strana 4
v Čechách a jedním z největších v Evropě – zelí, ovoce,
dřeváky, hudební nástroje, látky, prkna, bedny, sudy, šindele, dřevěné uhlí, papír až po kámen a pověstný český
vápenec z Chýnova, který dál putoval do Francie, Benátek,
Holandska a Anglie. Vory převážely i pasažéry, protože
doprava po řece byla často bezpečnější než po souši.
Na Vltavě bylo zkrátka rušno. Počátkem 18. století se
plavilo ročně do Prahy okolo 1500 vorů o celkové délce
plus mínus 270 m a na 45 000 vorů devítimetrových.
První větší lodi se na vltavské hladině objevují ve větším počtu v 15. století v souvislosti s obléháním Prahy
husity. Dal je postavit císař Zikmund a měly dopravit posily, které by vpadly bojujícím kacířům do zad. Celá složitá
a nákladná akce výsledek neovlivnila, nicméně od té doby
se lodi stávají pravidelnou součástí plavby po Vltavě. Vorům sice nemohly konkurovat, přesto již koncem 17. století sjíždí Vltavu z Budějovic pravidelně na 800 plavidel.
V roce 1841 je na vodu spuštěn první parník Bohemia,
který se ihned vydává na cestu do Mělníka a Drážďan.
První pražská paroplavební společnost vznikla v roce
1865 a její „Praha“ vyplula proti proudu až do Štěchovic.
1
Vlny Vltavy zpívají v moll i burácejí v dur
Naše „národní“ řeka pramení v prostoru, který se někdy s jistou nadsázkou označuje jako „střecha Evropy“.
Vnitrozemské Česko je totiž jedinou zemí na starém
kontinentu a pravděpodobně i na celém světě, která působí jako rozvodí tří moří. Potůčky a prameny
vyvěrající na svazích Šumavy, Kašperských a Novohradských hor odevzdávají postupně svou vodu říčkám
a řekám, které končí svou pouť v Severním, Baltském
i v Černém moři. Trampové Vltavu nazvali Velká řeka
a spolu s nimi v jejích proudech a na jejích březích stále trávíme dovolenou. Co o ní víme?
V křestním listu má nejdelší, 433 km dlouhá česká
řeka uvedena dvě místa zrodu: horní pramen vystupuje
na povrch nedaleko šumavské Kvildy mezi vrchy Černá
hora a Stráž ve výšce 1172 m n. mořem, nejprve jako
Černý potok, který se za Kvildou mění v Teplou Vltavu.
Druhé rameno, Studená Vltava, přitéká zprava a spojuje se
s prvním zhruba po třiceti kilometrech. Odtud pak společně tečnou jako Vltava až do soutoku s Labem u Mělníka.
Cestou sbírají vody z území o rozloze 28 310 km2.
Své jméno Vltava odvozuje z germánského Wilthahwa, divoká, prudká voda. Současná německá podoba,
Moldau, pochází z českého překladu ze 13. století – Moltaua. Vůbec poprvé se v písemných análech objevuje
Vltava ve Fuldském rukopisu z roku 872 ve větě „Wuidam
etiam in fluvio Fuldaha submerserunt“; je tedy označována jako Fuldaha. Jako Vltava, tehdy psáno Wltawa, protéká českou krajinou s definitivní platností někdy od konce
17. století, zpravidla se udává rok 1680.
Půvabná, vlídná, životodárná...
Vltava je zvláštní řeka, svým způsobem ojedinělá. Má totiž
něco, co většině ostatních řek chybí: vlídnost a proměnlivost. Každých pár kilometrů je jiná, v prostoru i v čase.
Sjíždět ji znamená cestovat historií českých zemí.
Na jejích březích vyrůstala první sídliště již v dobách
Keltů, Bójů, Markomanů a českých Doudlebů, ale páteř
současného osídlení vznikala v Povltaví v rozmezí 11. až
14. století. Jen namátkou: r. 1050 Týn, r. 1090 Zbraslav,
r. 1198 Kamýk, r. 1219 Orlík, r. 1237 Hluboká, r. 1246
Rožmberk, r. 1250 Český Krumlov, r. 1263 klášter Zlatá
Koruna, r. 1265 České Budějovice, r. 1349 Dívčí Kámen...
Vltava znamenala doslova a do písmene život a obživu. Po její hladině pluly nesčetné vory svážející dřevo,
sůl, kámen, písek, dobytek, kolomaz a samozřejmě pivo.
Mimochodem, pivo bylo již tenkrát všeobecně uznávaným „tekutým chlebem“, a to do té míry, že svatý Vojtěch
u spravedlivého rozhořčení dokonce zapověděl jeho konzumaci pod trestem vyobcování z církve. Nebylo mu to
nic platné. Na všeobecnou supliku krále Václava I., rytířů,
biskupů, opatů a úpěnlivé naléhání všeho lidu papež Inocenc IV. Vojtěchovu klatbu zrušil.
Pod hladinou Vltavy se prohánělo i neuvěřitelně mnoho ryb. V Praze se podle dobových kronik kromě sumců
a kaprů lovili lososi, úhoři či pstruzi přímo „na vozy“.
2
Metrostav_13_14_09.indd 4
...ale také nebezpečná
Vltava většinu času lidem ukazovala svou vlídnou tvář. Tu,
kterou zvěčnil B. Smetana ve své symfonické básni, tvář
zpodobněnou v moll. Ale tahle řeka, jakkoliv nenápadná
a „domácká“, dokáže téci i v dur. A pak rázem přestává jakákoliv legrace. Nedávné a opakované povodně a záplavy
jsou toho více než dokladem. Hrozba Vltavy v dur – a samozřejmě všech dalších českých řek, říček i potoků – si
vynutila změnu oficiální hydromorfologické doktríny platící v druhé polovině minulého století, podle níž bylo hlavním smyslem úpravy říčních toků dostat vodu z krajiny co
nejrychleji. Voda, která odteče, prý nemůže škodit...
Ukázalo se, že to byla představa nejen poněkud naivní,
ale i arogantní, trochu ve stylu „poručíme větru dešti“.
Neporučíme, nad povodněmi se nedá vyhrát, s nimi se
musíme naučit žít. Tak jako naši předkové.
3
A ti to s Vltavou neměli jednoduché. Dochované záznamy uvádějí více než půl stovky povodní. Ten nejstarší
z roku 819 říká, že za vlády knížete Hostivíta přišly zátopy
s bouřkami trvajícími 28 dní; mělo je doprovázet snad
i zemětřesení, protože lidé utíkali do hor a schovávali se
v jeskyních. Z dalších velkých povodní, které měla Vltava
na svědomí zhruba tři- až čtyřikrát za století, stojí za připomenutí velká voda z roku 1272, která zničila prakticky
všechny vltavské mlýny a kamenný Juditin most v Praze
a na čas proměnila Staré město v řečiště. Až do roku 1290
tehdy obyvatelé Prahy naváželi do níže položených částí
hlínu a kamení, aby terén zvýšili o dva až tři metry.
Co do intenzity, mohutnosti a ničivých účinků se
ovšem žádná z dřívějších povodní nedá srovnávat s tou,
která se přivalila v roce 1890. Udeřila v pozdním létě,
v období, kdy mívá Vltava nejméně vody. Způsobily ji
přívalové deště, když mezi 1. a 4. zářím spadlo na povodí
Vltavy tolik vody, jako jindy za dva měsíce – celkem 3 miliardy krychlových metrů. Ničila vše, co přišlo do cesty,
a kromě zatopeného hlavního města zanechala Karlův
most v takovém stavu, že se uvažovalo o jeho stržení.
Povodním se nevyhnulo ani minulé století. Pátá největší postihla Prahu v roce 1940, další pak následovaly
v letech 1954 a 1956. Z hlediska mohutnosti však absolutní primát patří té poslední z roku 2002; v tomto ohledu si
své označení „tisíciletá voda“ zcela zaslouží. V kulminaci
Vltavou protékalo každou vteřinu více než 5500 m³ vody,
a to je množství, které běžně nesou řeky jako Dunaj nebo
Rýn. Jen pro ilustraci: běžný průměr je 146 m3.
Na začátku byl vor
Každá řeka má v genech zárodek dopravní tepny. První
neumělé vory se na Vltavě objevily v dobách, kdy na jejích
březích sídlili Keltové. Pak se staly hlavním dopravním
prostředkem na dalších bezmála 3000 let.
Na vorech se dopravovalo prakticky všechno zboží.
Potraviny, jako sůl, chléb, máslo, med, sýry, neodmyslitelné pivo – v 15. století byl budějovický pivovar největším
Štěchovice a Vrané. Orlík zadržuje nejvíce vody, Lipno vytváří největší plochu – 48,7 km². Potíž je v tom, že některé
z nich nemají dokončené plavební komory.
Momentálně je Vltava splavná v úsecích Mělník – Praha pro lodi o nosnosti 2500 t. Mezi Prahou a Slapy a dále
mezi Slapy a Orlíkem mohou plout lodi s nosností 300 t,
přičemž na posledně jmenovaném úseku je v provozu
plavební komora v Kamýku. Plavební šachta na Slapech
a lodní výtah na Orlíku jsou teprve rozestavěny.
Vltavská kaskáda ale tvoří jen část vodních děl na plavební cestě z Mělníka do Budějovic. K jejímu zprovoznění
je toho potřeba vybudovat mnohem víc. Prohloubením
říčního dna v některých úsecích počínaje přes úpravu
jezů a propustí až po vyřešení problému ocelového mostu
v Týně nad Vltavou, který přetíná řeku pouhé 3 m nad hladinou, což je z hlediska plavby lodí zcela nedostačující.
Vodní stavby, Vltava a Metrostav
Řadu staveb nutných k zprovoznění vltavské vodní cesty
prováděl i provádí Metrostav. A o nové se ve výběrovém
řízení bude ucházet. Logicky, je to podnik s „vodní historií“, dostatečným zázemím, technickým vybavením a ze
všech českých firem má s tímto typem staveb pravděpodobně největší zkušenosti. O tom ostatně svědčí i to, že
protipovodňová opatření na ochranu Prahy a vodní dílo
Vraňany, které stavěla naše divize 6, byly oceněny jako
Stavby vodního hospodářství v letech 2005 a 2006.
V rámci první etapy projektu Dokončení vltavské vodní cesty už pracovníci Metrostavu prohloubili dno řeky
od jezu v Hluboké nad Vltavou k jezu v Českém Vrbném,
takže vodáci získali nových 9 km atraktivní trasy. V Českém Vrbném Metrostav staví i novou plavební komoru.
4
Pánem řeky však i nadále zůstává vor. Voroplavba
dokonce dosáhla svého vrcholu počátkem 20. století, kdy
v roce 1906 připlulo do Prahy 5369 vorů a dopravilo sem
mimo jiné 583 000 krychlových metrů dřeva.
Spoutaná, nikoliv však zkrocená
Vodní doprava má vůči všem ostatním typům řadu „nej“.
Kromě toho, že je nejstarší a vlastně položila základy
nevyhnutelného a dnes občas i proklínaného procesu
globalizace, je provozně nejlacinější a nejšetrnější k životnímu prostředí. Je ovšem svým způsobem i nejproblematičtější, a to zejména na řekách velikosti a spádu
Vltavy. Alfa i omega všech potíží se nazývá splavnost.
Proto se také již v raných dobách objevují na jejím toku
první vodní díla – jezy a propusti. Jezy sloužily hlavně
k vytvoření potřebného spádu pro vodní mlýny, propusti
otvíraly cestu vorům.
Co bylo dostačující pro voroplavbu, však zdaleka nepostačovalo lodím. Větší nosnost rovná se hlubší ponor.
Na scénu tak vstupují plavební komory. Pět zdymadel
postavených na přelomu 19. a 20. století uvolňuje cestu
z Prahy do Mělníka. Do této třídy staveb patří i plavební
komory na pražské Štvanici a na Smíchově vybudované
u pevných jezů pro lodi s nosností 750 t.
Jenže to všechno je ještě „bezstarostné“ dětské
skotačení na dolním toku proti tomu, co čekalo – a čeká – Vltavu pro splavnění úseku mezi Prahou a Českými
Budějovicemi, případně dále směrem na Český Krumlov
a Rožmberk. Do hry navíc vstupuje další a z historického
hlediska zbrusu nový prvek: energetika.
Nadešel čas vltavské kaskády
Tu jako součást vltavské vodní cesty tvoří devět přehrad:
Lipno I a II, Hněvkovice, Kořensko, Orlík, Kamýk, Slapy,
5
Ve druhé části se Vltavská vodní cesta prodlouží prohloubením dna ve zdrži Vodního díla Hněvkovice zhruba
o 18 km a vznikne plavební komora na jezu Hluboká nad
Vltavou. Třetí úsek projektu v délce 5,6 km potom v roce
2013 propojí České Budějovice s vodní nádrží Orlík.
Vltavská vodní cesta jako nejstarší dopravní projekt
v českých zemích přetrvávající od vlády Karla IV., který
poprvé přišel s myšlenkou propojení dvou moří vybudováním kanálu Vltava – Dunaj, jehož pozůstatkem je
Schwarzenberský kanál, se zvolna chýlí ke konci. (K problematice výstavby kanálu viz přílohu novin Metrostavu
z 3. 7. 2008.). Jejím dokončením získá nejvodnatější česká
řeka novou kvalitu. A co je pro nás všechny možná ještě
důležitější, neztratí nic z té, která dělá Vltavu Vltavou.
–ri–, foto Josef Husák
Výběr ze staveb Metrostavu na Vltavě a v jejím okolí:
foto č. 1 – Marina Lipno
foto č. 2 – Apartmánové domy Lipno Lake Resort
foto č. 3 – Apartmánové domy Marina Lipno
foto č. 4 – Malá vodní elektrárna Dolany-Libčice
foto č. 5 – Malá vodní elektrárna Vraňany
foto č. 6 – Malá vodní elektrárna Klecany
6
28.7.2009 17:02:05