strana 4
LETNÍ PŘÍLOHA
Generální rekonstrukce po 130 letech
Vytčeným, ale nepsaným cílem vystavění objektu českého Národního muzea v době monarchie Rakousko-Uherska bylo: za dané peníze trumfnout vše „německé“ v Praze, tedy postavit co nejlevněji, tedy úsporně největší
možnou budovu. Hlavním cílem nynější rekonstrukce proto bylo na „ošizeném“ základu vytvořit funkčně perfektní, kvalitní novodobý objekt, ale ve starém kabátě, tedy se zachováním historického tvarosloví. Nelehký úkol.
1
Přirozený slogan tehdejších stavitelů „za málo peněz
hodně muziky“ vyústil v úsporné provedení celé stavby.
Umožňovala to i veliká technická zdatnost stavitele Josefa Schulze, dříve technického partnera architekta Josefa
Zítka. Klíčové bylo Schulzovo autokrativní vedení stavby,
rozkreslené detaily, tlak na dokonalé řemeslné provedení,
požadovaná technická funkčnost a propracovanost, ale
také šetrnost ve spojení s jeho pedantstvím. Napomáhala tomu levná pracovní síla a kvalitní práce řemeslníků
při vytváření umělých mramorů, fládrování (foto č. 1)
podřadnějšího dřeva a tím i úspora drahých „pravých“
palácových materiálů (mramor, kámen, dub apod.).
Také tehdejší technická východiska, mimo jiné zadání
stavby jenom pro sezonní provoz, umožňovala minimum
izolací nejenom u oken (foto č. 2) a dveří, ale také absenci
náročného rozvodu pro ústřední topení.
2
Výsledkem úsporné činnosti bylo, že například již na
přelomu 19. a 20. století opadávala omítka, a tak zemský
výbor požádal po necelých 10 letech o finance na opravu
fasády (foto č. 3). Žádosti bylo vyhověno se zajímavým
až poučným odůvodněním: fasáda budovy muzejní nebyla
doposud opravována od vystavění budovy.
Po technicko-provozní stránce jde tedy po nynější
rekonstrukci vlastně o nový dům (foto č. 4), který ovšem
vypadá jako tenkrát v 19. století. Původně byl bez součas-
4
Metrostav_12_13_2019.indd 4
tak k činnostem na stavbě, dle výchozího harmonogramu,
mnoho reálného času nezbývá...
Úskalí zvládnutá díky vynikající koordinaci
Každému, kdo vnímá výše nastíněnou situaci, je jasné, že
na dokončovací práce, vesměs uměleckořemeslné a restaurátorské, zbylo výrazně méně času. Bylo nutné denně
koordinovat součinnost všech složek včetně návazností
rozsáhlých instalací a nových energetických rozvodů, což
představuje stovky kilometrů kabelů. Prakticky – ale velmi
schematicky řečeno – bylo možné první rok restaurovat
pouze stropy se štukovou plastickou výzdobou a náročnými dekorativními malbami. V rozsáhlém objektu Národního muzea je „naštěstí“ zhruba 17 000 m zdobených
stropů, které bylo možné realizovat téměř nezávisle na
podlahách a oknech (foto č. 5).
Výše zmíněná koordinace, částečně tedy operativní
mimosmluvní harmonogram, byla velice zajímavá a jsem
osobně velice rád, že jsem se mohl do takto náročné
činnosti zapojit. Bylo to těžké pro všechny strany od investora a projektanta po konečné subdodávky restaurátorů. Mohu zodpovědně prohlásit, že takto složitá situace
nebyla na žádné stavbě, u které jsem byl přítomen. A měl
jsem to štěstí, že jsem byl u srovnatelných staveb od
Národního divadla přes Rudolfinum, Obecní dům, zámek
Český Krumlov, Karlínské divadlo, Klementinum a podobně včetně významných novodobých rekonstrukcí – Baťův
mrakodrap, Loosova vila i akcí zahraničních.
ných složitých TZB (technické zařízení budov, pozn. red.)
atributů a provozněbezpečnostních systémů.
S novodobým cílem souvisí vybudování tunelu na pohodlné návštěvnické propojení s novou muzejní budovou
(dřívější parlament). Tunel bude využíván i pro invalidní
vozíky bez nutnosti budování nájezdových ramp u tvarosloví původního objektu.
Nečekaná, leč zásadní komplikace
V samotné historické budově došlo také na jednu zásadní
změnu, která však pohledově nenarušuje původní hmotu
paláce a je prakticky viditelná jen z interiéru i letadel a dronů: nově byly zastřešeny obě dvorany a tím se původní
nádvoří staly interiérem a výrazně se rozšířila výstavní
plocha. Nynější plně zastřešený a klimatizovaný objekt
má téměř 8000 m2 zastřešení.
3
Také řádový počet oken je úctyhodný – je jich přes 500
a při představě, že většina oken má 18 křídel (9 vnějších
a 9 vnitřních), se jejich číslo blíží 8000. U oken bylo upraveno osazení s patřičným utěsněním novodobou izolací
a u vnějšího pláště byla vyrobena nová křídla s izolačními
dvojskly, ale s původní subtilní profilací, aby nebylo vi
zuálně narušeno tvarosloví objektu. Širší profilací se totiž
pokazila řada jinak úspěšných rekonstrukcí.
Pro stavebníky vznikla nová skutečnost, že oproti
předpokladům projektu (a záměru investora) bylo nutno
jednotlivá okna citlivě vyjmout a opravovat v externích
dílnách. Tímto nastala rok „protahovaná“ krizová situace,
řešitelná jedině výrobně a logisticky náročným způsobem
až v posledním roce rekonstrukce. Jedině v souběhu
u několika zhotovitelů bylo možné dosáhnout požadovaných novodobých technických i energetických parametrů
a okna se nakonec podařilo navrátit včas.
Obdobná situace v průběhu realizace „bobtnala“
i u dřevěných podlah, kterých je v objektu úctyhodná
plocha téměř 11 000 m2. Podle zadávací dokumentace
se u projektu předpokládalo zachování 85 % původních
parket s rozsáhlým využitím původního záklopu. Už při
demontážích, které začaly ještě podle původního harmonogramu, se tento záměr ukázal jako nemožný. Téměř
dva roky se hledala nová řešení. Ani zde, ve firemních
novinách, není prostor na detailní rozbor situace s vynucenými změnami od projektových instrukcí po změnové
listy s novým oceněním. Dobré je si však uvědomit, že
když jsou na základní rekonstrukci domu naplánovány tři
roky a z toho téměř dva roky nelze dělat podlahy a okna,
5
Realizační změny se zdánlivě nedotýkaly pláště budovy. Zde bylo možné plánovaně renovovat bohatou
sochařskou výzdobu (některé rozměrné sochy se přemísťovaly do ateliéru), opravovat rozsáhlé římsy se složitou
konstrukcí a obnovovat rozměrné balustrády. Také zde
jako při každé rekonstrukci na základě nálezů, rozborů,
expertiz a souvisejícího hledání optimálních řešení. Tímto docházelo ke zcela rozdílným názorům na realizaci,
vznikaly neplánované prostoje, které komplikovaly práce.
Jednalo se zejména u kamenných prvků o povrchovou
úpravu i barevnost, o určení podílu nového pískovce po
rozkrytí zmíněných složitých konstrukcí říms apod.
Kupodivu ocelové nosníky a konzole říms byly vesměs (mimo tympanon) ve velice dobrém stavu, takže
je šlo bez větších potíží opravit. Rozsáhlé plochy fasády,
často imitující pískovec, byly postupně směrem k soklům
dokončeny již ve vazbě na upravený harmonogram, ale
s naplněným plánovaným cílem pro rok 2018, tj. odstranit
lešení a prezentovat fasádu celé budovy dle přání investora v tomto jubilejním roce již od léta.
Dílo se podařilo!
V příloze tohoto metrostaváckého periodika si dovolím
osobní poznámku. Jde o srovnání nákladů naší nabídkové
soutěžené ceny 1,3 miliardy Kč s rozpočtem projektanta
2,3 miliardy Kč. Nakonec, kvůli vynuceným vícepracím
se skutečná cena nyní pohybuje okolo 1,7 miliardy korun.
Velice zajímavé (byť schematické) je také porovnání nákladů s rozměrově polovičním pražským Obecním domem,
který byl rekonstruován v jiných cenových hladinách již
před 20 lety, kdy výsledná cena byla přesto vyšší, a to 2,1
miliardy Kč! Jisté je, že výchozí podmínky pro realizaci započatou naším sdružením M-P-I Národní muzeum v roce
2015 byly složité.
Na závěr lze stručně deklarovat: povedla se velice
hodnotná rekonstrukce velkolepé budovy. Podařilo se ji
dostat do provozní polohy nového tisíciletí. Vyřešilo se při
realizaci účelně vše potřebné, byť za složitých časových
a finančních podmínek, ale hlavně kvalitně a včas. Nezpochybnitelně dnes platí: „stavba jest již dokonána“, jak
zní dobový citát oznamující původní dokončení výstavby
muzejní budovy zemskému výboru 4. května 1891.
Přílohu
připravil
dlouholetý
M gr.
Václav
spolupracovník
Mikule,
Metrostavu
v oblasti památek a uměleck ých řemesel.
Foto Ester Havlová
Ke cti Metrostavu
Zřetelný byl od počátku postoj vedení Metrostavu a celého sdružení M-P-I k rekonstrukci Národního muzea,
tj. nezastavit akci ani pro čas na potřebné změny projektu, byť známé či poznávané až na základě skutečného stavu, nečekat bez činnosti na nacenění projektových instrukcí a dořešení změnových listů.
Výsledek by byl v takovém případě jasný a poměrně
obvyklý: bylo by to časté zastavení stavby, průtahy, rozepře a tím jistě nedodržení konečného termínu k danému
výročí vzniku Československé republiky.
Realizovat některé části projektu tedy nebylo možné podle původního zasmluvněného harmonogramu,
protože z výše uvedených důvodů vznikaly prostoje
a důsledkem bylo, že se navazující práce posouvaly a tím
se logicky a bohužel zkracoval čas na jejich dohotovení.
Zejména pracovníci společnosti Instalace Praha a restaurátoři sdružení z velké části ze společnosti Pracom museli
zajistit celou řadu dalších specialistů a riskantně novátorsky pracovat v nezvyklém souběhu různorodých řemesel
(prašné a mokré procesy u citlivých restaurátorských
činností). Nevýhodou a velkou komplikací nezměněného
konečného termínu – tj. 28. říjen 2018 – byla nutnost
posílit realizaci dalšími specialisty, ale již bez finančního
navýšení celkových nákladů. V popisované situaci proto
kvalita provedených prací byla velice pečlivě hlídaná
techniky Metrostavu a Průmstavu za úžasné součinnosti
s památkáři i v přímé vazbě vedení stavby na subdodavatele. Výsledkem je všeobecné velice pozitivní hodnocení
kvality provedení prací jak od odborné, tak návštěvnické
veřejnosti. Pro mne osobně je také potěšitelné, že je dílo
srovnatelné s úrovní restaurování gigantů, jako bylo Národní divadlo před 40 lety a Obecní dům před 20 lety.
K velké cti vedení Metrostavu ale také samozřejmě celého sdružení Metrostav–Průmstav–Imos pod vedením
ředitele výstavby Jana Kučery patří, že při překonávání
výše zmíněných problémů se nikdy, nikdo a nikde veřejně
nevymlouval na vady projektu, na posunuté časy až do
téměř nereálného termínu dokončení. Za celou dobu nevyšel „ven“ od pracovníků sdružení MPI ani od smluvních
partnerů a subdodavatelů negativní rozhovor s výmluvami
a popisem komplikací... Vždy se zkrátka věřilo a konalo
tak, vše se zvládne a k tomu do posledního detailu v odpovídající kvalitě. U tohoto objektu nic nového – vše se
konalo v intencích doby vzniku objektu před více než 100
lety, vše se událo snad pod fiktivním pohledem architekta-stavitele Josefa Schulze.
Muzeum v číslech
zahájení rekonstrukce
20. dubna 2015
částečné otevření historické budovy
28. října 2018
plánované dokončení ze strany M-P-I
léto 2019
realizační tým sdružení M-P-I
37 techniků
plocha pozemků Muzea
13 598 m²
zastavěná plocha bez dvorů
6055 m²
délka budovy
103,22 m
šířka budovy
74,1 m
výška budovy
69,15 m
počet schodů
od fontány do hlavní lucerny 338
počet dveří
368
počet oken
562
počet místností
235
počet výstavních sálů
39
plocha výstavních sálů
7000 m²
množství vody, které proteče fontánou
120 m³/den
počet sbírkových předmětů
20 000 000
kostra velryby váží
4000 kg
Na původní budovu bylo zapotřebí
počet cihel
písku
železa
mramorků pro dlažbu ochozu schodiště
zlata v exteriéru (3 kg)
10 350 000 ks
15 000 m³
1 250 000 kg
3 500 000
727 m²
Při rekonstrukci bylo nutné
odstranit
zabudovat
natáhnout
20 000 tun odpadu a suti
600 km nových silnoproudých kabelů
700 km nových datových kabelů
22.07.19 13:28