strana 3
LETNÍ PŘÍLOHA
Dobrošov u Náchoda
Předválečné opevnění
na jižní Moravě
Vojensko-turistická mapa československého opevnění
Jako první památka vojenské fortifikace z doby před druhou světovou válkou byla v roce 1968 odtajněna a o rok
později i zpřístupněna pevnost Dobrošov u Náchoda (na
mapě označena číslem 2). Patří k turisticky nejvyhledávanějším opevněním u nás a do začátku letošního května jí prošly téměř dva miliony návštěvníků. Na dotazy
o výstavbě odpovídal její správce Josef Farář.
Polsko
Německo
1
Jak stavba Dobrošova začala a kdo se na ní podílel?
Jakmile vláda rozhodla o výstavbě opevnění, armáda vyhlásila výběrová řízení na provedení jednotlivých úseků.
V případě Dobrošova se do konkurzu přihlásilo 11 firem,
soutěže se zúčastnilo osm a zakázku nakonec získala
firma Kapsa-Müller, která staveniště převzala 29. července 1937. Rozpočet na stavební část činil necelých 35 milionů korun, proinvestovalo se však jen asi devatenáct.
2
3
Slovensko
Rakousko
Hranice Československa a Rakouska byla začátkem
30. let 20. století považována za relativně bezpečnou.
Opevnění této oblasti se proto mělo budovat až na konci 40. let. Zásadní obrat však nastal 12. března 1938
po obsazení rakouské republiky Německem. Rychle
a v krátkém čase proto mělo být na jižní Moravě vybudováno obranné postavení s lehkými objekty a zahájena výstavba těžkého opevnění – 41 pěchotních srubů
doplněných později o čtyři další. Místo dělostřeleckých tvrzí měly ochranu tohoto území zajišťovat izolované dělostřelecké či minometné sruby.
„Vzhledem k rovinatému terénu se opevnění na jižní
Moravě razilo minimálně a až na pár objektů se provádělo
jako hloubené,“ popisuje Bc. Roman Řezníček z Technického muzea v Brně (www.technicalmuseum.cz), které
spravuje areál československého opevnění v Šatově (na
mapě označen číslem 3). Tam je dnes zpřístupněný pěchotní srub MJ-S3 zvaný Zahrada (foto č. 1).
Postupy při stavbě československého opevnění
1
2
Kdy dílo začalo a co všechno se podařilo dokončit?
Práce byly zahájeny 13. září 1937. Ze sedmi plánovaných
bunkrů byly na povrchu stavebně dokončeny tři, a to dělostřelecký srub Zelený (foto č. 1) a pěchotní sruby Můstek
(foto č. 2) a Jeřáb. Všechny objekty měly být v průměrné
hloubce 40 m propojeny systémem podzemních chodeb
a sálů v délce okolo 2 km. Za jeden rok práce bylo vyrubáno celé podzemí a zhruba třetina z něj i vybetonována.
Ražby probíhaly hornickou metodou. Kolik materiálu
bylo třeba rozpojit a kolik se spotřebovalo betonu?
Podle projektu se předpokládalo, že bude potřeba vytěžit
asi 20 000 m3 horniny, ve skutečnosti jí bylo odtěženo jen
16 000 m3. Stěny i strop povrchových bunkrů měly tloušťku až 3,5 m a spotřebovalo se na ně téměř 12 000 m3
betonu, podzemní prostory si vyžádaly další 4000 kubíků.
3
Stavba byla ukončena na základě mnichovské dohody
v září roku 1938. Co se dál s pevností dělo?
Ačkoli Náchodsko nebylo sudetskou oblastí, dělníci museli práce ihned ukončit a staveniště vyklidit. Němečtí vojáci
však přišli tvrz zkontrolovat až v březnu 1939 a po celou
válku byla pod jejich správou – uzavřená a se zabedněnými vstupy. Jen v roce 1940 z ní nechali odstranit veškeré
kovové části, například střílny. Dále ji nevyužívali, snad
s výjimkou testovacích střelnic či natáčení propagačních
filmů o úspěších německé armády na Maginotově linii.
A co návštěvníkům dnes nabízí pevnost Dobrošov?
Mohou projít provozní budovu, kde třeba najdou v Evropě
největší kolekci miniatur a figurek (foto č. 3), které ztvárňují
Československou armádu z období před druhou světovou
válkou. Běžně si mohou prohlédnout i dva ze tří dokončených tvrzových objektů včetně zhruba čtvrtiny vyražených
podzemních chodeb a projít naučnou stezku, která ve dvou
trasách přibližuje pevnostní systém. Podrobnosti najdou
na http://pevnost-dobrosov.kvalitne.cz.
V posledních letech stále více turistů vyhledává za cíl
výletů bunkry či tvrze československého opevnění
z 30. let 20. století. Jejich umístění (mapa) lze vyhledat třeba na webu http://turistika.army.cz. Opevnění
nebylo dokončeno kvůli začátku druhé světové války,
přesto se tehdy – za pouhých 2,5 roku do září 1938
– podařilo postavit 263 z 1276 navrhovaných těžkých
pevností typu pěchotních srubů a dělostřeleckých tvrzí
a téměř 10 000 z 15 463 plánovaných objektů lehkého
opevnění, kterým se říká řopíky. Staly se unikátní
stavební památkou připomínající vysokou technickou
úroveň a nasazení našich předků.
Výstavbu těžkého opevnění nejlépe představuje dělostřelecká tvrz Stachelberg u obce Babí nedaleko Trutnova
(na mapě označena číslem 1). Tento obr na prahu Krkonoš
byl projektován jako nejrozsáhlejší dělostřelecká tvrz
v ČSR a jedna z největších svého druhu na světě. Mělo ji
tvořit 12 bunkrů – předsunutá linie čtyř pěchotních srubů
a v jádru objekty dělostřelectva, viz www.stachelberg.cz.
1
Projektu Stachelberg se na Ředitelství opevňovacích
prací (ŘOP) ujali škpt. Emil Ludvík a kpt. Ing. Alois Staňa.
Rozpočet, financovaný státem, dosáhl 145 193 658 korun
československých. „Na stavbu byla vypsána soutěž, která
byla uzavřena 30. srpna 1937. Vítězem se mezi osmi uchazeči stala společná nabídka stavebních firem Ing. Zdenko
Kruliš a Konstruktiva Praha. Opevnění totiž stavěli civilní
dělníci, ovšem pod dohledem vojenského stavebního
dozoru a pod ochranou strážních jednotek. Práce začaly
16. října 1937 a měly trvat 24 měsíců, pak měla být tvrz
vystrojena a vyzbrojena,“ říká RNDr. Miroslav Kejzlar ze
sdružení Stachelberg, které se dnes o pevnost stará, a pokračuje: „Stavělo se ale jen 11 měsíců, do 30. září 1938.
Po podpisu mnichovské dohody připadlo Trutnovsko
Německu a výstavba, na níž ve třech směnách nepřetržitě pracovalo na 1800 dělníků, skončila. Už 2. října 1938
bylo na Stachelbergu zastaveno čerpání vody z podzemí.
Když o šest dní později pevnost obsadili němečtí vojáci,
do podzemních prostor se nedostali. Bylo už v něm totiž
jezero s asi 20 000 kubíky vody.“
Na stavbě Stachelbergu pracovali minéři, kteří rubali
šachty, štoly i sály a stavěli dočasné dřevěné pažení
ve výrubu, jejich pomocníci, co nosili nářadí a vrtáky,
a vozíčkáři (šlepři). Ti nakládali rubaninu do vozíků a odváželi ji. Ostění pak betonovali tehdejší tuneloví zedníci.
Práce v listopadu 1937 zahájily výruby šachet všech
čtyř pěchotních srubů, dvou pracovních šachet a štol pro
vchod do pevnosti. Osmi přístupy se raziči během ledna
a února 1938 dostali na úroveň hlavní komunikace a zahájili její dílčí výlom. Postupovali průměrnou rychlostí tři
metry denně a celou komunikaci vyrubali do konce června 1938. Souběžně prováděli i výlomy sálů.
Pro výstavbu celého podzemí Stachelbergu bylo třeba
rozpojit zhruba 50 000 m3 horniny, která se úzkokolejnou
železnicí vyvážela z podzemí a ukládala do hlubokého
přírodního zářezu nad vesnicí Babí. Základem rychlého
postupu výrubů – zhruba tři metry denně, tedy metr
za směnu – bylo rozsáhlé použití trhavin a velmi dobrá
organizace práce. Minéři denně rozpojili 13 m³ horniny,
kterou šlepři asi za čtyři hodiny ručně naložili. Souběžně
s nakládáním už minéři vrtali na další odstřel. Používali
současně dvě až tři vrtačky poháněné stlačeným vzduchem a na štolu o profilu 2,5 x 2,5 m potřebovali 10 až
14 děr o délce asi 1,5 metru. Po nabití náloží následoval
odpal pomocí metrové zápalnice.
Při výrubech velkých sálů raziči používali několik standardních postupů, nejčastěji Moderní rakouskou soustavu. V délce budoucího sálu nejprve vylámali dvě štoly nad
sebou a z horní vždy asi po třech metrech prorazili svislé
komíny do té dolní (foto č. 2). Pak se stropní štola na obě
strany rozšířila a strop se podepřel výdřevou. Po odstranění stropu mezi dolní a horní štolou se dolní rozšířila
na plný profil a betonáři vybetonovali svislé ostění. Poté
se na původní výdřevu z doby razicích prací připevnily
dřevěné obloukové ramenáty s posuvným bedněním pro
betonáž klenby. Beton se nenapojoval přímo na skálu, ale
na vrstvu kamenné rovnaniny, která sloužila jako ochranný polštář proti drobným pohybům skalního masivu, jež
by mohly ostění rozlámat. „Ramenáty s bedněním se pod
stropem posouvaly, podpěrná výdřeva se přitom uřezávala a demontovala. Na závěr se betonovala podlaha.
Na ochranu proti pronikání vody obsahoval beton, který
se hutnil ručně nebo pneumatickými pěchy, izolační přísady. Velmi důležité bylo důkladné odvodnění díla včetně
nepřetržitého čerpání vody,“ popisuje RNDr. Kejzlar.
I za krátkou dobu se našim předkům podařilo u Babí
vybudovat rozsáhlé dílo. Celé podzemí Stachelbergu je
vyrubáno a zhruba z 15 % vybetonováno. Zahrnuje celkem
3,5 km chodeb a sálů, jejichž osou je hlavní chodba, která
spojuje všechny důležité komplexy, velké muniční sklady,
kasárna pro 800 až 1000 mužů, velitelství, energetické
jádro a muniční sklady pod dělostřeleckými objekty.
Ze 12 objektů na povrchu byla většina rozestavěna, vybetonovat se podařilo jeden – pěchotní srub číslo 73 (foto
č. 1), kde je dnes Muzeum československého opevnění.
Znovu zpřístupněné nedokončené podzemí dnes tvoří
unikátní expozici. Občanské sdružení Stachelberg v něm
vybudovalo i několik ukázek jednotlivých stavenišť (foto
č. 3), aby si každý návštěvník mohl vytvořit vlastní představu o tom, jak práce probíhaly a postupovaly.
Celou stranu připravila Martina Vampulová, foto posk ytli správci objek tů a muzea
Metrostav_15_16_2014.indd 3
2
3
1
Počet a velikost pomocných staveb, strojů a dalších
nezbytností, které byly pro vybudování pevnostních objektů nutné (foto č. 2), určoval výhradně zhotovitel stavby
na základě svých možností, zkušeností a používané technologie. Vojenská správa dbala na dodržování požadavků
třeba na ochranu kameniva před znečištěním, zastřešení
stavby při betonáži či na ochranu skladů cementu.
Betonování objektů s ohledem na požadovanou odolnost opevnění probíhalo nepřetržitě, aby nedošlo ke vzniku pracovní spáry. „Beton se musel hutnit, což bylo velmi
náročné – kvůli zvýšení pevnosti se totiž při jeho výrobě
a zpracování používalo jen malé množství vody a míchala
se takzvaná zavlhlá směs,“ vypráví Roman Řezníček a pokračuje: „Firmy kromě hutnění ručními pěchy používaly
i pěchy pneumatické a příložné elektrické vibrátory. Určitá
místa vždy hutnil konkrétní dělník, aby mohl být třeba
finančně postižen při špatně odvedené práci.“
2
3
Kvalita betonu se kontrolovala a přísně sledovala.
Vojenský stavební dozor na ni dohlížel přímo při betonáži
a z jednotlivých konstrukčních vrstev nechával vždy zhotovit tři kontrolní kostky, které se zkoušely ve Výzkumném a zkušebním ústavu hmot a konstrukcí stavebních
při ČVUT v Praze, kde byl tehdy přednostou profesor
Ing. František Klokner, po kterém se dnes ústav jmenuje.
„Kvalita betonu byla důležitá i pro výplatu. Pokud firma
nedodržela požadovanou krychelnou pevnost, tak se za
každý 1 kg/cm², o který byla pevnost betonu nižší, sráželo
0,5 % z ceny betonu,“ popisuje sankce Roman Řezníček.
Do konce září roku 1938 bylo v prostoru jižní Moravy
postaveno 1057 lehkých objektů a jejich výstavba byla
na hlavním obranném postavení zcela dokončena. Z těžkého opevnění (foto č. 3) se podařilo vybetonovat jen šest
objektů – tři u Šatova, dva u Dyjákovic a jeden u Mikulova.
04.09.14 11:33