Strana 4

strana 4

LETNÍ PŘÍLOHA

O staré budově Národního muzea a muzejnictví

Podařilo se nám získat něco času PhDr. Lubomíra Sršně (foto č. 2), kurátora oddělení starších českých dějin

Národního muzea a největšího znalce historické budovy NM (foto č. 1). Pan doktor se nám s nebývalou ochotou

věnoval a vy si nyní můžete přečíst to nejzajímavější, co nám tento autor mnoha publikací o muzeu prozradil.

Vaše reakce na posměšky k budově Národního muzea,

která byla hanlivě označována jako „krabice čaje“?

To neznám. Zato jsem slyšel, že se budově říká krásné

schodiště (foto č. 3) obestavěné užitkovými prostorami.

Obstál Schulzův projekt a budova muzea v čase?

I když se jedná o velký objekt, architekt Schulz (foto č. 4)

využil geniálně pozemek a klasickou stavbou v novorenesančním slohu dal celkový ráz Václavskému náměstí.

Tehdejší zadání splnil beze zbytku, dnešní problém s nedostatkem depozitářů je až výsledkem dalšího rozvoje

muzea, v projektu původně požadovány nebyly. Bylo totiž

zvykem, že vše, co muzeum mělo, vystavovalo. Ve srovnání s palácem Na Příkopě, kde tehdy sídlilo, se naopak

zdálo, že se sbírky v nové budově muzea „ztratí“ a nebude

co vystavovat. Vždyť část prostor dokonce využívala nově

založená Akademie! Tak naddimenzovaná se stavba jevila.

Vzdor velkorysé proporci stavby se však již před první

světovou válkou ukázalo, že muzeum začíná být přecpané.

Znáte dobové ohlasy na projekt, vyvolal kritiku? Byla

stavba dobře přijata odbornou veřejností?

Soutěž na stavbu NM byla náročná. Přihlásilo se do ní

27 návrhů a vítězství architekta Josefa Schulze bylo přijato bez výhrad. Jeho projekt se ve stylu příliš nelišil od jiných, porotu si však získal návrhem panteonu, který nebyl

v soutěžních požadavcích. Pomohl jistě i fakt, že Schulz

krátce předtím dokončil rekonstrukci Národního divadla.

Současně už za sebou měl, opět ve spolupráci s Josefem

Zítkem, Rudolfinum a čekala ho stavba Umělecko-průmyslového musea. Byl tedy všeobecně považován za předního českého architekta. Jediným kritikem jeho projektu

tak byl zoolog doktor Antonín Frič. Zkušený praktik napadl

umístění podpěrných sloupů v hlavním sále muzea a architekt Schulz je ze svého návrhu odstranil. Naopak výtky

k osvětlení výstavních prostor, kdy Frič požadoval horní

osvětlení, odmítl s odkazem na podnebí v Čechách: „Nežijeme v Itálii.“ V roce 1891, kdy byla budova otevřena pro

veřejnost, se také objevila v architektonickém časopise

zmínka českého novináře Jana Liera, který varoval před

nedostatkem místa, ovšem v té době nebyla reflektována.

NM má zvláštní charakter díky faktu, že jsou v něm od za-

Metrostav_13_14_2015.indd 4

čátku pod jednou střechou schraňovány sbírky historické

a přírodovědné. Tento koncept byl považován už v 60. letech 19. století za překonaný a během 20. století padaly

návrhy na oddělení sbírek a na stavbu další budovy.

Studoval jste podrobně projekt architekta Josefa

Schulze. Čím vás nejvíce zaujal?

Líbilo se mi, jak se vypořádal s požadavkem na nízkou

cenu a zároveň reprezentativnost stavby. Dokázal třeba

vytvořit schodiště, které je hodnoceno jako nejhezčí

v Praze, ale kde to šlo, tak tam se snažil šetřit. Například

omítka fasád imituje tesaný kámen, medailony panovníků

nad schodištěm, běžně dělané v mramoru, jsou provedeny ze sádry. Velmi mě také fascinovaly smlouvy uzavřené

s dodavateli. Rakouská byrokracie sice byla zdlouhavá,

ale smlouvy pak byly nezpochybnitelné a platilo vše, co

bylo domluveno. Zaujal mě také rychlý průběh stavby, kdy

již necelý měsíc po získání stavebního povolení se zdily

základy, a to za tehdejších technických možností!

Jak byla původně osvětlena budova NM?

V druhé polovině 19. století převažovalo v celé Praze plynové osvětlení. V muzejní novostavbě prosadil František

Křižík, alespoň do slavnostních místností, světlo elektrické. Dokonce ve věžičce nad kopulí byl umístěn silný

reflektor, který svítil do všech stran a připomínal maják.

Bylo to něco nového, revolučního a básnicky řečeno to

byl maják osvěty, kterou muzeum přinášelo. Později byla

provedena elektrifikace všech místností v muzeu, ale

byly přitom využity původní mosazné lampy. V 60. letech

přišly do módy zářivky a ty se svým studeným světlem

ubraly na působivosti zejména obdivovaných mineralogických sbírek. Takto to vydrželo až do zavření budovy.

Na jakou stranu byste se postavil ve sporu architektů

Schulze a Hlávky ohledně umístění sochy sv. Václava,

která měla podle Schulzova návrhu stát na rampě NM?

Dnes musím říct, že to dopadlo dobře a považuji umístění

sochy na horní konec Václavského náměstí za velmi šťastné. Ovšem co se týče dobového sporu, kdy Schulz měl

jednoznačnou ideu o umístění alegorických soch jednotlivých zemí Království českého nad fontánou a svatý Václav

na koni jim měl jako zemský patron žehnat, tak tady cítím

Hlávkovo nemístné zasahování do autorských práv.

NM oddělila od Václavského náměstí magistrála, vidíte nějakou reálnou variantu, která by stav napravila?

To je asi jen teoretická otázka, protože to nevypadá, že by

se blížilo vůbec nějaké řešení. Verze s rampou, která by

překlenula magistrálu velikým schodištěm, je zajímavá,

ale zcela by změnila charakter budovy. Vidím jako jediné

řešení zahloubení obou větví magistrály pod zem.

Jaký byl původně účel kopule, z níž bude vyhlídka?

Kopule neměla žádné využití. Její význam spočíval v tom,

že přes prosklenou kalotu přiváděla přirozené horní světlo do Panteonu a tím se spořila energie. Zajímavé je, že

její vrchol je o deset metrů výš než Petřínská rozhledna.

Velmi dlouho se řeší problém s depozitáři Národního

muzea, které jsou již téměř sto let nedostatečné. Daří

se to? Má to vliv na badatelskou práci?

To je zásadní problém práce NM. Stručná rekapitulace:

Když se budova otevírala, byly použité výstavní skříně,

mimochodem taktéž návrhy architekta Schulze (foto č. 5),

konstruovány tak, že v horní části byly výstavní předměty,

v dolní části, skryty již očím veřejnosti, byly uchovávány

další související předměty. Badatel tak mohl pracovat

na místě. Jak se ovšem sbírky rozšiřovaly, a to geometrickou řadou, tak se začaly hledat nové prostory. Nejprve

v samotné budově, kde do té doby měly své depozitáře

pouze geologické duplikáty a odborné knihy. Během první

poloviny 20. století to už došlo tak daleko, že se zabíraly

i některé výstavní prostory, které se tím pádem zavíraly

pro veřejnost. Po druhé světové válce bylo snadné získávat nové budovy, často na venkově, tedy zámečky, fary,

staré školy a NM mělo v 70. letech světový primát, protože vlastnilo po celých Čechách mezi 70 až 80 budovami.

Bohužel byly dost často ve špatném stavu a neudržované.

To se podařilo změnit až po listopadu 1989, kdy jsme

v Terezíně získali nejprve jedna a pak další kasárna. Tam

byly přesunuty sklady knih a všechny sbírky historické

a do Počernic sbírky přírodovědné. Po rekonstrukci staré

budovy se tak do ní vrátí pouze knihovna. Pro práci badatele je to komplikace, hodně cestování, které je časově

náročné. Původně jsem byl zvyklý chodit do sbírek i několikrát denně, teď si musím činnost organizovat jinak.

Založení Národního muzea bylo zdárným výsledkem

emancipačních snah českého národa. Mění se postavení muzea a jeho funkce s časem?

Mění a v lecčems pozitivně. Muzeum už nesmí být tím

zaprášeným „hřbitovem věcí“, to znamená, že nestačí

jen sbírky vystavovat, aby je návštěvník v podstatě pasivně konzumoval. Úžasné nové možnosti k tomu přináší

moderní technika. Zvyšuje interakci, aniž by byla nějak

výrazně náročná na místo. Další změnou je, že muzea se

více otevírají veřejnosti jako prostor pro akce jiného typu,

než jsou přednášky či vernisáže, například pro módní

přehlídky. Muzeum se tím snaží stát běžnou součástí

kulturního života obyvatel, i když se to zatím ne úplně

daří. Když jsme třeba v roce 2005 museli zrušit stálou

expozici českých dějin v Lobkovickém paláci, prošlo to

bez povšimnutí. Nezvedl se žádný hlas, který by se ptal:

„Co teď? Proč už nám nebudete, muzejníci, ukazovat naše

dějiny? Za co vás platíme?“ To bylo hodně překvapivé.

Vypadá to totiž, že jsme pro společnost postradatelní.

To nebylo vždycky. Pro srovnání, koncem první světové

války, kdy se muzeum ocitlo v existenčních problémech,

tak přírodovědec Bohumil Němec (později kandidoval

proti Benešovi v prezidentských volbách) v rozhořčeném

článku vyzýval lidi ke členství v Musejní společnosti

a k placení příspěvků. Vzdor těžké válečné době měl článek obrovský ohlas a muzeum bylo zachráněno. My teď

znovu musíme přesvědčit lidi, že jim něco přinášíme, že

máme co nabídnout. K tomu může pomoci rekonstrukce

historické budovy a sestavení nové výstavní koncepce.

Jak bude fungovat muzeum po rekonstrukci?

Celé dvacáté století muzejníci usilovali o stavbu samostatné budovy pro přírodovědné sbírky, a přestože jsme

nedávno získali vedlejší budovu bývalého Federálního

shromáždění, tak by expozice NM měla opět zůstat smíšená, přírodovědně-historická.

Není správné představovat historii bez rozdělování

na obory? Ukazovat celkový pohled na vývoj Země?

To je myšlenka lákavá a na první pohled velmi moderní,

dokonce ji tak prezentuje současné vedení muzea jako

celistvé pojetí dějin přírody a dějin člověka. Zatím se ale

na přípravě expozic vystřídaly tři skupiny a vždy došly

k nechtěnému závěru, že to dost dobře nejde. Je otázkou,

zda se má muzeum v malé České republice zabývat celým

světem, nebo se soustředit pouze na naše teritorium.

Druhou věcí je pak časový rozdíl délky vývoje přírody

a vývoje člověka, který z ní trval nepatrný zlomek. Je pro

mě těžko představitelné, že bychom muzejními prostředky dokázali tato dvě hlediska skloubit. Podle mého názoru

není hodnota sbírek v tom, že jsou použity jako nějaká ilustrace k výkladu dějin. Samotné předměty mají vyprávět

o dějinách – to je podstata muzejnictví.

V médiích se rozběhla anketa, jak naložit s mozkem

Františka Palackého, který byl dosud uložený v panteonu muzea. Ke kterému řešení se přikláníte vy?

O mozku jsme celá léta věděli a vždycky jsme tuto informaci považovali za neveřejnou. Myslím si, že jde o intimní

věc, ze které by se neměla dělat senzace. Podobně jsem

třeba nepovažoval za etické, když se na výstavě o Karlu IV.

vystavovala jeho lebka. Moje generace muzejníků mozek

vnímala jako takový svatý grál a panteon jako světský

chrám, který měl vzdávat úctu lidem, kteří se zasloužili

o vědu a kulturu v této zemi. Myslím si tedy, že by se neměl pohřbívat – je to koneckonců muzejní exponát – a vrátil bych jej zpět do antropologického oddělení, kam patří.

Který muzejní exponát je vám osobně nejbližší a proč?

Na takovou otázku se skoro nedá odpovědět. Asi bych si

dovedl vybrat, ale uvažte, že jen naše oddělení má téměř

200 tisíc sbírkových předmětů. Za 40 let práce jsem jich

viděl mnoho, ale není v silách jedince, aby si je prohlédl

všechny. Kdybych ale musel, tak bych uvedl portrét Václava Hanky od Antonína Machka (foto č. 6), kterému jsem

se ve výzkumu průběžně věnoval 20 let. To už si vytvoříte

vztah. Hanka byl v podstatě mým předchůdcem, neboť

se staral o některé předměty, které přišly do mé správy.

A váš pohled na rekonstrukci budovy?

Jsem samozřejmě rád, že konečně začala, i když si nejsem

jist, zda se dožiji jejího konce. Myslím, že je velmi těžké

zajistit koordinaci tak velkého projektu a sehnat pro něj

dostatek kvalitních lidí. S tím bohužel souvisí přístup,

jenž se v posledních letech považuje za standardní a který

upřednostňuje to, že vše musí být levné. Právě u národních kulturních památek by se mělo dbát především na to,

aby rekonstrukce byla provedena kvalitně.

Letní příloha –ad.ka–, ilustrace laskavě

poskytlo Národní muzeum, foto strana 3,

střed, číslo 1 Profimedia

28.07.15 11:52