Strana 4

strana 4

v Čechách a jedním z největších v Evropě – zelí, ovoce,

dřeváky, hudební nástroje, látky, prkna, bedny, sudy, šindele, dřevěné uhlí, papír až po kámen a pověstný český

vápenec z Chýnova, který dál putoval do Francie, Benátek,

Holandska a Anglie. Vory převážely i pasažéry, protože

doprava po řece byla často bezpečnější než po souši.

Na Vltavě bylo zkrátka rušno. Počátkem 18. století se

plavilo ročně do Prahy okolo 1500 vorů o celkové délce

plus mínus 270 m a na 45 000 vorů devítimetrových.

První větší lodi se na vltavské hladině objevují ve větším počtu v 15. století v souvislosti s obléháním Prahy

husity. Dal je postavit císař Zikmund a měly dopravit posily, které by vpadly bojujícím kacířům do zad. Celá složitá

a nákladná akce výsledek neovlivnila, nicméně od té doby

se lodi stávají pravidelnou součástí plavby po Vltavě. Vorům sice nemohly konkurovat, přesto již koncem 17. století sjíždí Vltavu z Budějovic pravidelně na 800 plavidel.

V roce 1841 je na vodu spuštěn první parník Bohemia,

který se ihned vydává na cestu do Mělníka a Drážďan.

První pražská paroplavební společnost vznikla v roce

1865 a její „Praha“ vyplula proti proudu až do Štěchovic.

Vlny Vltavy zpívají v moll i burácejí v dur

Naše „národní“ řeka pramení v prostoru, který se někdy s jistou nadsázkou označuje jako „střecha Evropy“.

Vnitrozemské Česko je totiž jedinou zemí na starém

kontinentu a pravděpodobně i na celém světě, která působí jako rozvodí tří moří. Potůčky a prameny

vyvěrající na svazích Šumavy, Kašperských a Novohradských hor odevzdávají postupně svou vodu říčkám

a řekám, které končí svou pouť v Severním, Baltském

i v Černém moři. Trampové Vltavu nazvali Velká řeka

a spolu s nimi v jejích proudech a na jejích březích stále trávíme dovolenou. Co o ní víme?

V křestním listu má nejdelší, 433 km dlouhá česká

řeka uvedena dvě místa zrodu: horní pramen vystupuje

na povrch nedaleko šumavské Kvildy mezi vrchy Černá

hora a Stráž ve výšce 1172 m n. mořem, nejprve jako

Černý potok, který se za Kvildou mění v Teplou Vltavu.

Druhé rameno, Studená Vltava, přitéká zprava a spojuje se

s prvním zhruba po třiceti kilometrech. Odtud pak společně tečnou jako Vltava až do soutoku s Labem u Mělníka.

Cestou sbírají vody z území o rozloze 28 310 km2.

Své jméno Vltava odvozuje z germánského Wilthahwa, divoká, prudká voda. Současná německá podoba,

Moldau, pochází z českého překladu ze 13. století – Moltaua. Vůbec poprvé se v písemných análech objevuje

Vltava ve Fuldském rukopisu z roku 872 ve větě „Wuidam

etiam in fluvio Fuldaha submerserunt“; je tedy označována jako Fuldaha. Jako Vltava, tehdy psáno Wltawa, protéká českou krajinou s definitivní platností někdy od konce

17. století, zpravidla se udává rok 1680.

Půvabná, vlídná, životodárná...

Vltava je zvláštní řeka, svým způsobem ojedinělá. Má totiž

něco, co většině ostatních řek chybí: vlídnost a proměnlivost. Každých pár kilometrů je jiná, v prostoru i v čase.

Sjíždět ji znamená cestovat historií českých zemí.

Na jejích březích vyrůstala první sídliště již v dobách

Keltů, Bójů, Markomanů a českých Doudlebů, ale páteř

současného osídlení vznikala v Povltaví v rozmezí 11. až

14. století. Jen namátkou: r. 1050 Týn, r. 1090 Zbraslav,

r. 1198 Kamýk, r. 1219 Orlík, r. 1237 Hluboká, r. 1246

Rožmberk, r. 1250 Český Krumlov, r. 1263 klášter Zlatá

Koruna, r. 1265 České Budějovice, r. 1349 Dívčí Kámen...

Vltava znamenala doslova a do písmene život a obživu. Po její hladině pluly nesčetné vory svážející dřevo,

sůl, kámen, písek, dobytek, kolomaz a samozřejmě pivo.

Mimochodem, pivo bylo již tenkrát všeobecně uznávaným „tekutým chlebem“, a to do té míry, že svatý Vojtěch

u spravedlivého rozhořčení dokonce zapověděl jeho konzumaci pod trestem vyobcování z církve. Nebylo mu to

nic platné. Na všeobecnou supliku krále Václava I., rytířů,

biskupů, opatů a úpěnlivé naléhání všeho lidu papež Inocenc IV. Vojtěchovu klatbu zrušil.

Pod hladinou Vltavy se prohánělo i neuvěřitelně mnoho ryb. V Praze se podle dobových kronik kromě sumců

a kaprů lovili lososi, úhoři či pstruzi přímo „na vozy“.

Metrostav_13_14_09.indd 4

...ale také nebezpečná

Vltava většinu času lidem ukazovala svou vlídnou tvář. Tu,

kterou zvěčnil B. Smetana ve své symfonické básni, tvář

zpodobněnou v moll. Ale tahle řeka, jakkoliv nenápadná

a „domácká“, dokáže téci i v dur. A pak rázem přestává jakákoliv legrace. Nedávné a opakované povodně a záplavy

jsou toho více než dokladem. Hrozba Vltavy v dur – a samozřejmě všech dalších českých řek, říček i potoků – si

vynutila změnu oficiální hydromorfologické doktríny platící v druhé polovině minulého století, podle níž bylo hlavním smyslem úpravy říčních toků dostat vodu z krajiny co

nejrychleji. Voda, která odteče, prý nemůže škodit...

Ukázalo se, že to byla představa nejen poněkud naivní,

ale i arogantní, trochu ve stylu „poručíme větru dešti“.

Neporučíme, nad povodněmi se nedá vyhrát, s nimi se

musíme naučit žít. Tak jako naši předkové.

A ti to s Vltavou neměli jednoduché. Dochované záznamy uvádějí více než půl stovky povodní. Ten nejstarší

z roku 819 říká, že za vlády knížete Hostivíta přišly zátopy

s bouřkami trvajícími 28 dní; mělo je doprovázet snad

i zemětřesení, protože lidé utíkali do hor a schovávali se

v jeskyních. Z dalších velkých povodní, které měla Vltava

na svědomí zhruba tři- až čtyřikrát za století, stojí za připomenutí velká voda z roku 1272, která zničila prakticky

všechny vltavské mlýny a kamenný Juditin most v Praze

a na čas proměnila Staré město v řečiště. Až do roku 1290

tehdy obyvatelé Prahy naváželi do níže položených částí

hlínu a kamení, aby terén zvýšili o dva až tři metry.

Co do intenzity, mohutnosti a ničivých účinků se

ovšem žádná z dřívějších povodní nedá srovnávat s tou,

která se přivalila v roce 1890. Udeřila v pozdním létě,

v období, kdy mívá Vltava nejméně vody. Způsobily ji

přívalové deště, když mezi 1. a 4. zářím spadlo na povodí

Vltavy tolik vody, jako jindy za dva měsíce – celkem 3 miliardy krychlových metrů. Ničila vše, co přišlo do cesty,

a kromě zatopeného hlavního města zanechala Karlův

most v takovém stavu, že se uvažovalo o jeho stržení.

Povodním se nevyhnulo ani minulé století. Pátá největší postihla Prahu v roce 1940, další pak následovaly

v letech 1954 a 1956. Z hlediska mohutnosti však absolutní primát patří té poslední z roku 2002; v tomto ohledu si

své označení „tisíciletá voda“ zcela zaslouží. V kulminaci

Vltavou protékalo každou vteřinu více než 5500 m³ vody,

a to je množství, které běžně nesou řeky jako Dunaj nebo

Rýn. Jen pro ilustraci: běžný průměr je 146 m3.

Na začátku byl vor

Každá řeka má v genech zárodek dopravní tepny. První

neumělé vory se na Vltavě objevily v dobách, kdy na jejích

březích sídlili Keltové. Pak se staly hlavním dopravním

prostředkem na dalších bezmála 3000 let.

Na vorech se dopravovalo prakticky všechno zboží.

Potraviny, jako sůl, chléb, máslo, med, sýry, neodmyslitelné pivo – v 15. století byl budějovický pivovar největším

Štěchovice a Vrané. Orlík zadržuje nejvíce vody, Lipno vytváří největší plochu – 48,7 km². Potíž je v tom, že některé

z nich nemají dokončené plavební komory.

Momentálně je Vltava splavná v úsecích Mělník – Praha pro lodi o nosnosti 2500 t. Mezi Prahou a Slapy a dále

mezi Slapy a Orlíkem mohou plout lodi s nosností 300 t,

přičemž na posledně jmenovaném úseku je v provozu

plavební komora v Kamýku. Plavební šachta na Slapech

a lodní výtah na Orlíku jsou teprve rozestavěny.

Vltavská kaskáda ale tvoří jen část vodních děl na plavební cestě z Mělníka do Budějovic. K jejímu zprovoznění

je toho potřeba vybudovat mnohem víc. Prohloubením

říčního dna v některých úsecích počínaje přes úpravu

jezů a propustí až po vyřešení problému ocelového mostu

v Týně nad Vltavou, který přetíná řeku pouhé 3 m nad hladinou, což je z hlediska plavby lodí zcela nedostačující.

Vodní stavby, Vltava a Metrostav

Řadu staveb nutných k zprovoznění vltavské vodní cesty

prováděl i provádí Metrostav. A o nové se ve výběrovém

řízení bude ucházet. Logicky, je to podnik s „vodní historií“, dostatečným zázemím, technickým vybavením a ze

všech českých firem má s tímto typem staveb pravděpodobně největší zkušenosti. O tom ostatně svědčí i to, že

protipovodňová opatření na ochranu Prahy a vodní dílo

Vraňany, které stavěla naše divize 6, byly oceněny jako

Stavby vodního hospodářství v letech 2005 a 2006.

V rámci první etapy projektu Dokončení vltavské vodní cesty už pracovníci Metrostavu prohloubili dno řeky

od jezu v Hluboké nad Vltavou k jezu v Českém Vrbném,

takže vodáci získali nových 9 km atraktivní trasy. V Českém Vrbném Metrostav staví i novou plavební komoru.

Pánem řeky však i nadále zůstává vor. Voroplavba

dokonce dosáhla svého vrcholu počátkem 20. století, kdy

v roce 1906 připlulo do Prahy 5369 vorů a dopravilo sem

mimo jiné 583 000 krychlových metrů dřeva.

Spoutaná, nikoliv však zkrocená

Vodní doprava má vůči všem ostatním typům řadu „nej“.

Kromě toho, že je nejstarší a vlastně položila základy

nevyhnutelného a dnes občas i proklínaného procesu

globalizace, je provozně nejlacinější a nejšetrnější k životnímu prostředí. Je ovšem svým způsobem i nejproblematičtější, a to zejména na řekách velikosti a spádu

Vltavy. Alfa i omega všech potíží se nazývá splavnost.

Proto se také již v raných dobách objevují na jejím toku

první vodní díla – jezy a propusti. Jezy sloužily hlavně

k vytvoření potřebného spádu pro vodní mlýny, propusti

otvíraly cestu vorům.

Co bylo dostačující pro voroplavbu, však zdaleka nepostačovalo lodím. Větší nosnost rovná se hlubší ponor.

Na scénu tak vstupují plavební komory. Pět zdymadel

postavených na přelomu 19. a 20. století uvolňuje cestu

z Prahy do Mělníka. Do této třídy staveb patří i plavební

komory na pražské Štvanici a na Smíchově vybudované

u pevných jezů pro lodi s nosností 750 t.

Jenže to všechno je ještě „bezstarostné“ dětské

skotačení na dolním toku proti tomu, co čekalo – a čeká – Vltavu pro splavnění úseku mezi Prahou a Českými

Budějovicemi, případně dále směrem na Český Krumlov

a Rožmberk. Do hry navíc vstupuje další a z historického

hlediska zbrusu nový prvek: energetika.

Nadešel čas vltavské kaskády

Tu jako součást vltavské vodní cesty tvoří devět přehrad:

Lipno I a II, Hněvkovice, Kořensko, Orlík, Kamýk, Slapy,

Ve druhé části se Vltavská vodní cesta prodlouží prohloubením dna ve zdrži Vodního díla Hněvkovice zhruba

o 18 km a vznikne plavební komora na jezu Hluboká nad

Vltavou. Třetí úsek projektu v délce 5,6 km potom v roce

2013 propojí České Budějovice s vodní nádrží Orlík.

Vltavská vodní cesta jako nejstarší dopravní projekt

v českých zemích přetrvávající od vlády Karla IV., který

poprvé přišel s myšlenkou propojení dvou moří vybudováním kanálu Vltava – Dunaj, jehož pozůstatkem je

Schwarzenberský kanál, se zvolna chýlí ke konci. (K problematice výstavby kanálu viz přílohu novin Metrostavu

z 3. 7. 2008.). Jejím dokončením získá nejvodnatější česká

řeka novou kvalitu. A co je pro nás všechny možná ještě

důležitější, neztratí nic z té, která dělá Vltavu Vltavou.

–ri–, foto Josef Husák

Výběr ze staveb Metrostavu na Vltavě a v jejím okolí:

foto č. 1 – Marina Lipno

foto č. 2 – Apartmánové domy Lipno Lake Resort

foto č. 3 – Apartmánové domy Marina Lipno

foto č. 4 – Malá vodní elektrárna Dolany-Libčice

foto č. 5 – Malá vodní elektrárna Vraňany

foto č. 6 – Malá vodní elektrárna Klecany

28.7.2009 17:02:05