strana 2
Zlatem zářící lucerna
PTÁME SE
Na vrcholu Národního muzea se nedávno vyloupla z lešení nově pozlacená lucerna hlavní věže.
Čtyřboká lucerna s malou kupolí a zlacenou hrotnicí
má bohatě členěný vnější plášť z měděného plechu tvarovaný do klasických architektonických prvků. Její nosnou
kostru tvoří prostorová příhradová konstrukce z válcovaných nýtovaných profilů doplněná tvarovanými dřevěnými
částmi pobitými bedněním. Restaurátoři celou lucernu
na místě očistili, opravili, vyhladili, několikrát natřeli a její
vnější plášť na závěr zkrášlili měděnou patinou či plátkovým zlatem. Fotografie č. 1 až 4 ukazují kroky renovace
kupole se šupinovými šablonami. Stejným procesem
prošly i sloupky (foto č. 5) a balustrády (foto č. 6).
Podle stavbyvedoucího Ing. Davida Čecha z divize 9,
která rekonstrukci muzea ve sdružení řídí, se na jeho střeše nachází okolo 1000 m2 ploch, které zlatiči musí pokrýt
tenoulinkými plátky zlata o velikosti 80 x 80 mm.
Ing. Zdeňka Hoška,
vedoucího projektu divize 3
Zdeněk Hošek nastoupil do Metrostavu před více než
20 lety. Dnes dokončuje zakázku na stavební část komplexní obnovy Elektrárny Prunéřov II (EPR II), o níž se
podrobněji zmiňují noviny na straně 5.
–red–, foto i na titulu Irena Klingorová
1
Elegantní exteriéry ukrývají moderní vybavení
1
2
3
4
5
6
Metrostav_13_14_2017.indd 2
Už od letošního podzimu začnou studenti Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě
a její pedagogové využívat nové prostory v Hauerově
ulici. Tým Ing. Michala Rádka ze severomoravského
regionu divize 1 zde během 13 měsíců přebudoval
bývalou městskou tělocvičnu ze 70. let 19. století a doplnil ji dvěma dvorními přístavbami tak, aby spolu vyhovovaly vysokoškolskému studiu uměleckých oborů.
„Stavbu jsme dokončili podle smlouvy už koncem
března, ještě v červenci jsme ale v objektu koordinovali
dodávku interiérů a slaboproudých instalací, které si napřímo zajišťoval investor,“ vzpomíná Ing. Rádek.
Nový komplex poslouží i k výuce audiovizuální tvorby
či multimediálních technik a obsahuje proto nejen víceúčelové učebny či sál, ale také různé místnosti s akustickými širokopásmově pohltivými obklady a podhledy.
Z požadavků na prostorovou akustiku, respektive zajištění
neprůzvučnosti speciálních zvukových komor, vyplývala
pro pracovníky divize 1 nutnost použít běžně nezvyklá
technická a konstrukční řešení jednotlivých částí objektu.
A to i přesto, že specifické technologie či zařízení přímo
nedodávali, jen pro ně stavbu připravovali.
„Musím vyzdvihnout přístup investora. Sestavil totiž
vlastní pracovní skupinu, která požadavky na jednotlivé
prostory při realizaci upřesňovala. Změny sice přinášely
velké komplikace, ale vzhledem k tomu, že nám bylo jasné,
že bez jejich provedení by objekt nebyl plně prospěšný, tak
jsme vždy hledali možnosti, jak vyhovět,“ říká Ing. Rádek.
Studenti uměleckých oborů se v nově vybavených
prostorách zabydlí až s novým akademickým rokem. Příznivci umění, hlavně architektury, se ale mohou radovat už
dnes. Původní tělocvičně, kterou značně poškodila druhá
světová válka a necitlivá poválečná rekonstrukce poplatná
době a účelu – skladování a výrobě kulis –, totiž stavbaři
podle dobových fotografií vrátili historizující a elegantní
uliční fasádu (foto č. 2). Přistavěná křídla opláštěná designovým velkoformátovým obkladem s moderní žluto-bílou grafikou ve vnitrobloku vymezila nové nádvoří (foto
č. 1). Při akcích univerzity je bude moci ocenit i veřejnost.
„Všechny požadavky náročného zadavatele se nám
podařilo včas splnit. Také proto věříme, že uspějeme
i v dalších soutěžích na modernizace jiných objektů Slezské univerzity, které se plánují,“ uzavírá vedoucí projektu.
–red–, foto Slezská univerzita
2
Unikátní centrum vstoupí do zkušební fáze
Bývalá výsypka mezi Vintířovem a Vřesovou na Sokolovsku se proměnila k nepoznání. Za dva roky na ní tým
Jana Mráze z karlovarského zastoupení divize 9 vybudoval rozlehlý areál Centra zpracování odpadů (foto
č. 1) pro Sokolovskou uhelnou. Díky speciální technologii, kterou instalovali pracovníci z dceřiné společnosti Subterra, je centrum vůbec první v Česku, které
kompletně řeší odpadové hospodářství v kraji. Komunální odpad tak už nebude končit na skládkách, ale
bude ekologicky využit pro výrobu elektrické energie.
„Palivo vyrobené z odpadu bude použito jako náhrada
hnědého uhlí při výrobě elektřiny a tepla v palivovém kombinátu Vřesová. Další využitelné složky, třeba kovy, budou
recyklovány a na skládky bude ukládán pouze zbytkový
podíl po biologické úpravě. Díky tomu se zmenší množství
komunálního odpadu ukládaného na skládky z 60 tisíc
tun za rok přibližně na čtvrtinu, tedy zhruba 18 tisíc tun
ročně,“ vysvětlil vedoucí projektu Jan Mráz.
S výstavbou začal jeho tým v červenci 2015 a od té
doby vyrostla na pozemku o rozloze téměř 35 tisíc m² řada
objektů. K těm hlavním patří dvoupodlažní administrativně-sociální budova a čtyři lehké ocelové haly pro výrobní
provozy (foto č. 2). Vedle toho se v areálu nachází několik
pomocných objektů, například dvě retenční nádrže, čerpací stanice pohonných hmot nebo sklad a kompresovna.
Komplikovaná stavba
Vzhledem k tomu, že areál je situován na ne zcela konsolidované výsypce, museli stavbaři upravit podmínky pro
založení objektů. „Pod základy jsme použili štěrkopískové
pilíře FRANKI. Hloubce založení a zatížení jednotlivých
staveb jsme pak přizpůsobili jejich délky a rozteče. Podobně jsme postupovali i pod železobetonovými podlahami v halách,“ upřesnil stavbyvedoucí Ing. Tomáš Slepička.
Práce komplikoval i přístup investora k elektrotechno-
logickým dodávkám, které musely být nejen v souladu
s ČSN, ale i s vnitropodnikovými předpisy a normami
Sokolovské uhelné. „Setkali jsme se při nich ještě s dalším specifikem – systémem jednotného značení ve formě
kódů KKS, který se používá v energetice,“ dodal Jan Mráz.
Areál je dnes dokončen a poběží ve zkušebním provozu, který potrvá šest měsíců. Jako vstupní materiál pro něj
poslouží komunální odpad z nedalekého města Chodov.
K němu by pak měl postupně přibývat i odpad z dalších
měst a obcí regionu nebo místních firem.
Martina Vampulová, foto Jiří Wendler
1
2
Jak a kudy vedla vaše profesní cesta do Prunéřova?
Stavbařem jsem chtěl být od dětství – jako táta. Po maturitě na stavební průmyslovce mě ale kamarád zlákal do
Metrostavu, a VUT v Brně jsem proto musel vystudovat
dálkově, při zaměstnání. Když se mě dnes někdo ptá, jak
to bylo obtížné, jen konstatuji, že do ročníku přijali 250 lidí
a diplom nás dostalo osm. V Metrostavu jsem tedy k divizi 5 nastoupil jako mistr. Začínal jsem na stavbě Komerční
banky v Ústí nad Labem, potom budoval třeba definitivní
konstrukce metra IV.C či tunelu Březno. Pracoval jsem na
obnově Elektrárny Tušimice II, později vedl provoz zemních prací. Před bezmála pěti lety jsem přešel do divize 3,
abych se mohl vrátit k elektrárnám, tedy do Prunéřova.
Stavba v Prunéřově byla v poslední době jedna z největších a nejkomplikovanějších v Metrostavu. Asi bylo
složitější řídit ji než předtím provoz zemních prací…
Pro mě ale byla možná těžší práce v provozu – hlavně kvůli vyjednávání s objednateli. V Prunéřově to byli většinou
lidé mimo naši společnost, hlavně z firem ČEZ a Škoda
Praha Invest. Jednání s nimi byla složitá a tvrdá, ale to mi
nevadilo. Při vedení provozu jsem musel převážně smlouvat s lidmi z Metrostavu, a to bylo velmi obtížné. Můj
úspěch byl totiž neúspěchem druhé strany a obráceně.
Když je investor kamarád a něco vyjednáte ve svůj prospěch, uškodíte jemu. Když ne, uškodíte sobě. Spory potom řeší ředitelé a ne nezávislí arbitři, všechno je osobní.
Vyjednávání v Prunéřově tedy bylo jednodušší?
Jen pocitově. Hektické byly hlavně první měsíce, kdy se
upřesňovaly stavební úpravy a vedli jsme vzrušené debaty s investorem či s dodavateli technologie. Při realizaci
jsme diskutovali o nutnosti víceprací, třeba když jsme po
demontáži původního zařízení zjistili zcela nevyhovující
stav stropní konstrukce. Vedly se i spory o přesnosti zadání – kvůli nedostatečné únosnosti se například musela
bourat a nově budovat podlaha pod kotly. I tady jsem si
často uvědomoval, jak nevýhodné je při takovém vyjednávání postavení subdodavatele – navíc stavební části,
když hlavní slovo měli technologové. Nejobtížnější bylo
naučit se fungovat tak, abychom nebyli druhořadým partnerem. Požadavky nad rámec kontraktu jsme samozřejmě
museli zpracovat, vyprojektovat a provést tak, abychom
nezpůsobili nedostatky stavby nebo její zpoždění. Byly
okamžiky, kdy jsme na sebe křičeli i s kolegy oceláři,
protože naše zájmy šly proti sobě. Docházelo i k nedorozuměním, ale nakonec jsme se domluvili a našli společnou řeč. I investora jsme přesvědčili, aby naše nároky na
vícepráce uznal a zaplatil. Vyžadovalo to tvrdé lokty, ale
díky nasazení našeho týmu všechno skončilo úspěšně.
Využil jste nějaké zkušenosti ze stavby v Tušimicích?
Kromě toho, že jsem do Prunéřova nastupoval se znalostí
role stavebního subdodavatele pro technology, měli jsme
prakticky vyzkoušené třeba manipulace s těžkými břemeny kolem vysoké a plošně rozlehlé budovy. Věžový jeřáb
jsme proto stejně jako v Tušimicích umístili do výšky asi
50 metrů na střechu hlavního výrobního bloku a obsluhovali jsme jím nejen zařízení staveniště a stavbu, ale přenášeli i některá technologická zařízení kotelny a strojovny.
Obnova EPR II pro vás končí. Co budete dělat dál?
Snad i díky znalostem z EPR II a dobrým vztahům s investorem i technology se nám podařilo získat zakázku na
odsíření Elektrárny Mělník. Jedná se o kontrakt typu modifikovaného EPC a jako generální dodavatel technologie
budeme stavbu provádět i projektovat jen podle slovního
zadání. Ale i to jsme si už vyzkoušeli – při ekologizaci
centrálního zásobování teplem v Žatci, kde jsme poprvé
zabrousili do technologií a vloni dokončili rekonstrukci
dvou ze čtyř kotlů tamější teplárny. V Mělníce bychom
měli skončit v říjnu 2019, pak poběží zkušební provoz.
Jsme rádi, že jsme v oboru úspěšní a máme stále co dělat.
04/08/17 11:03