strana 4
LETNÍ PŘÍLOHA
však označoval své dílo kamenickou značkou. Ta zřejmě
sloužila k evidenci odvedené práce, jako podklad k výplatě denní mzdy. Značky lze nalézt na mnoha kamenech
i sochařských dílech. Že nejspíš nešlo o autorský podpis,
lze doložit i tím, že se ani podle zachovaných písemných
dokumentů, což jsou účty ze stavby, nedají značky přiřadit
ke konkrétním jménům.
David Cihla ve své knize Zpráva o stavbě Karlova mostu uvádí, že kameníci většinou pracovali přímo na stavbě,
na otevřeném prostranství, které bylo součástí stavební
hutě: „Magister operis připravoval pomocí kružítka a pravoúhlého pravítka na papír nebo pergamen projektové nákresy stavby, které poté parléři rozkreslovali na kamenné
nebo dřevěné podlaze do výrobních detailů v měřítku 1 : 1.
Na základě těchto rozkreslení vyráběli papírové nebo dřevěné šablony profilací nebo kružeb, podle nichž kameníci
vytesávali jednotlivé kamenné dílce.“
kolem a na jakou stranu. Investiční referent Národního
památkového ústavu v Českých Budějovicích David Říha
uvedl, že na stavbu jeřábu bylo potřeba 53 m3 dřeva, a to
hlavně smrkového. Příprava a konstrukce si vyžádala tisíce hodin ruční práce a cena dodaného stroje byla nakonec
vyčíslena na 2,3 milionu korun.
Na Hradě Kost (foto č. 3), kde se obdobný jeřáb používal v letech 2011 až 2015, se uváděla jeho nosnost až
800 kg. Replika se dvěma veverčími koly, tedy pro dva
chodce, vážila přes dvě tuny. Tesaři a stavitelé ji na tamní
chloubu – Velkou věž – vyzdvihli během jediné hodiny.
Stroj se tehdy jen za pomoci lan a kladkostroje dokázal
„sám“ vyzdvihnout do výšky 27 m. Dobrovolníci, kteří
kolo jeřábu roztáčeli, zpočátku svůj pohyb popisovali jako
mírnou chůzi. Po zhruba čtvrthodině šlapání, kdy se obří
jeřáb zvedl jen o dva metry, svoje tvrzení opravili: „Není
to mírný kopec, ale tak středně strmý.“
V Praze byl středověký jeřáb na Hradě atrakcí v roce
2006 v rámci výstavy Karel IV., císař z Boží milosti. Později se podílel na opravě soch na Mostecké věži Karlova
mostu. Tehdy ho na základě středověkého vyobrazení
ve Václavově bibli (asi z roku 1390) vypočítali a se spolupracovníky postavili rovněž pánové Růžička a Mlázovský.
Informace z katedrály
Výstava Civitas Carolina aneb stavitelství doby Karla IV.,
která skončila vloni v únoru, se zaměřila na řemeslné
postupy druhé poloviny 14. století (foto č. 4). Zájemcům
předvedla budování hradeb a zároveň přiblížila odpověď
na otázku, jak tenkrát stavitelé s „primitivní technikou“
4
stihli vybudovat více než tři kilometry masivních hradeb
za pouhé dva roky. Během vlády Karla IV. se v Praze bouralo a stavělo snad všude. Na Pražském hradě, na Vyšehradě, přes Vltavu stavěli nový most, na pravém břehu
dokonce celé město – Nové Město pražské. „Ačkoliv
byla většina prací prováděna ručně či jednoduchými mechanismy, vzniklo dílo, které dodnes ohromuje precizní
organizací práce, znalostí materiálů, technologií a dovedností tehdejších řemeslníků,“ řekl spoluautor výstavy
Jakub Chaloupka.
Řadu poznatků o tehdejších stavebních postupech
získali památkáři při opravách katedrály Pražského hradu.
Restaurátorské práce při konzervaci a údržbě katedrály
sv. Víta, Václava a Vojtěcha byly podle nich ojedinělou
příležitostí k poznání běžně nepřístupných částí stavby.
K dopravě opracovaných dílů na místo jejich osazení se
asi používal jeřáb s otočným ramenem a kolem, případně
dvěma koly, která šlapáním roztáčeli nádeníci. Jeřáb byl
obvykle umísťován na vyšší části stavby, aby mohl dosahem svého ramene ovládat co největší prostor. Na konci
lana, které se navíjelo na buben jeřábu, byla nůžková krepna, s jejíž pomocí se kameny zvedaly. Dokládají to malé
prohlubně vysekané do dvou protilehlých stěn kamene,
po osazení zaplněné maltou. Ve spodních partiích zdiva
Metrostav_14_15_2018.indd 4
se tyto důlky nevyskytují. Ani památkářům však dnes není
jasné, jak se na horní části stavby usazovaly ozdobné sochařské prvky. Zda se vyzdvihovaly i s křehkou výzdobou
už hotové, nebo je sochař dokončoval až na místě.
Ze struktury zdiva je zřejmé, že se kvádry osazovaly
na vrstvu vápenné malty. Do ní se vkládaly úlomky břidlice, pravděpodobně odpad ze zpracování šablon pro
střešní krytinu. Tyto vložky zajišťovaly vodorovnost ložné
plochy. Tam, kde byl povrch hladký (většinou proto, že se
na něj rýsovaly pomocné čáry nebo podle šablony obrys
profilu), zedníci ho museli dodatečně zdrsnit. Při upevňování výzdoby na opěrných pilířích používali prokazatelně
koncem 14. století malé kotvy ve tvaru písmene T, jejichž
konce pak zalévali olovem.
Firma Stavební huť
Svatovítská katedrála nám rovněž zanechala cenné informace o tehdejší organizaci práce. Významné a velké
stavby prováděly ve středověku stavební hutě. Dnes
bychom je popsali jako přísně organizovanou stavební
firmu zahrnující v sobě všechna potřebná řemesla. V čele
této tzv. fabriky (moderně řečeno úřadu stavby), která
celou stavbu organizačně řídila a finančně zajišťovala, stál
director fabricae (ředitel). Stavební huť, která stavbu rea
lizovala, vedl stavitel s titulem magister operis (vedoucí
architekt, stavbyvedoucí a mistr kameníků v jedné osobě).
Ten měl rozhodující slovo ve stavebních záležitostech, architektonickém i uměleckém ztvárnění. Jeho zástupcem
byl parléř (polír), který podrobně zadával různě nelehké
úkoly jednotlivým pracovníkům.
5
Skladba řemesel v huti byla poměrně pestrá. Příslušníci některých profesí byli stálými zaměstnanci, jiní spíše
externími spolupracovníky najímanými podle potřeby. Vedle stálých i krátkodobě angažovaných kameníků zaměstnávala huť zedníky a takzvané osazovače, tesaře, kováře
a bednáře. Ne všichni však pracovali přímo na staveništi.
Jednotlivé řemeslnické skupiny vedli mistři.
Početnou, avšak nejhůře placenou skupinou byli nádeníci obstarávající pomocné práce (foto č. 5). Podle Petra
Hory-Hořejšího, autora knihy Toulky českou minulostí, si
takový nekvalifikovaný dělník vydělával běžně jeden nebo v ojedinělých případech maximálně dva groše denně.
Jídlo a pití pro jednu osobu v té době přišlo na půl groše
za den, krumpáč stál šest grošů. Zednický mistr byl vyplácen týdně, obvyklá taxa činila 16 grošů.
Asi nejdůležitější profesní skupinou ve stavební huti
byli kameníci. Z kamene dopraveného z lomu tesali prosté kvádry do zdiva, profilované díly ostění, pilířů, říms
nebo oblouků. Jejich mzda, vyplácená za týden, závisela
na množství, zejména však na složitosti odevzdaných
kusů. Výjimečnými zakázkami pro kameníky byly práce
sochařské povahy. Nedochovaly se doklady o tom, jakým způsobem byly navrhovány a zadávány, tedy podle
jaké předlohy kameník pak dílo vytvářel. Každý z nich
Založení pilířů Karlova mostu v toku řeky
Stavba kamenného mostu, který se dnes nazývá Karlův
(foto č. 6), byla jedním z technicky i ekonomicky nejnáročnějších projektů své doby. Předcházela mu dlouhá příprava, během níž bylo nutné zpracovat projekt, vyřešit zdroje
financování stavby, dodávky stavebního kamene i některé
technologické aspekty – zejména zakládání pilířů v řece.
Nová stavba měla nahradit původní rovněž kamenný Juditin most stržený velkou vodou. I když po jeho definitivním
zřícení sloužila Pražanům k přechodu na druhý břeh pouze provizorní dřevěná lávka, k založení nového kamenného
mostu došlo až po 15 letech v roce 1357.
Práce začínaly těžbou surovin, zejména lámáním kamene. Vedle lokalit v Praze (Petřín, Bílá hora, Hloubětín),
se kámen těžil také v okolí. Nejsložitější částí stavby
mostu přes řeku byla (a je dodnes) otázka založení pilířů
v řečišti. Každý pilíř byl zakládán v samostatné jímce vytvořené z několika řad kůlů zatmelených hlinitou izolační
výplní. Z jímky byla poté vyčerpána voda pomocí čerpadla, které pohánělo vodního kolo. To uvnitř vodu nabíralo
a vně ji vylévalo do řeky. Informace o skutečném provedení základů nemáme, ale je pravděpodobné, že nejprve
bylo provedeno ztužení podloží pomocí dřevěných pilot
zarážených beranidlem. Na dno byl poté uložen dřevěný základový rošt sestavený zřejmě z dubových trámů
a fošen. Tento rošt byl fixován pomocí velkých kulatých
„mlýnských“ kamenů, které byly vzájemně spojeny kovanými kramlemi. Pro stavbu kamenných kleneb zřejmě
sloužilo dřevěné lešení umístěné na pilotech zaražených
v toku řeky. Na to toto bednění byly následně ukládány
pravidelně opracované pískovcové kvádry, které tvoří
klenební oblouk.
Při vlastním zdění pilířů i kleneb hrála zásadní úlohu
spojovací malta. Malta užitá na středověkých částech
zdiva mostu má podivuhodné vlastnosti: „Dokonale váže
kameny vnitřních výplní i pláště mostu, odolává působení říční vody, mrazu i dalším atmosférickým vlivům.
Je zcela jasné, že stavitelé mostu použili osvědčenou
recepturu, vynikající vápno a dodržovali technologii, uvádí
se na webových stránkách Muzea Karlova mostu.“ A jak
je to se známým mýtem o vajíčkách? „Představu o užití
slepičích vajec je třeba brát s velkou rezervou. Nezbytná
spotřeba by činila statisíce kusů na každé mostní pole, což
by z hlediska organizace stavby znamenalo velmi zásadní
až bizarní obtíž,“ uvádí muzeum.
Badatelé, kteří připravili model, na němž může návštěvník muzea vidět, jak tenkrát mohla stavba vypadat,
vycházeli z indicií objevených při stavbě nynějšího mostu
v Roudnici nad Labem. Tamní kamenný most, zřejmě vůbec nejstarší v českých zemích, stavěli Francouzi a Italové
podle vzoru římských staveb už ve 13. století.
Dnes je těžké si představit, jak tehdejší stavitelé zaráželi do dna řeky první kůly. Z loděk, a aniž přesně věděli,
jak vypadá podloží. Nebo jak je poté dokázali v tekoucí
vodě utěsnit, aby z jímky mohli odčerpat vodu. Některé
stavební postupy středověku už nikdo nedokáže objasnit.
Jenže právě toto tajemno nám dává příležitost rozvinout
vlastní fantazii.
Přílohu připravila Blanka Růžičková,
foto ČTK, Profimedia.cz, Castle Friesach
Errichtungs-GmbH
6
Guédelon:
středověký pokus ve Francii
Ambiciózní projekt středověkého stavitelství je
možné navštívit také ve Francii, kde se ostatně čeští
památkáři inspirovali. Na severu Burgundska nedaleko
vesnice Treigny roste uprostřed malebné přírody
středověký hrad, obec i mlýn. Staví se výhradně
z přírodních materiálů a s využitím středověkých
technik a metod.
Jeřáb na tuto stavbu vymyslel a postavil český tesař
Petr Růžička, jehož stroj je nyní možné v Česku
vidět na Jakobínce. Otcem myšlenky tamní stavby
středověkého hradu a podhradí je amatérský
experimentální archeolog a majitel nedalekého zámku
Michel Guyot. Unikátní dílo, které začali nadšení
Francouzi stavět v roce 1998, je turistickou atrakcí,
kterou navštíví na 300 000 návštěvníků ročně a která
zaměstnává 70 lidí. Řemeslníky, z nichž mnozí se jako
dobrovolníci „vyučili“ až na této stavbě, je možné
pozorovat při práci. Podle webové stránky projektu
se má letos pracovat hlavně na dokončení věží hradu.
Tesaři mají například do dvacetimetrové výšky
vyzvednout a na střechu kaple instalovat 251 ručně
opracovaných trámů. Pokračovat má rovněž stavba
dvou věží u vstupní brány nádvoří. S dokončením
projektu se počítá v roce 2024.
Unikátní staveniště je možné navštívit během prázdnin
každý den, v září je ve středu zavřeno.
Ceny jsou odstupňované podle věku – v základní řadě
od 10 eur (asi 260 Kč) pro děti ve věku 5 až 13 let až
po 13 eur (338 Kč) za dospělé.
Polsko: největší v Evropě
Středověký dřevěný jeřáb je jednou největších atrakcí
polského přístavu Gdaňsk. Webová stránka http://
www.en.nmm.pl/crane uvádí, že jde o největší
námořní jeřáb té doby v Evropě. Je umístěn mezi
dvěma cihlovými věžemi, má dvě šlapací kola a lze
si ho prohlédnout zblízka. Exponát pochází z let 1442
až 1444, kdy nahradil původní mechanismus z období
před rokem 1367 zničený při požáru.
Jeřáb je pro návštěvníky gdaňského námořního muzea
otevřen až do konce prázdnin každý den, od září má
v pondělí zavřeno. Ve středu je vstup volný, jinak se
za dospělého bez slevy platí 8 zlotých (asi 48 Kč). Při
komentované prohlídce s průvodcem se připlácí jeden
zlotý na osobu (asi 6 Kč).
Výhodný je Muzeum pass, což je vstupenka zahrnující
také další expozice Národního námořního muzea –
kromě jeřábu i Grannaries a Soldek. Jde o středověké
sýpky na ostrově Olowianka. Vstupné dále zahrnuje
první zaoceánské plavidlo vyrobené v gdaňských
loděnicích (v roce 1947) a ještě okružní jízdu přívozem
Motlawa – přijde dospělého na 18 zlotých (asi 108 Kč).
15.08.18 11:29