strana 4

LETNÍ PŘÍLOHA

však označoval své dílo kamenickou značkou. Ta zřejmě

sloužila k evidenci odvedené práce, jako podklad k výplatě denní mzdy. Značky lze nalézt na mnoha kamenech

i sochařských dílech. Že nejspíš nešlo o autorský podpis,

lze doložit i tím, že se ani podle zachovaných písemných

dokumentů, což jsou účty ze stavby, nedají značky přiřadit

ke konkrétním jménům.

David Cihla ve své knize Zpráva o stavbě Karlova mostu uvádí, že kameníci většinou pracovali přímo na stavbě,

na otevřeném prostranství, které bylo součástí stavební

hutě: „Magister operis připravoval pomocí kružítka a pravoúhlého pravítka na papír nebo pergamen projektové nákresy stavby, které poté parléři rozkreslovali na kamenné

nebo dřevěné podlaze do výrobních detailů v měřítku 1 : 1.

Na základě těchto rozkreslení vyráběli papírové nebo dřevěné šablony profilací nebo kružeb, podle nichž kameníci

vytesávali jednotlivé kamenné dílce.“

kolem a na jakou stranu. Investiční referent Národního

památkového ústavu v Českých Budějovicích David Říha

uvedl, že na stavbu jeřábu bylo potřeba 53 m3 dřeva, a to

hlavně smrkového. Příprava a konstrukce si vyžádala tisíce hodin ruční práce a cena dodaného stroje byla nakonec

vyčíslena na 2,3 milionu korun.

Na Hradě Kost (foto č. 3), kde se obdobný jeřáb používal v letech 2011 až 2015, se uváděla jeho nosnost až

800 kg. Replika se dvěma veverčími koly, tedy pro dva

chodce, vážila přes dvě tuny. Tesaři a stavitelé ji na tamní

chloubu – Velkou věž – vyzdvihli během jediné hodiny.

Stroj se tehdy jen za pomoci lan a kladkostroje dokázal

„sám“ vyzdvihnout do výšky 27 m. Dobrovolníci, kteří

kolo jeřábu roztáčeli, zpočátku svůj pohyb popisovali jako

mírnou chůzi. Po zhruba čtvrthodině šlapání, kdy se obří

jeřáb zvedl jen o dva metry, svoje tvrzení opravili: „Není

to mírný kopec, ale tak středně strmý.“

V Praze byl středověký jeřáb na Hradě atrakcí v roce

2006 v rámci výstavy Karel IV., císař z Boží milosti. Později se podílel na opravě soch na Mostecké věži Karlova

mostu. Tehdy ho na základě středověkého vyobrazení

ve Václavově bibli (asi z roku 1390) vypočítali a se spolupracovníky postavili rovněž pánové Růžička a Mlázovský.

Informace z katedrály

Výstava Civitas Carolina aneb stavitelství doby Karla IV.,

která skončila vloni v únoru, se zaměřila na řemeslné

postupy druhé poloviny 14. století (foto č. 4). Zájemcům

předvedla budování hradeb a zároveň přiblížila odpověď

na otázku, jak tenkrát stavitelé s „primitivní technikou“

4

stihli vybudovat více než tři kilometry masivních hradeb

za pouhé dva roky. Během vlády Karla IV. se v Praze bouralo a stavělo snad všude. Na Pražském hradě, na Vyšehradě, přes Vltavu stavěli nový most, na pravém břehu

dokonce celé město – Nové Město pražské. „Ačkoliv

byla většina prací prováděna ručně či jednoduchými mechanismy, vzniklo dílo, které dodnes ohromuje precizní

organizací práce, znalostí materiálů, technologií a dovedností tehdejších řemeslníků,“ řekl spoluautor výstavy

Jakub Chaloupka.

Řadu poznatků o tehdejších stavebních postupech

získali památkáři při opravách katedrály Pražského hradu.

Restaurátorské práce při konzervaci a údržbě katedrály

sv. Víta, Václava a Vojtěcha byly podle nich ojedinělou

příležitostí k poznání běžně nepřístupných částí stavby.

K dopravě opracovaných dílů na místo jejich osazení se

asi používal jeřáb s otočným ramenem a kolem, případně

dvěma koly, která šlapáním roztáčeli nádeníci. Jeřáb byl

obvykle umísťován na vyšší části stavby, aby mohl dosahem svého ramene ovládat co největší prostor. Na konci

lana, které se navíjelo na buben jeřábu, byla nůžková krepna, s jejíž pomocí se kameny zvedaly. Dokládají to malé

prohlubně vysekané do dvou protilehlých stěn kamene,

po osazení zaplněné maltou. Ve spodních partiích zdiva

Metrostav_14_15_2018.indd 4

se tyto důlky nevyskytují. Ani památkářům však dnes není

jasné, jak se na horní části stavby usazovaly ozdobné sochařské prvky. Zda se vyzdvihovaly i s křehkou výzdobou

už hotové, nebo je sochař dokončoval až na místě.

Ze struktury zdiva je zřejmé, že se kvádry osazovaly

na vrstvu vápenné malty. Do ní se vkládaly úlomky břidlice, pravděpodobně odpad ze zpracování šablon pro

střešní krytinu. Tyto vložky zajišťovaly vodorovnost ložné

plochy. Tam, kde byl povrch hladký (většinou proto, že se

na něj rýsovaly pomocné čáry nebo podle šablony obrys

profilu), zedníci ho museli dodatečně zdrsnit. Při upevňování výzdoby na opěrných pilířích používali prokazatelně

koncem 14. století malé kotvy ve tvaru písmene T, jejichž

konce pak zalévali olovem.

Firma Stavební huť

Svatovítská katedrála nám rovněž zanechala cenné informace o tehdejší organizaci práce. Významné a velké

stavby prováděly ve středověku stavební hutě. Dnes

bychom je popsali jako přísně organizovanou stavební

firmu zahrnující v sobě všechna potřebná řemesla. V čele

této tzv. fabriky (moderně řečeno úřadu stavby), která

celou stavbu organizačně řídila a finančně zajišťovala, stál

director fabricae (ředitel). Stavební huť, která stavbu rea­

lizovala, vedl stavitel s titulem magister operis (vedoucí

architekt, stavbyvedoucí a mistr kameníků v jedné osobě).

Ten měl rozhodující slovo ve stavebních záležitostech, architektonickém i uměleckém ztvárnění. Jeho zástupcem

byl parléř (polír), který podrobně zadával různě nelehké

úkoly jednotlivým pracovníkům.

5

Skladba řemesel v huti byla poměrně pestrá. Příslušníci některých profesí byli stálými zaměstnanci, jiní spíše

externími spolupracovníky najímanými podle potřeby. Vedle stálých i krátkodobě angažovaných kameníků zaměstnávala huť zedníky a takzvané osazovače, tesaře, kováře

a bednáře. Ne všichni však pracovali přímo na staveništi.

Jednotlivé řemeslnické skupiny vedli mistři.

Početnou, avšak nejhůře placenou skupinou byli nádeníci obstarávající pomocné práce (foto č. 5). Podle Petra

Hory-Hořejšího, autora knihy Toulky českou minulostí, si

takový nekvalifikovaný dělník vydělával běžně jeden nebo v ojedinělých případech maximálně dva groše denně.

Jídlo a pití pro jednu osobu v té době přišlo na půl groše

za den, krumpáč stál šest grošů. Zednický mistr byl vyplácen týdně, obvyklá taxa činila 16 grošů.

Asi nejdůležitější profesní skupinou ve stavební huti

byli kameníci. Z kamene dopraveného z lomu tesali prosté kvádry do zdiva, profilované díly ostění, pilířů, říms

nebo oblouků. Jejich mzda, vyplácená za týden, závisela

na množství, zejména však na složitosti odevzdaných

kusů. Výjimečnými zakázkami pro kameníky byly práce

sochařské povahy. Nedochovaly se doklady o tom, jakým způsobem byly navrhovány a zadávány, tedy podle

jaké předlohy kameník pak dílo vytvářel. Každý z nich

Založení pilířů Karlova mostu v toku řeky

Stavba kamenného mostu, který se dnes nazývá Karlův

(foto č. 6), byla jedním z technicky i ekonomicky nejnáročnějších projektů své doby. Předcházela mu dlouhá příprava, během níž bylo nutné zpracovat projekt, vyřešit zdroje

financování stavby, dodávky stavebního kamene i některé

technologické aspekty – zejména zakládání pilířů v řece.

Nová stavba měla nahradit původní rovněž kamenný Juditin most stržený velkou vodou. I když po jeho definitivním

zřícení sloužila Pražanům k přechodu na druhý břeh pouze provizorní dřevěná lávka, k založení nového kamenného

mostu došlo až po 15 letech v roce 1357.

Práce začínaly těžbou surovin, zejména lámáním kamene. Vedle lokalit v Praze (Petřín, Bílá hora, Hloubětín),

se kámen těžil také v okolí. Nejsložitější částí stavby

mostu přes řeku byla (a je dodnes) otázka založení pilířů

v řečišti. Každý pilíř byl zakládán v samostatné jímce vytvořené z několika řad kůlů zatmelených hlinitou izolační

výplní. Z jímky byla poté vyčerpána voda pomocí čerpadla, které pohánělo vodního kolo. To uvnitř vodu nabíralo

a vně ji vylévalo do řeky. Informace o skutečném provedení základů nemáme, ale je pravděpodobné, že nejprve

bylo provedeno ztužení podloží pomocí dřevěných pilot

zarážených beranidlem. Na dno byl poté uložen dřevěný základový rošt sestavený zřejmě z dubových trámů

a fošen. Tento rošt byl fixován pomocí velkých kulatých

„mlýnských“ kamenů, které byly vzájemně spojeny kovanými kramlemi. Pro stavbu kamenných kleneb zřejmě

sloužilo dřevěné lešení umístěné na pilotech zaražených

v toku řeky. Na to toto bednění byly následně ukládány

pravidelně opracované pískovcové kvádry, které tvoří

klenební oblouk.

Při vlastním zdění pilířů i kleneb hrála zásadní úlohu

spojovací malta. Malta užitá na středověkých částech

zdiva mostu má podivuhodné vlastnosti: „Dokonale váže

kameny vnitřních výplní i pláště mostu, odolává působení říční vody, mrazu i dalším atmosférickým vlivům.

Je zcela jasné, že stavitelé mostu použili osvědčenou

recepturu, vynikající vápno a dodržovali technologii, uvádí

se na webových stránkách Muzea Karlova mostu.“ A jak

je to se známým mýtem o vajíčkách? „Představu o užití

slepičích vajec je třeba brát s velkou rezervou. Nezbytná

spotřeba by činila statisíce kusů na každé mostní pole, což

by z hlediska organizace stavby znamenalo velmi zásadní

až bizarní obtíž,“ uvádí muzeum.

Badatelé, kteří připravili model, na němž může návštěvník muzea vidět, jak tenkrát mohla stavba vypadat,

vycházeli z indicií objevených při stavbě nynějšího mostu

v Roudnici nad Labem. Tamní kamenný most, zřejmě vůbec nejstarší v českých zemích, stavěli Francouzi a Italové

podle vzoru římských staveb už ve 13. století.

Dnes je těžké si představit, jak tehdejší stavitelé zaráželi do dna řeky první kůly. Z loděk, a aniž přesně věděli,

jak vypadá podloží. Nebo jak je poté dokázali v tekoucí

vodě utěsnit, aby z jímky mohli odčerpat vodu. Některé

stavební postupy středověku už nikdo nedokáže objasnit.

Jenže právě toto tajemno nám dává příležitost rozvinout

vlastní fantazii.

Přílohu připravila Blanka Růžičková,

foto ČTK, Profimedia.cz, Castle Friesach

Errichtungs-GmbH

6

Guédelon:

středověký pokus ve Francii

Ambiciózní projekt středověkého stavitelství je

možné navštívit také ve Francii, kde se ostatně čeští

památkáři inspirovali. Na severu Burgundska nedaleko

vesnice Treigny roste uprostřed malebné přírody

středověký hrad, obec i mlýn. Staví se výhradně

z přírodních materiálů a s využitím středověkých

technik a metod.

Jeřáb na tuto stavbu vymyslel a postavil český tesař

Petr Růžička, jehož stroj je nyní možné v Česku

vidět na Jakobínce. Otcem myšlenky tamní stavby

středověkého hradu a podhradí je amatérský

experimentální archeolog a majitel nedalekého zámku

Michel Guyot. Unikátní dílo, které začali nadšení

Francouzi stavět v roce 1998, je turistickou atrakcí,

kterou navštíví na 300 000 návštěvníků ročně a která

zaměstnává 70 lidí. Řemeslníky, z nichž mnozí se jako

dobrovolníci „vyučili“ až na této stavbě, je možné

pozorovat při práci. Podle webové stránky projektu

se má letos pracovat hlavně na dokončení věží hradu.

Tesaři mají například do dvacetimetrové výšky

vyzvednout a na střechu kaple instalovat 251 ručně

opracovaných trámů. Pokračovat má rovněž stavba

dvou věží u vstupní brány nádvoří. S dokončením

projektu se počítá v roce 2024.

Unikátní staveniště je možné navštívit během prázdnin

každý den, v září je ve středu zavřeno.

Ceny jsou odstupňované podle věku – v základní řadě

od 10 eur (asi 260 Kč) pro děti ve věku 5 až 13 let až

po 13 eur (338 Kč) za dospělé.

Polsko: největší v Evropě

Středověký dřevěný jeřáb je jednou největších atrakcí

polského přístavu Gdaňsk. Webová stránka http://

www.en.nmm.pl/crane uvádí, že jde o největší

námořní jeřáb té doby v Evropě. Je umístěn mezi

dvěma cihlovými věžemi, má dvě šlapací kola a lze

si ho prohlédnout zblízka. Exponát pochází z let 1442

až 1444, kdy nahradil původní mechanismus z období

před rokem 1367 zničený při požáru.

Jeřáb je pro návštěvníky gdaňského námořního muzea

otevřen až do konce prázdnin každý den, od září má

v pondělí zavřeno. Ve středu je vstup volný, jinak se

za dospělého bez slevy platí 8 zlotých (asi 48 Kč). Při

komentované prohlídce s průvodcem se připlácí jeden

zlotý na osobu (asi 6 Kč).

Výhodný je Muzeum pass, což je vstupenka zahrnující

také další expozice Národního námořního muzea –

kromě jeřábu i Grannaries a Soldek. Jde o středověké

sýpky na ostrově Olowianka. Vstupné dále zahrnuje

první zaoceánské plavidlo vyrobené v gdaňských

loděnicích (v roce 1947) a ještě okružní jízdu přívozem

Motlawa – přijde dospělého na 18 zlotých (asi 108 Kč).

15.08.18 11:29