strana 4

LETNÍ PŘÍLOHA

Pražské funkcionalistické vily

Jelikož jsme se v minulém letním speciálu seznámili s prvními funkcionalistickými stavbami, které byly koncem

dvacátých let minulého století postaveny v centru Prahy, vydáme se dnes mimo něj, abychom se podívali, jak

vypadaly rodinné domy a vily navrhované v duchu identické estetiky.

Vily architekta Jaromíra Krejcara

Obdobně jako v předcházejícím článku začneme také

nyní díly architekta Krejcara, jemuž se opět jako jednomu

z  prvních podařilo realizovat dvě výjimečné, necitlivými

rekonstrukcemi bohužel zničené funkcionalistické vily.

Starší si v roce 1927 ve Strašnicích postavili manželé Grete a Karl Ludwig Reinerovi, příslušníci pražské,

německým jazykem vládnoucí inteligence. Karel Reiner

byl redaktorem zahraniční rubriky deníku Prager Presse,

Grete se mimo jiné proslavila prvním a dlouhou dobu také

jediným překladem Příběhů dobrého vojáka Švejka.

Vilu, kterou v období protektorátu bezostyšně vydrancovalo gestapo a po roce 2000 její dnešní majitel přestavěl k nepoznání, charakterizovalo značně strohé pojetí

velmi blízké jak stavbám Adolfa Loose (1870–1933), tak

Krejcarovu paláci Olympic. Prim zde hrály soustavy teras

a balkonů lemované trubkovým zábradlím a  pergolami

stejně jako velká, tzv. francouzská okna, která zvyšovala

obytný komfort domu, pro nějž Krejcar navrhl i veškeré

interiérové vybavení včetně mobiliáře.

Na dům, jenž Karel Teige nepovažoval za signifikantní

příklad architektury nové orientace, a proto jej nezařadil

do své monografie o Krejcarovi, architekt navázal v první

studii luxusní rezidence Richarda Gibiana v Dejvicích.

K projektu přelomové stavby se Krejcar dostal na základě užší soutěže, k níž Gibian, velkoobchodník s kancelářskou technikou, „vyzval několik pražských architektů“.

První verzi Krejcar koncipoval jako „téměř symetrickou

stavbu s velkou zahradou a tenisovým kurtem“. Utvářela

ji dvojice budov, vlastní rezidence a dům správce, které

architekt po vzoru Bauhausu spojil krytým mostem.

správce, do něhož architekt soustředil veškeré technické

zázemí. Obě křídla spojuje krytý most, pod nímž se nacházel průjezd do zahrady s hlavním vstupem a krytým

stáním místo garáže. Do přízemí vily přímo spojené se

zahradou architekt soustředil nebývale komfortní, de

facto kontinuální obytný prostor dělený podle jednotlivých funkcí na polouzavřené sekce. Opakem přízemí, jež

charakterizovala otevřenost, je první, ložnicové patro, kterému dominoval apartmán manželů. Obytný komfort vily

pak ještě zvyšovala soustava teras, balkonů a střešních

zahrad opatřených typickými slunolamy a konstrukcemi

pro závěsy umožňujícími rodině skrýt se před pohledy

kolemjdoucích zvědavců. A právě v tom se provedený

projekt zásadně liší od varianty číslo jedna.

Jestliže prvotní studii z jara 1927 charakterizovala

estetika poetismu, projekt vypracovaný pro stavební povolení – úřady jej schválily 20. prosince 1927 – byl již čistým produktem funkcionalismu. Ke změně v koncepci tak

muselo s největší pravděpodobností dojít během léta, a to

pod vlivem klíčové události evropského významu, jíž se

stalo otevření vzorové kolonie Weißenhof ve Stuttgartu.

Na této přehlídce propagující nové tendence v architektuře, bytové kultuře i životním stylu byly také prezentovány

progresivní stavební materiály a technologie, z  nichž je

Gibianova vila provedena. Jaromír Krejcar ji tudíž pojal

jako manifest modernity se vším všudy.

Dům má železobetonovou konstrukci vyplněnou velkoformátovými tvárnicemi Calofrig-Isostone, vyráběnými

z křemelinového betonu. Toto duté stavivo, které se na

stavbě armovalo železem a vyplňovalo betonem, mělo vynikající zvukově i tepelně izolační vlastnosti a bylo lehké.

Vila Richarda Gibiana (Charlese de Gaulla 22, čp. 816, Dejvice) krátce po době vzniku a dnes

Finální studie, kterou s Krejcarem vypracoval jen za

několik měsíců architekt Miroslav Lorenc (1896–1943),

se „podobala modelu tzv. Rosenbergova domu, který

roku 1923 navrhli a rok na to v české revui Stavba publikovali nizozemští neoplasticističtí architekti ze skupiny

De Stijl, Cornelis van Eesteren a Theo van Doesburg“.

Podobnosti, jak si povšiml historik umění Rostislav Švácha, jdou u obou prací do takových detailů, že můžeme

s klidem říci, že Krejcarova Gibianova vila se projektům

nizozemských architektů podobá jak vejce vejci, zejména

co se týče krytého mostu a kompozice rozvinuté do všech

stran. Přesto nejde o žádnou kopii ani plagiát. Původnost

řešení hrála totiž pro příslušníky avantgardy, z podstaty

internacionální, jen marginální roli, poněvadž pro ně představovala „stejně opovrženíhodnou instituci jako Umění

s velkým U“. Originalitu, především stylovou a formální,

tak považovali za reziduum měšťáckého individualismu

stojícímu proti šíření progresivních myšlenek, které si

protagonisté nové stavební kultury běžně vyměňovali.

Velkorysost vily kolaudované v červnu roku 1929

přímo souvisí s velkorysostí stavebníka a jeho ženy Věry

i s jejich ztotožněním se s moderní architekturou. Manželé

Gibianovi totiž neváhali investovat nemalé prostředky do

koupě dvou pozemků na místo jednoho a také dát bohémskému Krejcarovi volnou ruku. Výměnou za to získali

dům, který neměl dlouhou dobu sobě rovného.

V základě se realizovaná verze v podstatě neliší od

projektu, kterým si Krejcar manžele Gibianovi získal.

Utváří jej tudíž srostlice dvou budov, rezidence a domu

Vlastní vila architekta Evžena Linharta

Obdobným způsobem, tedy na základě inspirace díly jiného architekta, konkrétně Le Corbusiera, vznikal projekt

vlastní vily dalšího příslušníka avantgardy a člena spolku

Devětsil, architekta Linharta (1898–1949). Architekturu

vystudoval na pražské technice, kde se spolužáky Jaroslavem Fragnerem, Karlem Honzíkem a Vítem Obrtelem založil skupinu Puristická čtyřka. Zpočátku jejich dílo ovlivnil

kubismus, avšak již kolem roku 1922 začali „pracovat na

vlastním puristickém stylu, k jehož inspiračním zdrojům

patřil strohý josefínský a empírový klasicismus, purismus

Josefa Chochola, dřevěné domy z amerického Far Westu

a z oblasti Karibského moře i železobetonové průmyslové

stavby“. Zvláštní půvab dodával jejich projektům, jak píše Rostislav Švácha, „smysl pro krásu nejobyčejnějších

věcí, podobající se magickému realismu Henry Rousseaua

a programový naivismus kreslířského podání“.

S tímto druhem purismu má ovšem Linhartova dejvická vila Na Viničních horách jen málo společného, protože

už je dílem jeho nové, funkcionalistické orientace. Přesto

první studie domu, na nichž mladý architekt začal pracovat v roce 1926, ještě skicoval jako puristické. Ke změně

ve stylu, očividně opět pod dojmem stuttgartské kolonie,

dospěl až v následujícím roce, kdy dům, jenž měl postavit

podnik Karla Mužíka, získal stavební povolení.

Vila, zkolaudovaná v srpnu 1929, sestává z dvojice

kvadratických těles vztyčených nad půdorysem ve tvaru

písmene L. Koncepce prostorového uspořádání, jak je

zřejmé z fasád domu, vychází z obytného půdorysu a také

Vlastní vila Evžena Linharta (Na Viničních horách 46, čp. 774, Dejvice) je dodnes ozdobou okolí

Metrostav_13_14_2016.indd 4

z jeho funkcí. V domě se totiž vedle části obytné nacházel

i ateliér, jejž Linhart situoval do menšího, atypicky zastřešeného křídla s terasou. Součástí vily, které dominuje víceúrovňový obytný prostor vybavený nikoliv schodištěm,

nýbrž komunikační rampou, byl i autorský betonový mobiliář, který Linhart integroval přímo do nosné železobetonové konstrukce vyzděné tvárnicemi Calofrig-Isostone.

Le Corbusierova idea domu jako stroje na bydlení přestala

tak i v Praze být proklamací a stala se skutkem.

tomuto řešení se Benšovi podařilo narušit jistou strnulost,

která hrozila v případě, že by hlavní průčelí koncipoval

jako symetrické. Stavbě tak propůjčil neopakovatelné

vzezření, jehož estetiku dále umocňuje atypické, excentricky umístěné okno, přesněji řečeno prosklená stěna. Za

ní, což je na první pohled zřejmé, se skrývá hlavní obytný

prostor, který se rozprostírá na více než jedné polovině

poschodí, přístupné po jednoramenném, nevšedním způsobem řešeném schodišti, jež osvětluje prosklený strop.

Adolf Benš postavil vilu manželů Divišových v Troji v Trojské ulici 134, čp. 224

Do stavby tak nákladné vily nacházející se díky péči

současných majitelů, Linhartových potomků, v autentickém stavu se mladý a začínající architekt mohl pustit

jen díky své ženě, přesně řečeno jejímu štědrému věnu.

Avšak ani to nakonec na dokončení vily nestačilo, a tak se

architekt musel zadlužit. Aby si splácení půjčky usnadnil,

upravil místnosti celé vily na tři samostatné byty. Jeden

z  nich, přízemní, pak pronajal svému blízkému příteli

a spolužáku ze studií, interiérovému architektu a designéru Antonínu Heythumovi a jeho ženě Charlottě, taktéž designérce a moderní tanečnici. Byt vybavený Antonínovým

nábytkem se nacházel v přízemí vily: „Z velké koupelny

rozdělením získána předsíň, kuchyňka i koupelna. Z haly

vhodným zařízením upraven obývací pokoj…“

Dílo architekta Adolfa Benše

V době, kdy Evžen Linhart dokončil svou vilu, se již naplno

rozhořela pře o tom, zdali architektura je, či není uměním.

Jedni o tom nepochybovali, avšak druzí, které reprezentoval Jaromír Krejcar a především pak teoretik Karel Teige,

byli přesvědčeni, že není. Architekturu, obzvlášť tu novou, moderní považovali za vědeckou disciplínu, a proto

funkcionalismus v jejich podání označujeme vědeckým.

Jedním z tvůrců, kteří k této poloze inklinovali, byl

i  architekt Adolf Benš (1894–1982). Vzdělání nejprve

získal na pražské technice a později i na speciální škole

architektury při Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval u velikánů české architektonické moderny, profesorů Jana Kotěry a Josefa Gočára. Na začátku své tvorby

experimentoval s purismem, ale již kolem poloviny 20. let

tvořil v duchu funkcionalismu, v jehož intencích navrhl

„Poněvadž individuální vila stojí osamoceně na svém

pozemku, lze v ní daleko snáze než v nájemních domech

uplatniti všechen architektonický a technický pokrok

nového bydlení: dobrou dispozici půdorysnou a prostorovou, bezvadné vybavení moderními součástkami a materiály, instalacemi, stroji a nábytkem. Dokonale projektovaná a vybavená moderní vila může tedy demonstrovati,

jak vypadá v praxi známé heslo moderní architektury:

dům = stroj na bydlení.“ Autorem těchto slov je Ladislav

Žák, mimořádně nadaný tvůrce, autor původního nábytku

i několika vil bohaté pražské smetánky.

Architekt, designér a teoretik Ladislav Žák

Ladislav Žák získal vzdělání na Akademii výtvarného

umění, kde kromě architektury u Josefa Gočára také vystudoval malbu, která jeho tvorbě propůjčuje jistou dávku

lyričnosti. A to i navzdory tomu, že své nejlepší realizace

Žák koncipoval právě jako stroje na bydlení.

Nejblíže z nich má k Le Corbusierovu „okřídlenému“

rčení vysočanská vila inženýra Miroslava Hajna, jemuž

pojetí domu jako stroje na bydlení muselo bezpochyby

konvenovat. Byl totiž leteckým konstruktérem pracujícím pro nedalekou továrnu Avia, pro kterou navrhl řadu

letadel. Za všechny uveďme jedno z vůbec prvních, jednoplošník Avia BH 1, které na první mezinárodní výstavě

v Praze vzbudilo „takovou pozornost, že pan president

Masaryk věnoval konstruktérům Kč 100 000 na podporu

dalších pokusů“. Vila proto připomíná, i když je provedena

klasickými stavebními postupy, produkt průmyslové velkovýroby, který umocňuje řada fines, kterými Žák stavbu

opatřil. Vedle pásových oken firmy Kraus s charakteri-

Vilu Miroslava Hajna od architekta Žáka (Pod Krocínkou 31, čp. 404, Vysočany) doplňuje bujná zeleň

spolu Josefem Křížem vítězný projekt holešovického paláce pražských Elektrických podniků (1926, 1927–1935).

Úkol, před který byl postaven, jej naučil brilantně pracovat

s „náročným provozním programem, jehož podněty mu

pomáhaly prostorově probudovat a výtvarně ozvláštnit

jednoduchý výchozí stereometrický tvar“.

Tuto koncepci přenesl i do projektů rodinných domů

a vil, z nichž nejvýznamnější je vila inženýra Václava Diviše a jeho ženy Jindřišky z let 1928–1930. Luxusní dům je

zasazen do prudkého svahu, který by jen málokdo dokázal tak brilantně zúročit ve prospěch koncepce obytného

prostoru jako Adolf Benš. Architekt totiž jeho největší

hendikep – složitou terénní konfiguraci, která prakticky

vylučovala zřízení jakékoliv „obytné“ zahrady – přeměnil

v devízu, když dům umístil do vyšší části parcely, čímž

získal fantastický výhled na Vltavu, Stromovku i Pražský

hrad. Vzhledem k tomu, že obytné prostory nemohl přímo

propojit se zahradou, opatřil jinak tvarově jednoduchou

vilu několika terasami, z nichž tu, která navazuje na centrální obytnou halu, předsadil před boční průčelí. Díky

stickými větracími zdířkami v horní části to především

je střešní vyhlídková plošina připomínající kapitánský

můstek luxusní jachty a subtilní, odvážně konstruovaná

terasa evokující křídlo letounu.

S prvky, které inspirovaly moderní dopravní prostředky, architekt samozřejmě pracoval také uvnitř intaktně

zachovaného domu, kde mu jako vzor posloužily kajuty

oblíbených zaoceánských parníků. Právě podle nich navrhl jednotlivé pokoje v ložnicovém prvním patře, vyjma

Hajnovy velkoryse pojaté pracovny, které vévodilo rýsovací prkno. Opakem prvního, značně sevřeného poschodí,

jemuž vládne značná uzavřenost, je přízemí, které Žák pojal jako maximálně otevřený obytný prostor, vybavený jak

důmyslným vestavěným mobiliářem, tak volně stojícím

kovovým nábytkem vlastní konstrukce. Dům, který americký historik moderní architektury Kenneth Frampton

označil za stavbu, jež „určitým způsobem ztělesňuje celou

předválečnou epochu“ , byl proveden v letech 1932–1933.

Pokračování příště

Jakub Potůček, černobílé foto archiv JP

01.08.16 12:29