strana 4
LETNÍ PŘÍLOHA
1
O staré budově Národního muzea a muzejnictví
Podařilo se nám získat něco času PhDr. Lubomíra Sršně (foto č. 2), kurátora oddělení starších českých dějin
Národního muzea a největšího znalce historické budovy NM (foto č. 1). Pan doktor se nám s nebývalou ochotou
věnoval a vy si nyní můžete přečíst to nejzajímavější, co nám tento autor mnoha publikací o muzeu prozradil.
Vaše reakce na posměšky k budově Národního muzea,
která byla hanlivě označována jako „krabice čaje“?
To neznám. Zato jsem slyšel, že se budově říká krásné
schodiště (foto č. 3) obestavěné užitkovými prostorami.
2
Obstál Schulzův projekt a budova muzea v čase?
I když se jedná o velký objekt, architekt Schulz (foto č. 4)
využil geniálně pozemek a klasickou stavbou v novorenesančním slohu dal celkový ráz Václavskému náměstí.
Tehdejší zadání splnil beze zbytku, dnešní problém s nedostatkem depozitářů je až výsledkem dalšího rozvoje
muzea, v projektu původně požadovány nebyly. Bylo totiž
zvykem, že vše, co muzeum mělo, vystavovalo. Ve srovnání s palácem Na Příkopě, kde tehdy sídlilo, se naopak
zdálo, že se sbírky v nové budově muzea „ztratí“ a nebude
co vystavovat. Vždyť část prostor dokonce využívala nově
založená Akademie! Tak naddimenzovaná se stavba jevila.
Vzdor velkorysé proporci stavby se však již před první
světovou válkou ukázalo, že muzeum začíná být přecpané.
Znáte dobové ohlasy na projekt, vyvolal kritiku? Byla
stavba dobře přijata odbornou veřejností?
Soutěž na stavbu NM byla náročná. Přihlásilo se do ní
27 návrhů a vítězství architekta Josefa Schulze bylo přijato bez výhrad. Jeho projekt se ve stylu příliš nelišil od jiných, porotu si však získal návrhem panteonu, který nebyl
v soutěžních požadavcích. Pomohl jistě i fakt, že Schulz
krátce předtím dokončil rekonstrukci Národního divadla.
Současně už za sebou měl, opět ve spolupráci s Josefem
Zítkem, Rudolfinum a čekala ho stavba Umělecko-průmyslového musea. Byl tedy všeobecně považován za předního českého architekta. Jediným kritikem jeho projektu
tak byl zoolog doktor Antonín Frič. Zkušený praktik napadl
umístění podpěrných sloupů v hlavním sále muzea a architekt Schulz je ze svého návrhu odstranil. Naopak výtky
k osvětlení výstavních prostor, kdy Frič požadoval horní
osvětlení, odmítl s odkazem na podnebí v Čechách: „Nežijeme v Itálii.“ V roce 1891, kdy byla budova otevřena pro
veřejnost, se také objevila v architektonickém časopise
zmínka českého novináře Jana Liera, který varoval před
nedostatkem místa, ovšem v té době nebyla reflektována.
NM má zvláštní charakter díky faktu, že jsou v něm od za-
Metrostav_13_14_2015.indd 4
čátku pod jednou střechou schraňovány sbírky historické
a přírodovědné. Tento koncept byl považován už v 60. letech 19. století za překonaný a během 20. století padaly
návrhy na oddělení sbírek a na stavbu další budovy.
Studoval jste podrobně projekt architekta Josefa
Schulze. Čím vás nejvíce zaujal?
Líbilo se mi, jak se vypořádal s požadavkem na nízkou
cenu a zároveň reprezentativnost stavby. Dokázal třeba
vytvořit schodiště, které je hodnoceno jako nejhezčí
v Praze, ale kde to šlo, tak tam se snažil šetřit. Například
omítka fasád imituje tesaný kámen, medailony panovníků
nad schodištěm, běžně dělané v mramoru, jsou provedeny ze sádry. Velmi mě také fascinovaly smlouvy uzavřené
s dodavateli. Rakouská byrokracie sice byla zdlouhavá,
ale smlouvy pak byly nezpochybnitelné a platilo vše, co
bylo domluveno. Zaujal mě také rychlý průběh stavby, kdy
již necelý měsíc po získání stavebního povolení se zdily
základy, a to za tehdejších technických možností!
Jak byla původně osvětlena budova NM?
V druhé polovině 19. století převažovalo v celé Praze plynové osvětlení. V muzejní novostavbě prosadil František
Křižík, alespoň do slavnostních místností, světlo elektrické. Dokonce ve věžičce nad kopulí byl umístěn silný
reflektor, který svítil do všech stran a připomínal maják.
Bylo to něco nového, revolučního a básnicky řečeno to
byl maják osvěty, kterou muzeum přinášelo. Později byla
provedena elektrifikace všech místností v muzeu, ale
byly přitom využity původní mosazné lampy. V 60. letech
přišly do módy zářivky a ty se svým studeným světlem
ubraly na působivosti zejména obdivovaných mineralogických sbírek. Takto to vydrželo až do zavření budovy.
Na jakou stranu byste se postavil ve sporu architektů
Schulze a Hlávky ohledně umístění sochy sv. Václava,
která měla podle Schulzova návrhu stát na rampě NM?
Dnes musím říct, že to dopadlo dobře a považuji umístění
sochy na horní konec Václavského náměstí za velmi šťastné. Ovšem co se týče dobového sporu, kdy Schulz měl
jednoznačnou ideu o umístění alegorických soch jednotlivých zemí Království českého nad fontánou a svatý Václav
na koni jim měl jako zemský patron žehnat, tak tady cítím
Hlávkovo nemístné zasahování do autorských práv.
NM oddělila od Václavského náměstí magistrála, vidíte nějakou reálnou variantu, která by stav napravila?
To je asi jen teoretická otázka, protože to nevypadá, že by
se blížilo vůbec nějaké řešení. Verze s rampou, která by
překlenula magistrálu velikým schodištěm, je zajímavá,
ale zcela by změnila charakter budovy. Vidím jako jediné
řešení zahloubení obou větví magistrály pod zem.
Jaký byl původně účel kopule, z níž bude vyhlídka?
Kopule neměla žádné využití. Její význam spočíval v tom,
že přes prosklenou kalotu přiváděla přirozené horní světlo do Panteonu a tím se spořila energie. Zajímavé je, že
její vrchol je o deset metrů výš než Petřínská rozhledna.
Velmi dlouho se řeší problém s depozitáři Národního
muzea, které jsou již téměř sto let nedostatečné. Daří
se to? Má to vliv na badatelskou práci?
To je zásadní problém práce NM. Stručná rekapitulace:
Když se budova otevírala, byly použité výstavní skříně,
mimochodem taktéž návrhy architekta Schulze (foto č. 5),
konstruovány tak, že v horní části byly výstavní předměty,
v dolní části, skryty již očím veřejnosti, byly uchovávány
další související předměty. Badatel tak mohl pracovat
na místě. Jak se ovšem sbírky rozšiřovaly, a to geometrickou řadou, tak se začaly hledat nové prostory. Nejprve
v samotné budově, kde do té doby měly své depozitáře
pouze geologické duplikáty a odborné knihy. Během první
poloviny 20. století to už došlo tak daleko, že se zabíraly
i některé výstavní prostory, které se tím pádem zavíraly
pro veřejnost. Po druhé světové válce bylo snadné získávat nové budovy, často na venkově, tedy zámečky, fary,
staré školy a NM mělo v 70. letech světový primát, protože vlastnilo po celých Čechách mezi 70 až 80 budovami.
Bohužel byly dost často ve špatném stavu a neudržované.
To se podařilo změnit až po listopadu 1989, kdy jsme
v Terezíně získali nejprve jedna a pak další kasárna. Tam
byly přesunuty sklady knih a všechny sbírky historické
a do Počernic sbírky přírodovědné. Po rekonstrukci staré
budovy se tak do ní vrátí pouze knihovna. Pro práci badatele je to komplikace, hodně cestování, které je časově
náročné. Původně jsem byl zvyklý chodit do sbírek i několikrát denně, teď si musím činnost organizovat jinak.
Založení Národního muzea bylo zdárným výsledkem
emancipačních snah českého národa. Mění se postavení muzea a jeho funkce s časem?
Mění a v lecčems pozitivně. Muzeum už nesmí být tím
zaprášeným „hřbitovem věcí“, to znamená, že nestačí
jen sbírky vystavovat, aby je návštěvník v podstatě pasivně konzumoval. Úžasné nové možnosti k tomu přináší
moderní technika. Zvyšuje interakci, aniž by byla nějak
výrazně náročná na místo. Další změnou je, že muzea se
více otevírají veřejnosti jako prostor pro akce jiného typu,
než jsou přednášky či vernisáže, například pro módní
přehlídky. Muzeum se tím snaží stát běžnou součástí
kulturního života obyvatel, i když se to zatím ne úplně
daří. Když jsme třeba v roce 2005 museli zrušit stálou
expozici českých dějin v Lobkovickém paláci, prošlo to
bez povšimnutí. Nezvedl se žádný hlas, který by se ptal:
„Co teď? Proč už nám nebudete, muzejníci, ukazovat naše
dějiny? Za co vás platíme?“ To bylo hodně překvapivé.
Vypadá to totiž, že jsme pro společnost postradatelní.
To nebylo vždycky. Pro srovnání, koncem první světové
války, kdy se muzeum ocitlo v existenčních problémech,
tak přírodovědec Bohumil Němec (později kandidoval
proti Benešovi v prezidentských volbách) v rozhořčeném
článku vyzýval lidi ke členství v Musejní společnosti
a k placení příspěvků. Vzdor těžké válečné době měl článek obrovský ohlas a muzeum bylo zachráněno. My teď
znovu musíme přesvědčit lidi, že jim něco přinášíme, že
máme co nabídnout. K tomu může pomoci rekonstrukce
historické budovy a sestavení nové výstavní koncepce.
Jak bude fungovat muzeum po rekonstrukci?
Celé dvacáté století muzejníci usilovali o stavbu samostatné budovy pro přírodovědné sbírky, a přestože jsme
nedávno získali vedlejší budovu bývalého Federálního
shromáždění, tak by expozice NM měla opět zůstat smíšená, přírodovědně-historická.
Není správné představovat historii bez rozdělování
na obory? Ukazovat celkový pohled na vývoj Země?
To je myšlenka lákavá a na první pohled velmi moderní,
dokonce ji tak prezentuje současné vedení muzea jako
celistvé pojetí dějin přírody a dějin člověka. Zatím se ale
na přípravě expozic vystřídaly tři skupiny a vždy došly
k nechtěnému závěru, že to dost dobře nejde. Je otázkou,
zda se má muzeum v malé České republice zabývat celým
světem, nebo se soustředit pouze na naše teritorium.
Druhou věcí je pak časový rozdíl délky vývoje přírody
a vývoje člověka, který z ní trval nepatrný zlomek. Je pro
mě těžko představitelné, že bychom muzejními prostředky dokázali tato dvě hlediska skloubit. Podle mého názoru
není hodnota sbírek v tom, že jsou použity jako nějaká ilustrace k výkladu dějin. Samotné předměty mají vyprávět
o dějinách – to je podstata muzejnictví.
5
6
V médiích se rozběhla anketa, jak naložit s mozkem
Františka Palackého, který byl dosud uložený v panteonu muzea. Ke kterému řešení se přikláníte vy?
O mozku jsme celá léta věděli a vždycky jsme tuto informaci považovali za neveřejnou. Myslím si, že jde o intimní
věc, ze které by se neměla dělat senzace. Podobně jsem
třeba nepovažoval za etické, když se na výstavě o Karlu IV.
vystavovala jeho lebka. Moje generace muzejníků mozek
vnímala jako takový svatý grál a panteon jako světský
chrám, který měl vzdávat úctu lidem, kteří se zasloužili
o vědu a kulturu v této zemi. Myslím si tedy, že by se neměl pohřbívat – je to koneckonců muzejní exponát – a vrátil bych jej zpět do antropologického oddělení, kam patří.
Který muzejní exponát je vám osobně nejbližší a proč?
Na takovou otázku se skoro nedá odpovědět. Asi bych si
dovedl vybrat, ale uvažte, že jen naše oddělení má téměř
200 tisíc sbírkových předmětů. Za 40 let práce jsem jich
viděl mnoho, ale není v silách jedince, aby si je prohlédl
všechny. Kdybych ale musel, tak bych uvedl portrét Václava Hanky od Antonína Machka (foto č. 6), kterému jsem
se ve výzkumu průběžně věnoval 20 let. To už si vytvoříte
vztah. Hanka byl v podstatě mým předchůdcem, neboť
se staral o některé předměty, které přišly do mé správy.
A váš pohled na rekonstrukci budovy?
Jsem samozřejmě rád, že konečně začala, i když si nejsem
jist, zda se dožiji jejího konce. Myslím, že je velmi těžké
zajistit koordinaci tak velkého projektu a sehnat pro něj
dostatek kvalitních lidí. S tím bohužel souvisí přístup,
jenž se v posledních letech považuje za standardní a který
upřednostňuje to, že vše musí být levné. Právě u národních kulturních památek by se mělo dbát především na to,
aby rekonstrukce byla provedena kvalitně.
Letní příloha –ad.ka–, ilustrace laskavě
poskytlo Národní muzeum, foto strana 3,
3
4
střed, číslo 1 Profimedia
28.07.15 11:52