Lidé Metrostavu a jejich koníčky
Letní příloha naších firemních novin přináší 7 příběhů našich kolegů, kteří mají zajímavé koníčky a dosáhli v nich řadu úspěchů.
Metrostav 14-15/2025
Letní příloha
Lidé z Metrostavu a jejich koníčky
Lenka Svobodová, foto Milan Malíček, archiv Věry Horákové a archiv Pavla Chyby
Kolegové ze zaměstnání o sobě navzájem asi nejvíc znají to, jak kdo pracuje, jak je spolehlivý a dochvilný či jakému profesnímu oboru se věnuje. Možná si při pauze řeknou něco navíc i o své rodině, komu fandí ve sportu nebo kam pojedou na dovolenou. Leckdy ale ani ti nejbližší spolupracovníci nevědí, že s nimi v týmu pracují lidé, kteří mají zajímavé koníčky a dosáhli v nich řadu úspěchů. O některých z nich jste si mohli přečíst v minulých číslech firemních novin, další představíme dnes. A pokud ve svém okolí znáte další zapálené amatérské sportovce, umělce, vědce, kuchaře, sběratele, modeláře nebo kolegy úspěšné v jiných volnočasových aktivitách, dejte nám vědět.
Hokej mě baví dodnes
ěra Horáková má dva starší bratry a všechny tři je odmala táta vodil na hokej. Bruslit začala ve třech letech. Protože byla odjakživa týmový hráč, bavil ji hokej. Kolektivní sport, kde všichni pracují na jediném společném cíli – vítězství.
Věra Horáková
S Metrostavem se seznámila ještě během studia na stavební fakultě a pracuje v něm tři roky – dnes jako asistentka stavbyvedoucího v závodě 8 Metrostavu DIZ. Ráda a dobře hraje hokej – přes pět let patřila do české reprezentace.
„Navíc se u nás doma vždy sledovalo mistrovství světa a já jako malá holka snila o tom, že jednou budu na ledě právě tam. Do 15 let jsem hrála výhradně s kluky. Později jsem začala nastupovat i za Bílé Tygřice Liberec na pozici obránkyně a nakonec přestoupila do ženské hokejové extraligy do Příbrami. Po nástupu na vysokou školu jsem už u mužského týmu nemohla pokračovat, a tak jsem se vrátila zpět do Liberce, kde jsem zůstala u ženského hokeje. Projekt EPC ve Vozovně Pankrác, na kterém dnes v Metrostavu DIZ pracuji, je ale náročný, a i proto v současnosti stíhám jen páteční tréninky a víkendové zápasy. Občas si jdu zahrát rekreačně s kolegy z jiných divizí. Za svůj největší úspěch považuji, že jsem ve svých 15 až 20 letech patřila do české reprezentace. Díky tomu jsem se podívala například do Tokia, Moskvy nebo do Soči. Pravidelně mě zvali na kempy talentů napříč věkovými kategoriemi ženského hokeje a odehrála jsem mezinárodní zápasy proti týmům z Německa, Rakouska, Slovenska, Japonska, Švédska, Švýcarska či Finska.“
Při hokeji se mohu plně soustředit jen na sebe, na puk, na tým a zapomínám na běžné starosti. Každý trénink si naplno užívám a dávám do něj maximum. Baví mě týmová energie, sdílená radost z každého gólu i malé úspěchy, které nás posouvají dál.