtahy, rozepře a tím jistě nedodržení konečného termínu k danému

výročí vzniku Československé republiky.

Realizovat některé části projektu tedy nebylo možné podle původního zasmluvněného harmonogramu,

protože z výše uvedených důvodů vznikaly prostoje

a důsledkem bylo, že se navazující práce posouvaly a tím

se logicky a bohužel zkracoval čas na jejich dohotovení.

Zejména pracovníci společnosti Instalace Praha a restaurátoři sdružení z velké části ze společnosti Pracom museli

zajistit celou řadu dalších specialistů a riskantně novátorsky pracovat v nezvyklém souběhu různorodých řemesel

(prašné a mokré procesy u citlivých restaurátorských

činností). Nevýhodou a velkou komplikací nezměněného

konečného termínu – tj. 28. říjen 2018 – byla nutnost

posílit realizaci dalšími specialisty, ale již bez finančního

navýšení celkových nákladů. V popisované situaci proto

kvalita provedených prací byla velice pečlivě hlídaná

techniky Metrostavu a Průmstavu za úžasné součinnosti

s památkáři i v přímé vazbě vedení stavby na subdodavatele. Výsledkem je všeobecné velice pozitivní hodnocení

kvality provedení prací jak od odborné, tak návštěvnické

veřejnosti. Pro mne osobně je také potěšitelné, že je dílo

srovnatelné s úrovní restaurování gigantů, jako bylo Národní divadlo před 40 lety a Obecní dům před 20 lety.

K velké cti vedení Metrostavu ale také samozřejmě celého sdružení Metrostav–Průmstav–Imos pod vedením

ředitele výstavby Jana Kučery patří, že při překonávání

výše zmíněných problémů se nikdy, nikdo a nikde veřejně

nevymlouval na vady projektu, na posunuté časy až do

téměř nereálného termínu dokončení. Za celou dobu nevyšel „ven“ od pracovníků sdružení MPI ani od smluvních

partnerů a subdodavatelů negativní rozhovor s výmluvami

a popisem komplikací... Vždy se zkrátka věřilo a konalo

tak, vše se zvládne a k tomu do posledního detailu v odpovídající kvalitě. U tohoto objektu nic nového – vše se

konalo v intencích doby vzniku objektu před více než 100

lety, vše se událo snad pod fiktivním pohledem architekta-stavitele Josefa Schulze.

Muzeum v číslech

zahájení rekonstrukce

20. dubna 2015

částečné otevření historické budovy

28. října 2018

plánované dokončení ze strany M-P-I

léto 2019

realizační tým sdružení M-P-I

37 techniků

plocha pozemků Muzea

13 598 m²

zastavěná plocha bez dvorů

6055 m²

délka budovy

103,22 m

šířka budovy

74,1 m

výška budovy

69,15 m

počet schodů

od fontány do hlavní lucerny 338

počet dveří

368

počet oken

562

počet místností

235

počet výstavních sálů

plocha výstavních sálů

7000 m²

množství vody, které proteče fontánou

120 m³/den

počet sbírkových předmětů

20 000 000

kostra velryby váží

4000 kg

Na původní budovu bylo zapotřebí

počet cihel

písku

železa

mramorků pro dlažbu ochozu schodiště

zlata v exteriéru (3 kg)

10 350 000 ks

15 000 m³

1 250 000 kg

3 500 000

727 m²

Při rekonstrukci bylo nutné

odstranit

zabudovat

natáhnout

20 000 tun odpadu a suti

600 km nových silnoproudých kabelů

700 km nových datových kabelů

22.07.19 13:28