Strana 2

strana 2

Na řece přece nezáleží

Ptáme se

Divize 6, která se specializuje na vodohospodářské

a energetické stavby, buduje a rekonstruuje malé vodní elektrárny po celé republice. Fotograf navštívil dvě

– jednu na Labi a druhou na Vltavě. Na obou má tým

Ing. Jiřího Škrance za sebou významný kus práce.

Stavba MVE Litoměřice – České Kopisty na pra

vém břehu Labe v říčním kilometru 795,688 přivítala

v polovině července hosty. Pozval je investor, akciová

společnost Dolnolabské elektrárny, aby spolu s jeho zá

stupci a stavbaři z divize 6 oslavili dokončení stavební

jámy a vybetonování základů nové elektrárny (foto č. 1).

Práci kolegů si zblízka prohlédl i ředitel divize 6 Ing. Jan

Cuc (foto č. 2 vpravo). Ocenil, jak dobře vzdorovali nejen

letošní povodni, ale i vztlaku podzemních artéských vod,

které ohrožovaly bezpečné vytěžení stavební jámy. Stav

by v těsné blízkosti řeky (foto č. 3) mají vždy svá úskalí.

Divize 6 je však zvládá s přehledem.

Ing. Karla Mezihoráka,

odborného technického pracovníka

z útvaru kontroly řízení zakázek

Ražby stanice Veleslavín chrání svatá Barbora

V letošní první srpnový den zahájili pracovníci divize 1

Subterra ražby trojlodní stanice Veleslavín na trase

metra V.A. Jejich práce už od počátku probíhají pod

ochranou patronky všech horníků svaté Barbory, jejíž

posvěcenou sošku uložil do schránky u portálu zdejší

vedoucí ražeb Ing. Jan Panuška (foto č. 2).

Vedoucí projektu výstavby stanice Veleslavín Ing. Petr

Chamra z divize 8 Metrostavu na začátku malé slavnos

ti nejdřív poděkoval pracovníkům společností Subterra

a Zakládání staveb za rychlé vyhloubení atypické stavební

jámy. Ing. Petr Bican z divize 2 Subterra, který ve stejné

pozici pracuje pro svou firmu, podrobněji popsal příprav

né práce, jež jeho divize zahájila už před rokem. Kromě

odtěžení jámy zahrnovaly i přeložky inženýrských sítí,

včetně ražených kanalizačních řadů DN 1000 a DN 400.

Vedoucí ražeb Ing. Panuška z divize 1 Subterra přiblí

žil způsob, jakým jeho lidé stanici vyrazí: „Pomocí Nové

rakouské tunelovací metody s horizontálně členěným

výrubem se spojeným jádrem a opěřím a postupným

uzavíráním dna začneme prvně razit asi 95 m dlouhý levý

boční tubus až na konec staniční části. S předepsaným

odstupem čeleb potom jako druhý provedeme stejně dlou

hý pravý tubus. Pokud nenarazíme na obzvlášť nepříz

nivou geologii a razicí štíty budou pracovat podle plánu,

měli bychom zhruba v polovině listopadu začít připravovat

levý tubus na protažení Tondy, pravý asi o měsíc později

pro Adélu. Po jejich průjezdu a ražbě směrem k jámě E2

provedeme definitivní ostění bočních staničních lodí, vy

razíme střední loď a definitivně ji zajistíme.“

Páter Benedikt Kolaja z Břevnovského kláštera po pro

slovech požehnal dřevěné sošce sv. Barbory od Dalibora

Čenčíka a Ing. Panuška ji umístil do schránky vedle por

tálu pravého tubusu. Předák první směny divize 1 poté

sektem pokřtil čelbu levého, která opatřena zárodkem

předštítku (foto č. 1) netrpělivě čekala, až budou večer

zahájeny práce na průchodu pilotovou stěnou jámy.

Při ražbách stanice Veleslavín čeká tuneláře průchod

horninovým prostředím se špatnými geologickými pod

mínkami. Průzkum zde předpokládá jíloprachovité břidlice

různého stupně zvětrání, jejichž horizont postupně upadá.

Při ražbě středního výrubu u konce stanice skalní nadloží

skoro vymizí. Horizontální členění výrubu a způsob jeho

zajištění byly navrženy podle statického výpočtu a měly

by razičům umožnit bezpečný a přitom rychlý postup.

Protože je již od začátku chrání patronka všech horníků,

ražby jistě skončí v očekávaném termínu.

Na Vltavě v Miřejovicích tým Ing. Škrance přestavuje

sto let starou elektrárnu, ve které zůstane po repasi za

chován v činnosti originální velín vyrobený v továrně Fran

tiška Křižíka. Zdejší zakázka je rozdělena do dvou etap

a před pár týdny skončila ta první (foto č. 4), při níž byla

vyměněna první dvojice z pěti původních Francisových

turbín. V následné etapě se cyklus prací bude opakovat

u druhých dvou agregátů, pátá turbína už prošla repasí

a znovu vyrábí elektřinu. První MVE na Labi u Litoměřic

jí ročně vyrobí 30–33 GWh, druhá na Vltavě 13–18 GWh.

Obě po dokončení přispějí ke zlepšení životního prostředí,

protože svým ekologickým provozem umožní v okolním

prostředí snížit množství emisí CO2.

Výzkum chování tunelového ostění při požáru

V návaznosti na tři předcházející články o podpoře vědy v Metrostavu dnes přiblížíme podíl naší společnosti

na výzkumu působení ohně na ostění tunelů.

Tunely jsou dopravní stavby, které je třeba navrhovat

i s ohledem na rizika vzniku požáru. Uzavřený prostor ná

sobí jeho účinky, omezuje únikové možnosti a komplikuje

záchranné práce. Tunelové ostění – ve většině případů

z betonu – musí také odolávat účinkům ohně, aby nedošlo

k ohrožení bezpečnosti vlastní tunelové konstrukce. Exis

tuje několik způsobů, jak je proti požáru ochránit. Ověření

jejich efektivity bylo předmětem výzkumné činnosti v Me

trostavu během posledních let.

Poškození betonu vlivem požáru má dvě základní

příčiny. První z nich je jeho degradace vlivem vysoké

teploty, kvůli které klesá zejména pevnost betonu. Druhá

je odprýskávání – voda obsažená v betonu se působením

vysoké teploty mění na páru a jejím tlakem dochází k po

stupnému odtrhování povrchové oblasti betonu.

Opatření snižující účinky požáru na beton omezují obě

příčiny, avšak často pouze částečně. Při nižších teplotách

do cca 1000 °C a současně při jejich pomalejším nárůstu

nemusí beton vyžadovat téměř žádnou ochranu proti

odprýskání, což se prokázalo při zkouškách betonu pro

ostění tunelu Libouchec, kde byly požadavky na teplotní

zatížení relativně mírné. Současné světové předpisy však

vyžadují teplotní zatížení s velmi rychlým růstem teploty,

odpovídajícím požáru vozidla s hořlavým nákladem, kdy

se 1000 ºC dosáhne během několika minut a teplota někdy

vystoupá až k 1350 ºC. Tehdy jsou už opatření nutná.

Nejjednodušším opatřením je přidání speciálních po

lypropylenových vláken do betonové směsi. Když se ta

kový beton vystaví vysokým teplotám, vlákna se odpaří

a vzniklé dutiny umožní odvod vodní páry bez odprýskání.

Beton se sice vysokou teplotou znehodnotí, ale zůstane

na místě a částečně ochrání vnitřní betonové vrstvy, pří

padně výztuž. Po požáru je nutné ostění opravit.

Beton v tunelech lze chránit i speciálním nástřikem,

odzkoušen byl např. FIX Fireshield 1350 od firmy MEY

CO. Nástřik o tloušťce 40 až 50 mm je sice při požáru

znehodnocen, ale svou vysokou izolační schopností mů

že ochránit beton jak proti vysokým teplotám, tak proti

odprýskání. Po požáru jej stačí odstranit a tunel opatřit

novým nátěrem, v optimálním případě není třeba ostění

opravovat. Při loňských experimentech byla sledována

ochrana vodorovného stropu hloubeného tunelu pomocí

desek Promatect T od firmy PROMAT. I když mají tloušťku

pouze 25 mm, dokázaly zajistit velmi účinnou ochranu be

tonu jak proti odprýskání, tak proti vysokým teplotám.

Zkoušky na velkých modelech – stěny o výšce 3 m

nebo mechanicky zatížené desky na rozpětí 4 m (foto) –

se prováděly v laboratořích PAVUS ve Veselí nad Lužnicí

v rámci spolupráce Metrostavu s ČVUT v Praze. Všechny

provedené experimenty odhalily výhody a nevýhody jed

notlivých ochranných opatření a poskytly jasnou předsta

vu o tom, jak by mohly fungovat v reálných podmínkách.

prof. Ing. Jan L. Vítek, CSc.

V Metrostavu začal Karel Mezihorák pracovat v roce

2004, ještě při postgraduálním studiu systémového

inženýrství na stavební fakultě ČVUT. Dnes na centrále

v úseku výrobně-technického ředitele podporuje a rozvíjí časové řízení zakázek. Svůj volný čas věnuje mimo

jiné dobrovolnické práci v neziskové organizaci Fair.

Posláním vašeho sdružení je přispívat k rozvoji keňského venkova. Jak jste se k této práci dostal a proč

podporujete právě Keňu?

Byla to víceméně náhoda. Do Keni jsem se sice chystal už

před pěti lety, protože mám rád hory a z ní se nastupuje

na Kilimandžáro, cestu jsem ale z finančních důvodů ne

podnikl. Když jsem potom začal chodit se svou současnou

přítelkyní, která je zakladatelkou občanského sdružení

Fair, začal jsem jí pomáhat. Hanka se rozvojovou spolu

prací zabývala už při studiu a Keňu si vybrala proto, že

všem potřebným pomoci nemohla a v ní měla známé.

Proč a jakým způsobem vaše podpora probíhá?

Velkým problémem mnoha afrických států je migrace

venkovanů do měst. Protože v nich nemohou najít práci,

končí ve slumech, kde jsou otřesné podmínky. Po keň

ském venkově proto šíříme povědomí o tom, jak to

ve městech skutečně vypadá, a přispíváme k tomu, aby se

lidem ve vesnicích žilo lépe a nikam neodcházeli. Ve slu

mech v Nairobi se snažíme zlepšit situaci pomocí center

pro děti. Jsme malé, finančně nepříliš silné sdružení, a tak

i naše práce v Keni se rozvíjí pozvolna. Prvně jsme v ní

pomohli založit partnerskou neziskovou organizaci, která

naše představy na místě realizuje. Ve městečku Webuye

jsme rozjeli pilotní projekt mikrokreditů – malých půj

ček – které místní komunitě pomohou rozšířit výdělečné

aktivity. Koupí si za ně třeba šicí stroj nebo násadu ryb

do rybníků. Část peněz nemusí vracet, místo nich po

skytnou potraviny, třeba ryby dětským centrům. Kromě

jídla nabízíme dětem ve slumech program Watoto kwa

watoto – Děti dětem, v jehož rámci se pomocí různých vý

tvarných činností zabaví a zprostředkují africkou kulturu

i jazyk českým školákům. U nás jsme spolupráci navázali

třeba se ZŠ Bohumila Hrabala v Libni.

Jak na svou činnost získáváte peníze?

Máme drobné sponzory, kteří nám přispívají, jiní pro nás

zdarma tisknou propagační materiály. Sami pořádáme

přednášky a výstavy fotografií z Keni, abychom její pro

blémy přiblížili. Peníze získáváme ze vstupného nebo

prodeje kávy a čaje ve Fair obchůdku. Jednou za rok ně

kdo z nás na vlastní náklady odletí do Afriky, abychom se

na místě přesvědčili, jak projekty běží.

V Keni jste byl v roce 2008 a 2009. Jak se vám líbila?

První cesta pro mě byla docela dobrodružná, protože

jsem při ní původně měl jen doprovázet Hanku. Ona ale

onemocněla, neletěla, a její práci jsem bez podrobnějších

znalostí musel celou zastat sám. Ta druhá výprava již byla

pohodovější – víc jsem věděl, Hanka jela se mnou, a já se

už mohl více věnovat svému koníčku, fotografování.

Co vám činnost v neziskové organizaci přináší, proč se

dobrovolnické práci ve svém volném čase věnujete?

Člověk by neměl být sobecký. Myslím si, že je dobré

podpořit ty, kterým štěstí v životě tolik nepřálo. Když

pomáháte dospělým, odezva od nich není vždy tak jasná

a okamžitá. Když ale uděláte radost dětem, rozzáří se jim

oči, a z toho máte i okamžitě dobrý pocit. Já mohu navíc

při práci pro Fair rozvíjet své koníčky – počítačovou

grafiku a fotografování lidí v jejich přirozeném prostředí.

V několika posledních letech obojí zužitkuji při tvorbě Fair

letáků a kalendářů. Podobným aktivitám bych se určitě

věnoval vždycky, tady jsou navíc prospěšné.

Potřebujete pro svou činnost nějakou pomoc?

Finanční prostředky, třeba i drobné, nikdy neodmítneme.

Hledáme však i spolehlivé dobrovolníky, kteří by nám

pomohli třeba s výstavami, stánky na festivalech či s we

bovými stránkami. Budu však také rád, když se kolegové

na adrese www.fair-ngo.eu s naší prací jen seznámí.