strana 4
LETNÍ PŘÍLOHA
Pražské funkcionalistické vily
Jelikož jsme se v minulém letním speciálu seznámili s prvními funkcionalistickými stavbami, které byly koncem
dvacátých let minulého století postaveny v centru Prahy, vydáme se dnes mimo něj, abychom se podívali, jak
vypadaly rodinné domy a vily navrhované v duchu identické estetiky.
Vily architekta Jaromíra Krejcara
Obdobně jako v předcházejícím článku začneme také
nyní díly architekta Krejcara, jemuž se opět jako jednomu
z prvních podařilo realizovat dvě výjimečné, necitlivými
rekonstrukcemi bohužel zničené funkcionalistické vily.
Starší si v roce 1927 ve Strašnicích postavili manželé Grete a Karl Ludwig Reinerovi, příslušníci pražské,
německým jazykem vládnoucí inteligence. Karel Reiner
byl redaktorem zahraniční rubriky deníku Prager Presse,
Grete se mimo jiné proslavila prvním a dlouhou dobu také
jediným překladem Příběhů dobrého vojáka Švejka.
Vilu, kterou v období protektorátu bezostyšně vydrancovalo gestapo a po roce 2000 její dnešní majitel přestavěl k nepoznání, charakterizovalo značně strohé pojetí
velmi blízké jak stavbám Adolfa Loose (1870–1933), tak
Krejcarovu paláci Olympic. Prim zde hrály soustavy teras
a balkonů lemované trubkovým zábradlím a pergolami
stejně jako velká, tzv. francouzská okna, která zvyšovala
obytný komfort domu, pro nějž Krejcar navrhl i veškeré
interiérové vybavení včetně mobiliáře.
Na dům, jenž Karel Teige nepovažoval za signifikantní
příklad architektury nové orientace, a proto jej nezařadil
do své monografie o Krejcarovi, architekt navázal v první
studii luxusní rezidence Richarda Gibiana v Dejvicích.
K projektu přelomové stavby se Krejcar dostal na základě užší soutěže, k níž Gibian, velkoobchodník s kancelářskou technikou, „vyzval několik pražských architektů“.
První verzi Krejcar koncipoval jako „téměř symetrickou
stavbu s velkou zahradou a tenisovým kurtem“. Utvářela
ji dvojice budov, vlastní rezidence a dům správce, které
architekt po vzoru Bauhausu spojil krytým mostem.
správce, do něhož architekt soustředil veškeré technické
zázemí. Obě křídla spojuje krytý most, pod nímž se nacházel průjezd do zahrady s hlavním vstupem a krytým
stáním místo garáže. Do přízemí vily přímo spojené se
zahradou architekt soustředil nebývale komfortní, de
facto kontinuální obytný prostor dělený podle jednotlivých funkcí na polouzavřené sekce. Opakem přízemí, jež
charakterizovala otevřenost, je první, ložnicové patro, kterému dominoval apartmán manželů. Obytný komfort vily
pak ještě zvyšovala soustava teras, balkonů a střešních
zahrad opatřených typickými slunolamy a konstrukcemi
pro závěsy umožňujícími rodině skrýt se před pohledy
kolemjdoucích zvědavců. A právě v tom se provedený
projekt zásadně liší od varianty číslo jedna.
Jestliže prvotní studii z jara 1927 charakterizovala
estetika poetismu, projekt vypracovaný pro stavební povolení – úřady jej schválily 20. prosince 1927 – byl již čistým produktem funkcionalismu. Ke změně v koncepci tak
muselo s největší pravděpodobností dojít během léta, a to
pod vlivem klíčové události evropského významu, jíž se
stalo otevření vzorové kolonie Weißenhof ve Stuttgartu.
Na této přehlídce propagující nové tendence v architektuře, bytové kultuře i životním stylu byly také prezentovány
progresivní stavební materiály a technologie, z nichž je
Gibianova vila provedena. Jaromír Krejcar ji tudíž pojal
jako manifest modernity se vším všudy.
Dům má železobetonovou konstrukci vyplněnou velkoformátovými tvárnicemi Calofrig-Isostone, vyráběnými
z křemelinového betonu. Toto duté stavivo, které se na
stavbě armovalo železem a vyplňovalo betonem, mělo vynikající zvukově i tepelně izolační vlastnosti a bylo lehké.
Vila Richarda Gibiana (Charlese de Gaulla 22, čp. 816, Dejvice) krátce po době vzniku a dnes
Finální studie, kterou s Krejcarem vypracoval jen za
několik měsíců architekt Miroslav Lorenc (1896–1943),
se „podobala modelu tzv. Rosenbergova domu, který
roku 1923 navrhli a rok na to v české revui Stavba publikovali nizozemští neoplasticističtí architekti ze skupiny
De Stijl, Cornelis van Eesteren a Theo van Doesburg“.
Podobnosti, jak si povšiml historik umění Rostislav Švácha, jdou u obou prací do takových detailů, že můžeme
s klidem říci, že Krejcarova Gibianova vila se projektům
nizozemských architektů podobá jak vejce vejci, zejména
co se týče krytého mostu a kompozice rozvinuté do všech
stran. Přesto nejde o žádnou kopii ani plagiát. Původnost
řešení hrála totiž pro příslušníky avantgardy, z podstaty
internacionální, jen marginální roli, poněvadž pro ně představovala „stejně opovrženíhodnou instituci jako Umění
s velkým U“. Originalitu, především stylovou a formální,
tak považovali za reziduum měšťáckého individualismu
stojícímu proti šíření progresivních myšlenek, které si
protagonisté nové stavební kultury běžně vyměňovali.
Velkorysost vily kolaudované v červnu roku 1929
přímo souvisí s velkorysostí stavebníka a jeho ženy Věry
i s jejich ztotožněním se s moderní architekturou. Manželé
Gibianovi totiž neváhali investovat nemalé prostředky do
koupě dvou pozemků na místo jednoho a také dát bohémskému Krejcarovi volnou ruku. Výměnou za to získali
dům, který neměl dlouhou dobu sobě rovného.
V základě se realizovaná verze v podstatě neliší od
projektu, kterým si Krejcar manžele Gibianovi získal.
Utváří jej tudíž srostlice dvou budov, rezidence a domu
Vlastní vila architekta Evžena Linharta
Obdobným způsobem, tedy na základě inspirace díly jiného architekta, konkrétně Le Corbusiera, vznikal projekt
vlastní vily dalšího příslušníka avantgardy a člena spolku
Devětsil, architekta Linharta (1898–1949). Architekturu
vystudoval na pražské technice, kde se spolužáky Jaroslavem Fragnerem, Karlem Honzíkem a Vítem Obrtelem založil skupinu Puristická čtyřka. Zpočátku jejich dílo ovlivnil
kubismus, avšak již kolem roku 1922 začali „pracovat na
vlastním puristickém stylu, k jehož inspiračním zdrojům
patřil strohý josefínský a empírový klasicismus, purismus
Josefa Chochola, dřevěné domy z amerického Far Westu
a z oblasti Karibského moře i železobetonové průmyslové
stavby“. Zvláštní půvab dodával jejich projektům, jak píše Rostislav Švácha, „smysl pro krásu nejobyčejnějších
věcí, podobající se magickému realismu Henry Rousseaua
a programový naivismus kreslířského podání“.
S tímto druhem purismu má ovšem Linhartova dejvická vila Na Viničních horách jen málo společného, protože
už je dílem jeho nové, funkcionalistické orientace. Přesto
první studie domu, na nichž mladý architekt začal pracovat v roce 1926, ještě skicoval jako puristické. Ke změně
ve stylu, očividně opět pod dojmem stuttgartské kolonie,
dospěl až v následujícím roce, kdy dům, jenž měl postavit
podnik Karla Mužíka, získal stavební povolení.
Vila, zkolaudovaná v srpnu 1929, sestává z dvojice
kvadratických těles vztyčených nad půdorysem ve tvaru
písmene L. Koncepce prostorového uspořádání, jak je
zřejmé z fasád domu, vychází z obytného půdorysu a také
Vlastní vila Evžena Linharta (Na Viničních horách 46, čp. 774, Dejvice) je dodnes ozdobou okolí
Metrostav_13_14_2016.indd 4
z jeho funkcí. V domě se totiž vedle části obytné nacházel
i ateliér, jejž Linhart situoval do menšího, atypicky zastřešeného křídla s terasou. Součástí vily, které dominuje víceúrovňový obytný prostor vybavený nikoliv schodištěm,
nýbrž komunikační rampou, byl i autorský betonový mobiliář, který Linhart integroval přímo do nosné železobetonové konstrukce vyzděné tvárnicemi Calofrig-Isostone.
Le Corbusierova idea domu jako stroje na bydlení přestala
tak i v Praze být proklamací a stala se skutkem.
tomuto řešení se Benšovi podařilo narušit jistou strnulost,
která hrozila v případě, že by hlavní průčelí koncipoval
jako symetrické. Stavbě tak propůjčil neopakovatelné
vzezření, jehož estetiku dále umocňuje atypické, excentricky umístěné okno, přesněji řečeno prosklená stěna. Za
ní, což je na první pohled zřejmé, se skrývá hlavní obytný
prostor, který se rozprostírá na více než jedné polovině
poschodí, přístupné po jednoramenném, nevšedním způsobem řešeném schodišti, jež osvětluje prosklený strop.
Adolf Benš postavil vilu manželů Divišových v Troji v Trojské ulici 134, čp. 224
Do stavby tak nákladné vily nacházející se díky péči
současných majitelů, Linhartových potomků, v autentickém stavu se mladý a začínající architekt mohl pustit
jen díky své ženě, přesně řečeno jejímu štědrému věnu.
Avšak ani to nakonec na dokončení vily nestačilo, a tak se
architekt musel zadlužit. Aby si splácení půjčky usnadnil,
upravil místnosti celé vily na tři samostatné byty. Jeden
z nich, přízemní, pak pronajal svému blízkému příteli
a spolužáku ze studií, interiérovému architektu a designéru Antonínu Heythumovi a jeho ženě Charlottě, taktéž designérce a moderní tanečnici. Byt vybavený Antonínovým
nábytkem se nacházel v přízemí vily: „Z velké koupelny
rozdělením získána předsíň, kuchyňka i koupelna. Z haly
vhodným zařízením upraven obývací pokoj…“
Dílo architekta Adolfa Benše
V době, kdy Evžen Linhart dokončil svou vilu, se již naplno
rozhořela pře o tom, zdali architektura je, či není uměním.
Jedni o tom nepochybovali, avšak druzí, které reprezentoval Jaromír Krejcar a především pak teoretik Karel Teige,
byli přesvědčeni, že není. Architekturu, obzvlášť tu novou, moderní považovali za vědeckou disciplínu, a proto
funkcionalismus v jejich podání označujeme vědeckým.
Jedním z tvůrců, kteří k této poloze inklinovali, byl
i architekt Adolf Benš (1894–1982). Vzdělání nejprve
získal na pražské technice a později i na speciální škole
architektury při Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval u velikánů české architektonické moderny, profesorů Jana Kotěry a Josefa Gočára. Na začátku své tvorby
experimentoval s purismem, ale již kolem poloviny 20. let
tvořil v duchu funkcionalismu, v jehož intencích navrhl
„Poněvadž individuální vila stojí osamoceně na svém
pozemku, lze v ní daleko snáze než v nájemních domech
uplatniti všechen architektonický a technický pokrok
nového bydlení: dobrou dispozici půdorysnou a prostorovou, bezvadné vybavení moderními součástkami a materiály, instalacemi, stroji a nábytkem. Dokonale projektovaná a vybavená moderní vila může tedy demonstrovati,
jak vypadá v praxi známé heslo moderní architektury:
dům = stroj na bydlení.“ Autorem těchto slov je Ladislav
Žák, mimořádně nadaný tvůrce, autor původního nábytku
i několika vil bohaté pražské smetánky.
Architekt, designér a teoretik Ladislav Žák
Ladislav Žák získal vzdělání na Akademii výtvarného
umění, kde kromě architektury u Josefa Gočára také vystudoval malbu, která jeho tvorbě propůjčuje jistou dávku
lyričnosti. A to i navzdory tomu, že své nejlepší realizace
Žák koncipoval právě jako stroje na bydlení.
Nejblíže z nich má k Le Corbusierovu „okřídlenému“
rčení vysočanská vila inženýra Miroslava Hajna, jemuž
pojetí domu jako stroje na bydlení muselo bezpochyby
konvenovat. Byl totiž leteckým konstruktérem pracujícím pro nedalekou továrnu Avia, pro kterou navrhl řadu
letadel. Za všechny uveďme jedno z vůbec prvních, jednoplošník Avia BH 1, které na první mezinárodní výstavě
v Praze vzbudilo „takovou pozornost, že pan president
Masaryk věnoval konstruktérům Kč 100 000 na podporu
dalších pokusů“. Vila proto připomíná, i když je provedena
klasickými stavebními postupy, produkt průmyslové velkovýroby, který umocňuje řada fines, kterými Žák stavbu
opatřil. Vedle pásových oken firmy Kraus s charakteri-
Vilu Miroslava Hajna od architekta Žáka (Pod Krocínkou 31, čp. 404, Vysočany) doplňuje bujná zeleň
spolu Josefem Křížem vítězný projekt holešovického paláce pražských Elektrických podniků (1926, 1927–1935).
Úkol, před který byl postaven, jej naučil brilantně pracovat
s „náročným provozním programem, jehož podněty mu
pomáhaly prostorově probudovat a výtvarně ozvláštnit
jednoduchý výchozí stereometrický tvar“.
Tuto koncepci přenesl i do projektů rodinných domů
a vil, z nichž nejvýznamnější je vila inženýra Václava Diviše a jeho ženy Jindřišky z let 1928–1930. Luxusní dům je
zasazen do prudkého svahu, který by jen málokdo dokázal tak brilantně zúročit ve prospěch koncepce obytného
prostoru jako Adolf Benš. Architekt totiž jeho největší
hendikep – složitou terénní konfiguraci, která prakticky
vylučovala zřízení jakékoliv „obytné“ zahrady – přeměnil
v devízu, když dům umístil do vyšší části parcely, čímž
získal fantastický výhled na Vltavu, Stromovku i Pražský
hrad. Vzhledem k tomu, že obytné prostory nemohl přímo
propojit se zahradou, opatřil jinak tvarově jednoduchou
vilu několika terasami, z nichž tu, která navazuje na centrální obytnou halu, předsadil před boční průčelí. Díky
stickými větracími zdířkami v horní části to především
je střešní vyhlídková plošina připomínající kapitánský
můstek luxusní jachty a subtilní, odvážně konstruovaná
terasa evokující křídlo letounu.
S prvky, které inspirovaly moderní dopravní prostředky, architekt samozřejmě pracoval také uvnitř intaktně
zachovaného domu, kde mu jako vzor posloužily kajuty
oblíbených zaoceánských parníků. Právě podle nich navrhl jednotlivé pokoje v ložnicovém prvním patře, vyjma
Hajnovy velkoryse pojaté pracovny, které vévodilo rýsovací prkno. Opakem prvního, značně sevřeného poschodí,
jemuž vládne značná uzavřenost, je přízemí, které Žák pojal jako maximálně otevřený obytný prostor, vybavený jak
důmyslným vestavěným mobiliářem, tak volně stojícím
kovovým nábytkem vlastní konstrukce. Dům, který americký historik moderní architektury Kenneth Frampton
označil za stavbu, jež „určitým způsobem ztělesňuje celou
předválečnou epochu“ , byl proveden v letech 1932–1933.
Pokračování příště
Jakub Potůček, černobílé foto archiv JP
01.08.16 12:29